33 Odo 934/2004

33 Odo 934/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče

a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně R. r. s. r.

o., proti žalovanému M. S., o zaplacení částky 54.000,- Kč s příslušenstvím,

vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 68/2003, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. března

2004, č. j. 19 Co 483/2003-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 3.838,- Kč k rukám advokátky JUDr. H. P. do tří dnů od právní

moci tohoto usnesení.

Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

23. května 2003, č. j. 19 C 68/2003-48, uložil žalovanému, aby do tří dnů od

právní moci rozsudku zaplatil žalované částku 54.000,- Kč se 4% úrokem z

prodlení od 1. 11. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze

zjištění, že smlouvou o poskytnutí služeb realitní kanceláře z 15. 5. 2002 se

žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému služby s cílem zajistit pro něho

vhodného zájemce o uzavření smlouvy o prodeji blíže specifikovaných nemovitostí

ve společném jmění žalovaného a jeho manželky. Smlouva byla sjednána na dobu

šesti měsíců; v článku 3. bylo dohodnuto, že žalovaný může v této době

realizovat prodej nemovitostí samostatně, ale že o případném samostatném

prodeji bude žalobkyni písemně informovat ještě před jeho uskutečněním, jinak

bude jeho jednání považováno za hrubé porušení podmínek smlouvy. Nabídková cena

nemovitostí činila 540.000,- Kč a pro případ uzavření kupní smlouvy v době

platnosti smlouvy účastníků, jíž by byly nemovitosti prodány za tuto nebo nižší

cenu, byla sjednána odměna žalobkyně ve výši 6% z kupní ceny. V článku 6. smlouvy si účastníci dohodli, že zaviní-li neúspěch žalobkyně při plnění

povinností ze smlouvy žalovaný (mimo jiné) tím, že zrealizuje prodej

nemovitostí bez předchozího písemného oznámení žalobkyni, je povinen zaplatit

jí smluvní pokutu ve výši 10% z nabídkové ceny. Žalobkyně uzavřela dne 3. června 2002 tzv. rezervační smlouvu s manžely S. a K. J., kteří projevili zájem

o koupi žalovaným nabízených nemovitostí. Žalovaný a jeho manželka M. S. však

uzavřeli samostatně dne 6. června 2002 kupní smlouvu ohledně prodeje

nemovitostí s manžely T. a J. K. a týž den byl podán návrh na vklad

vlastnického práva do katastru nemovitostí. Uzavření smlouvy s manžely K. oznámil žalovaný žalobkyni telefonicky až po podání návrhu na vklad a tím

porušil svůj závazek ze smlouvy z 15. 5. 2002. Tuto smlouvu soud prvního stupně

považoval za smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 51 občanského zákoníku (dále

jen „ObčZ“). Nepřisvědčil námitce žalovaného, že smlouva je pro něho

jednostranně nevýhodná ve smyslu § 56 odst. 1 a odst. 3 písm. j) ObčZ, a v té

souvislosti konstatoval, že smlouva obsahuje jak závazky žalovaného, tak

závazky žalobkyně, která je též, jak bylo prokázáno, plnila. Jediným ujednáním,

které by mohlo být chápáno jako sankce výlučně pro žalovaného, je ujednání o

smluvní pokutě. To je ale vyváženo tím, že v případě neúspěchu žalobkyně, pokud

jde o realizaci prodeje jejím prostřednictvím, jí nebude vyplacena žádná

odměna. Práva a povinnosti smluvních stran jsou tedy v rovnováze a neplatnost

smlouvy z tohoto důvodu nelze dovozovat. Ani samo ujednání o smluvní pokutě

neodporuje dobrým mravům, když její výše sice poněkud převyšuje sjednanou

odměnu za poskytnutí služeb, ale pokuta má současně sankční charakter a má

chránit žalobkyni před svévolným porušením povinností ze strany žalovaného. Proto pokuta ve výši necelého dvojnásobku sjednané odměny není nepřiměřená.

