33 Cdo 4584/2017-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce O. B., zastoupeného Mgr. Janem Karetou, advokátem se sídlem v Praze 8,
Sokolovská 81/55, proti žalované Modré pyramidě stavební spořitelně, a.s., se
sídlem v Praze 2, Bělehradská 222/128 (identifikační číslo osoby 601 92 852),
zastoupené JUDr. Luďkem Chvostou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě
854/14, o určení trvání vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 286/2015, o dovolání žalované
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, č. j. 62 Co
461/2016-123, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
V záhlaví označeným rozhodnutím Městský soud v Praze zrušil rozsudek ze dne 25.
8. 2016, č. j. 14 C 286/2015-104, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu
požadující, aby soud určil, že „trvá právní vztah mezi žalobcem a žalovaným
založený smlouvou o stavebním spoření číslo 2166268901“, a rozhodl o nákladech
řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §
237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn
zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná dovozuje přípustnost svého dovolání z toho, že napadené
rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
vyjadřující se k „nepřezkoumatelnosti“ soudních rozhodnutí, reprezentované
např. rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo
1343/2014, nebo ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015. Odvolacímu soudu
dále vytýká, že řádně nezdůvodnil, v čem shledává rozhodnutí soudu prvního
stupně nepřezkoumatelným a zavázal ho právním názorem. Protože odvolací soud
rozhodl, aniž nařídil jednání ve věci, neměla možnost vyjádřit se ve věci; bylo
tudíž porušeno její právo uplatnit svou argumentaci. Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takové otázky, na nichž
byl výrok napadeného rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci skutečně
založen. Takovou není v posuzovaném případě otázka nepřezkoumatelnosti soudního
rozhodnutí. Odvolací soud - přestože v odůvodnění svého rozhodnutí cituje kromě
§ 219a odst. 2 rovněž odst. 1 písm. b/ tohoto ustanovení - nezrušil rozsudek
soudu prvního stupně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti, nýbrž proto, že na
rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že určovací žaloba může v dané věci
vytvořit pevný rámec pro budoucí uspořádání vztahů účastníků (plní tak
preventivní roli, neboť může předejít dalším možným sporům mezi nimi) a je
proto namístě zabývat se její oprávněností po věcné stránce, což soud prvního
stupně dosud neučinil. Jelikož na posouzení procesní otázky, kterou měl odvolací soudu podle
přesvědčení dovolatelky řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, napadené rozhodnutí nespočívá, nemůže být dovolání pro její
řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a bez významu jsou odkazy na
rozhodnutí dovolacího soudu, které dovolatelka v souvislosti s touto otázkou
procesního práva zmiňuje.
Námitkami, že odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně zdůvodnil a výhradou
vůči jeho procesnímu postupu (odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání a
znemožnil jí tak uplatnit vlastní argumentaci ve věci) žalovaná nenapadla žádný
právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na
němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení
zatížil vadami, které mohly mít na následek nesprávné rozhodnutí. K vadám –
pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v
případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.); protože tento předpoklad v dané věci splněn není, dovolací soud se touto
argumentací nezabýval. Žalovaná sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém
rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci – natož tu, jež
by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla. Nepředložila-li žalovaná k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím
se řízení nekončí (§ 243b o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu