33 Cdo 4601/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci

žalobce Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v

Praze 1, Jungmannova 34, proti žalovanému Ing. V. B., zastoupenému JUDr.

Josefem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pernerova 11, o zaplacení

200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn.

8 C 91/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze

dne 13. května 2008, č. j. 23 Co 162/2008-118, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2008, č. j. 23 Co

162/2008-118, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 6. prosince 2007, č.

j. 8 C 91/2007-84, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k

dalšímu řízení.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. května 2008, č. j. 23 Co

162/2008-118, ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne

6. prosince 2007, č. j. 8 C 91/2007-84, jímž byla žalovanému uložena povinnost

zaplatit žalobci 200.000,- Kč se zde specifikovaným příslušenstvím; změnil jej

ve výroku o nákladech řízení, tak, že právo na jejich náhradu žalobci

nepřiznal, a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem

prvního stupně vycházel ze skutkového zjištění, že účastníci uzavřeli dne 6. 1. 2006 „Smlouvu zprostředkovatelskou o zajištění zájemce na koupi

nemovitosti“ (dále jen „zprostředkovatelská smlouva“), v níž se žalobce zavázal

vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalovaný jakožto „zájemce“ měl

příležitost uzavřít kupní smlouvu (případně smlouvu o budoucí kupní smlouvě),

kterou by na třetí osobu převedl tam specifikované nemovitosti za kupní cenu

5,450.000,- Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobci provizi ve výši 200.000,-

Kč, a to za podmínek stanovených touto smlouvou. Žalovaný smlouvou současně

žalobce zmocnil k výhradnímu zastoupení při prodeji předmětných nemovitostí, a

to na dobu určitou do 30. 6. 2006 s tím, že před uplynutím této lhůty mohla být

smlouva ukončena pouze splněním předmětu smlouvy nebo dohodou. Účastníci se

dále dohodli, že nebude-li nejpozději do jednoho měsíce před uplynutím doby

trvání platnosti této smlouvy některým z uvedených způsobů smlouva ukončena,

prodlužuje se automaticky vždy o tři měsíce. Žalovaný se zavázal, že neposkytne

třetí osobě možnost nabízet k prodeji předmětné nemovitosti a že veškeré

zájemce o jejich koupi, o kterých se dozví, odkáže bez dalšího na

zprostředkovatele (žalobce). Pro případ porušení svých povinností se žalovaný

zavázal zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 200.000,- Kč do tří dnů ode dne

porušení smluvních ujednání, případně od prodeje nemovitosti třetí osobě. Žalovanému se nepodařilo prokázat, že se s žalobcem na smluvní pokutě

nedohodli. Podpisem smlouvy účastníci potvrdili, že se seznámili s jejím

obsahem. Dopisem ze dne 26. 6. 2006 žalovaný zprostředkovatelskou smlouvu

vypověděl; žalobce to akceptoval a smluvní vztah považoval za skončený k 30. 9. 2006. Čtyřmi přípisy ze srpna a září 2006 žalobce žalovaného informoval o

zájemcích o koupi předmětných nemovitostí. Dne 17. 7. 2006 uzavřel žalovaný

kupní smlouvu, kterou prodal předmětné nemovitosti M. M. za sjednanou kupní

cenu 4,000.000,- Kč a téhož dne byl podán návrh na vklad vlastnického práva

podle této smlouvy do katastru nemovitostí; tento návrh vzali účastníci kupní

smlouvy dne 9. 10. 2006 zpět a řízení o vkladu bylo rozhodnutím příslušného

katastrálního úřadu ze dne 11. 10. 2006 zastaveno. Dne 9. 10. 2006 uzavřel

žalovaný s M. M. novou kupní smlouvu, kterou mu prodal předmětné nemovitosti a

podle této smlouvy bylo vlastnické právo M. M. k nemovitostem vloženo do

katastru nemovitostí. Dopisy z 23. 10. 2006 a z 18. 1.

2007 žalobce a jeho

právní zástupce vyzývali žalovaného k vypořádání smluvních vztahů ze

zprostředkovatelské smlouvy a k úhradě smluvní pokuty ve výši 200.000,- Kč s

odůvodněním, že porušil závazek ze zprostředkovatelské smlouvy, neboť kupní

smlouvou ze dne 17. 7. 2006 prodal nemovitosti třetí osobě. Na podkladě takto

zjištěného skutkového stavu věci dospěly soudy obou stupňů shodně k závěru, že

účastníci uzavřeli zprostředkovatelskou smlouvu podle § 774 a násl. obč.; její

ujednání týkající se doby trvání smluvního vztahu posoudily jako neplatné pro

neurčitost s tím, že, jeho formulace je nejednoznačná a umožňuje dovodit, že

pokud by se prodej nerealizoval a žalobce by s ukončením smluvního vztahu

nesouhlasil, nedošlo by nikdy k ukončení smluvního vztahu účastníků. Z tohoto

důvodu dovodily, že zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou

s možností vypovědět ji ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí. Protože žalovaný smlouvu vypověděl dopisem ze dne 26. 6. 2006, tedy ke konci

kalendářního čtvrtletí, skončil vztah účastníků z této smlouvy dne 30. 9. 2006. Dále soudy obou stupňů shodně uzavřely, že ujednání o smluvní pokutě splňuje

všechny náležitosti podle § 544 obč. zák. a že žalovaný nesjednal smluvní

pokutu v omylu. Předmětné ujednání nezakládá ani nerovnost smluvních stran a

neodporuje obecným zásadám úpravy spotřebitelských smluv podle § 55 obč. zák. (v této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3053/2007). Odvolací soud pak nepřisvědčil žalovanému, že žalobce

zprostředkovatelskou smlouvou obcházel zákon, aby si zajistil finanční zisk (v

podobě smluvní pokuty) i v případě, že prodej nemovitostí nezprostředkuje. Zdůraznil, že žalobce podniká za účelem dosahování zisku a přirozeně si

zajišťuje, aby jeho snaha získat dohodnutou odměnu nebyla zmařena chováním

zájemce. Nevýhodnost ujednání o odměně pro žalobce (vznik jeho práva na odměnu

teprve po uzavření zprostředkovávané smlouvy) je vyvažována právě povinností

žalovaného po dobu trvání zprostředkovatelské smlouvy nepřevést předmětné

nemovitosti bez dohody se zprostředkovatelem a smluvní pokuta je prostředkem k

zajištění této povinnosti. Výši smluvní pokuty shledal odvolací soud přiměřenou

a tudíž v souladu s dobrými mravy. Protože žalovaný neodkázal M. M., který měl

zájem o koupi předmětných nemovitostí, na žalobce a uzavřel s ním dne 17. 7. 2006 (tj. v době existence smluvního vztahu podle zprostředkovatelské smlouvy)

kupní smlouvu, porušil povinnost uvedenou ve zprostředkovatelské smlouvě a je

povinen zaplatit žalobci smluvní pokutu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost

dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nadále prosazuje názor,

že zprostředkovatelská smlouva je neplatná podle § 39 obč. zák. pro obcházení

zákona i podle § 55 obč. zák. proto, že se od zákona odchyluje v neprospěch

spotřebitele tím, že umožňuje žalobci docílit zaplacení 200.000,- Kč v každém

případě; buď ji získá jako odměnu za zprostředkování nebo jako smluvní pokutu. Žalovaný připomíná, že žalobce v průběhu jejích smluvního vztahu nevyvíjel

žádnou činnost a veškerá jejich korespondence pochází až ze srpna 2006, kdy už

probíhal spor o platnost a ukončení zprostředkovatelské smlouvy. S M. M. jednal

o předmětné nemovitosti sám, protože ze smlouvy vyrozuměl, že platí pouze do

30.6.2006. První návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy, kterou

s ním uzavřel, vzal zpět poté, co byl žalobcem informován o nevypověditelnosti

zprostředkovatelské smlouvy. Žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že při

posuzování oprávněnosti nároku na smluvní pokutu nepřihlédl ke všem okolnostem

případu, zejména k tomu, že jako spotřebitel nemohl vědět, že v důsledku své

částečné neplatnosti je smlouva uzavřena na dobu neurčitou a lze ji tudíž

vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí. Je přesvědčen,

že žalobci jako zprostředkovateli mohl vzniknout nárok na odměnu jen tehdy,

jestliže by výsledek zprostředkování byl dosažen jeho přičiněním. Ujednáním o

smluvní pokutě ve spojení s nevypověditelností smlouvy si však zajistil nárok

na odměnu, i když uzavření smlouvy nezajistil, a obešel zákon. Ujednání o

smluvní pokutě je tak neplatné jednak proto, že obchází ustanovení § 774 obč. zák., a dále pro rozpor se zákonnou úpravou spotřebitelských smluv. Žalobce - poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 934/2004 a

sp. zn. 33 Cdo 3053/2007 - se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že smluvní

pokuta byla ve zprostředkovatelské smlouvě sjednána platně a její ujednání není

v rozporu s obecnými zásadami úpravy spotřebitelských smluv podle § 55 obč. zák. Navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další

související zákony). Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu

oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, §

241 odst. 1 a 4 o. s. ř.); bylo namístě zabývat se nejdříve otázkou jeho

přípustnosti. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Protože žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu, kterým byl

potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání

zvažovat jen v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle tohoto

ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti

usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam

zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu

dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem

rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§

237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání

podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních

otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zásadně vázán uplatněným

dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Předmětem dovolacího

přezkumu se proto mohou stát jen právní otázky, které byly dovoláním

zpochybněny a z jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu vychází. Pouze v

jejich rámci lze také zvažovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Žalovaný zpochybnil správnost právního posouzení věci mimo jiné námitkou, že

ujednání o smluvní pokutě obsažené ve zprostředkovatelské smlouvě je neplatné,

neboť bylo sjednáno v neprospěch spotřebitele, resp. v rozporu s ustanoveními o

spotřebitelských smlouvách (§ 51a a násl. obč. zák.). Neplatnost zmíněného

ujednání pak dovozuje rovněž z toho, že je jím obcházen zákon (§ 39 obč. zák.),

neboť umožňuje žalobci získat odměnu (v podobě smluvní pokuty) i tehdy, kdy ke

zprostředkování prodeje nedojde jeho přičiněním. Jelikož otázku platnosti

ujednání o smluvní pokutě vyřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, má

napadený rozsudek zásadní právní význam a dovolání je podle § 237 odst. 1 písm.

c/ o. s. ř. přípustné.

Zákon definuje spotřebitelské smlouvy jako smlouvy kupní, smlouvy o dílo,

případně jiné smlouvy, pokud jsou smluvními stranami na jedné straně

spotřebitel a na druhé straně dodavatel (srov. § 52 obč. zák.).

Podle § 55 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou

odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže

vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení

(odst. 1). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro

spotřebitele příznivější (odst. 3).

Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání,

která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou

nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Shora citovaná ustanovení představují obecnou úpravu spotřebitelské smlouvy,

kterou je třeba bez dalšího aplikovat na právní režim všech spotřebitelských

smluv. Představují transpozici směrnice Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993, o

nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách do českého práva.

Ochrana poskytovaná spotřebitelům zmíněnou směrnicí vyžaduje, aby mohl

vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená v

předložené smlouvě nepřiměřená; vnitrostátní soud je pak povinen při použití

vnitrostátního práva, ať jde o ustanovení předcházející směrnici nebo ji

následující, toto právo vyložit co možná nejvíce ve světle znění a účelu

směrnice. Co se týče přílohy uvedené v čl. 3 odst. 3 směrnice, obsahuje

informativní a nevyčerpávající seznam podmínek, které mohou být pokládány za

nepřiměřené. Podmínka uvedená v tomto seznamu nemusí být nezbytně považována za

nepřiměřenou a naopak, podmínka, která není v tomto seznamu uvedena, může být

za nepřiměřenou prohlášena. Ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. obsahuje

generální klauzuli, která obecně vymezuje nepřiměřená ujednání ve

spotřebitelských smlouvách, ve třetím odstavci tohoto ustanovení je pak uveden

demonstrativní výčet typově nepřiměřených ujednání.

V posuzovaném případě uzavřeli účastníci zprostředkovatelskou smlouvu podle §

774 a násl. obč. zák. podléhající režimu spotřebitelských smluv podle § 51a a

násl. obč. zák. V ní se zájemce (žalovaný) v článku II. mimo jiné zavázal, že

„veškeré zájemce o koupi výše uvedené nemovitosti, o nichž se dozví, odkáže bez

dalšího na zprostředkovatele (žalobce), který je pověřen zajistit –

zprostředkovat prodej“. Dále bylo sjednáno, že „v případě porušení povinností

zájemce, uvedených v článku II. této smlouvy, se zájemce zavazuje poskytnout

zprostředkovateli smluvní pokutu ve výši 200.000,- Kč.“ Ohledně délky platnosti

smluvního vztahu založeného zprostředkovatelskou smlouvou se účastníci dohodli,

že „zájemce zplnomocňuje zprostředkovatele k výhradnímu zastoupení při prodeji

výše uvedené nemovitosti, a to na dobu určitou do 30. 6. 2006 s tím, že před

uplynutím této lhůty může být smlouva ukončena pouze způsobem uvedeným v čl.

IV.“ V článku IV. se uvádí, že smluvní vztah může být ukončen buď splněním

předmětu smlouvy nebo dohodou a „v případě, že nejpozději do jednoho měsíce

před uplynutím doby trvání platnosti této smlouvy nebude některým z uvedených

způsobů smlouva ukončena, prodlužuje se automaticky vždy o tři měsíce“. Provize

za zprostředkování činila podle dohody účastníků 200.000,- Kč.

Závěr odvolacího soudu, že ujednání obsažená ve zprostředkovatelské smlouvě

uzavřené účastníky dne 6. 1. 2006 nezpůsobují nerovnováhu smluvních stran v

neprospěch žalovaného jako spotřebitele, není správný. Zprostředkovatelem

koncipovaná smlouva vytvářela značnou nerovnováhu v právech a povinnostech

smluvních stran k újmě spotřebitele.

Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě, které samo o sobě

nerovnováhu smluvních stran vyvolávat nemusí, nelze odhlédnout od ostatních

ujednání zprostředkovatelské smlouvy a od důsledků, které ujednání mají ve svém

souhrnu. Jinak řečeno, zmíněné ujednání je nutno posuzovat v kontextu s

ostatními ujednáními zprostředkovatelské smlouvy. Smlouva jako celek (tj.

jednotlivá smluvní ujednání ve svém souhrnu) vytvářela výrazně nerovnocenný

právní vztah. Zájemce (spotřebitel) jej nebyl oprávněn proti vůli

zprostředkovatele ukončit bez zaplacení částky 200.000,- Kč. Nemohl tak učinit

ani při nenaplnění účelu, který uzavřením zprostředkovatelské smlouvy sledoval,

dokonce ani v případě nečinnosti zprostředkovatele. Oproti tomu

zprostředkovateli smlouva zaručovala dosažení příjmu (zisku) za všech

okolností, ledaže se jej dohodou o ukončení smlouvy sám vzdal; bylo-li by

dosaženo výsledku zprostředkování, získal by částku 200.000,- Kč jako odměnu za

zprostředkování, jestliže by zůstal nečinným, musel by zájemce - chtěje docílit

výsledku (tj. prodeje nemovitosti) - smluvní vztah buď ukončit proti vůli

zprostředkovatele nebo porušit exkluzivitu svého smluvního partnera a v obou

takových případech zaplatit smluvní pokutu, jejíž výše korespondovala s odměnou

zprostředkovatele za zprostředkování. Právě ujednání o smluvní pokutě (v

kontextu s ujednáním o délce trvání smlouvy) činilo ze zájemce „rukojmí“

zprostředkovatele a v rozporu s požadavkem dobré víry znamenalo k jeho újmě

coby spotřebitele jednoznačnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Na

tom nemůže nic změnit ani závěr odvolacího soudu, že ujednání o době trvání

zprostředkovatelské smlouvy (o její faktické „nevypověditelnosti“) je neplatné

pro svou neurčitost, resp. „nejednoznačnost“. Obě ujednání byla nedílnou

součástí promyšlené smluvní konstrukce, která laikovi jen stěží umožňovala

učinit si reálnou představu o veškerých právních důsledcích vyplývajících ze

smlouvy. Kromě toho, závěru, že ujednání o době trvání smlouvy je neplatné

právě pro svou neurčitost, nelze přisvědčit. Ze znění tohoto ujednání je

dostatečně zřejmé, na čem se smluvní strany dohodly. I jeho neplatnost však

způsobuje - jak bylo výše vyloženo – právě rozpor s požadavkem kladeným na

spotřebitelské smlouvy (§ 56 odst. 1 obč. zák.).

Odkazy žalobce na stávající judikaturu Nejvyššího soudu jsou nepřiléhavé, neboť

rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 934/2004 a sp. zn. 33 Cdo 3053/2007, jejichž závěrů

se žalobce dovolává, vychází z odlišného skutkového základu. Ve věci sp. zn. 33

Odo 934/2004 dovolací soud posuzoval rovnováhu práv a povinností spotřebitelské

(konkrétně zprostředkovatelské) smlouvy uzavřené na dobu určitou, v níž si

smluvní strany sjednaly, že zájemce zaplatí zprostředkovateli smluvní pokutu

tehdy, prodá-li svou nemovitost bez jeho součinnosti a předem ho o tom písemně

nevyrozumí; smluvní pokuta měla zprostředkovatele odškodnit za to, že by k újmě

své dobré pověsti nabízel nemovitost, která by již ke koupi nebyla. V

rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3053/2007 sice Nejvyšší soud posuzoval platnost

ujednání o smluvní pokutě sjednané pro případ, že zájemce v době trvání

právního vztahu založeného zprostředkovatelskou smlouvou prodá nemovitosti bez

účasti zprostředkovatele, nešlo však o situaci, kdy mu smlouva neumožňovala

vyvázat se bezsankčně ze smluvního vztahu.

Lze uzavřít, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve zprostředkovatelské

smlouvě uzavřené účastníky dne 6. 1. 2006 je neplatné, neboť v kontextu s

jejími ostatními ujednáními představuje k újmě žalovaného jako spotřebitele

značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran podle § 56 odst. 1

obč. zák. Jelikož odvolací soud dospěl k opačnému závěru, spočívá jeho rozsudek

na nesprávném právním posouzení věci a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovoláním

napadený rozsudek zrušit; protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek

odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší

soud i tento rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení

(§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne

soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení

původního, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s.

ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. září 2010

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu 33 Cdo 4601/2008