Soud prvního stupně tudíž uzavřel, že s ohledem na porušení povinnosti oznámit

žalobkyni písemně předem samostatný prodej nemovitostí vznikl žalovanému

závazek zaplatit sjednanou smluvní pokutu, a žalobě vyhověl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací

rozsudkem ze dne 30. března 2004, č. j. 19 Co 483/2003-75, rozsudek soudu

prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej

změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i

právními závěry soudu prvního stupně a pro stručnost odkázal na argumentaci

přezkoumávaného rozsudku. Přitom zdůraznil, že zásada, podle níž smlouvy mají

být dodržovány, je základním principem závazkového práva. Žalovaný se k

zaplacení smluvní pokuty za určitých okolností zavázal a jestliže tyto

okolnosti nastaly, je na něm, aby svůj závazek splnil.

Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání,

jehož přípustnost dovozoval z přesvědčení, že jím napadá rozhodnutí, které má

po právní stránce zásadní význam. Ten podle jeho názoru zakládají otázky, zda

smlouvu uzavřenou mezi účastníky je třeba posuzovat podle ustanovení občanského

zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zda je podmínka „informovat o

samostatném prodeji předem“ splnitelná, když jistota, že k prodeji došlo,

nastává až samotným prodejem. Z obsahu dovolání pak plyne, že žalovaný namítá,

že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaný setrval na svém tvrzení, že smlouva z 15. 5. 2002 byla koncipována

jednostranně ve prospěch žalobkyně, a zdůraznil, že povinnost zaplatit smluvní

pokutu stíhá jen jeho, zatímco žalobkyni takováto sankce nehrozila ani v

případě, že by zavinila neuzavření smlouvy. Vytkl odvolacímu soudu, že se jeho

námitkou poukazující na nerovnováhu práv a povinností ve smyslu § 56 ObčZ vůbec

nezabýval. Jednoznačná nevýhodnost smlouvy pro žalovaného pak plyne i z toho,

že splnění podmínky informovat žalobkyni předem o prodeji nemovitostí je

prakticky nemožné. Do okamžiku uzavření smlouvy totiž není nikdy jisté, že k

němu dojde, a proto zprávu o uzavření smlouvy je vždy možno podat až následně.

Žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena

odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně poukázala na to, že soudy obou stupňů posuzovaly smlouvu účastníků

podle ustanovení o spotřebitelských smlouvách, pouze dospěly k závěru, že

smlouva nezakládá nerovnost práv ve smyslu § 56 odst. 1 ObčZ. Proto je

žalovaným nastíněná otázka, zda je třeba smlouvu takto posuzovat, ryze

akademická a nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Totéž

platí i o druhé otázce, která se týká pouze výkladu článku 3. smlouvy, jehož

smysl je podle žalobkyně jednoznačný. Ke splnění povinnosti žalovaného by

nepochybně postačilo oznámení o tom, že hodlá kupní smlouvu uzavřít. V řešení

otázky, zda smlouva účastníků zakládá nerovnost jejich práv a povinností,

žalovaný zásadní význam neshledává, navíc je žalobkyně přesvědčena, že ji soudy

obou stupňů vyřešily správně. Proto žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání pro

nepřípustnost.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná

ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání

proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo

tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění

před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud

dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu

oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci

samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto

ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti

usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším

rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který

dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání

žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý

rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého

je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,

jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k

závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní

význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní

stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem.

Žalovaný vymezil dvě otázky, které podle jeho názoru zakládají zásadní význam

napadeného rozsudku. Pokud jde o tu prvou, lze přisvědčit žalobkyni, že soud

prvního stupně (výslovně) i soud odvolací (tím, že „pro stručnost“ odkázal na

odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně) se shodly na tom, že

smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 15. května 2002 je třeba posuzovat podle

ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách. Pak ovšem

žalovaným nastíněná otázka byla vyřešena v souladu s jeho stanoviskem

vysloveným v dovolání a z tohoto důvodu samozřejmě nemůže založit zásadní

právní význam napadeného rozsudku. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 OSŘ) však

vyplývá, že žalovaný současně, byť nikoli výslovně, zpochybnil správnost

závěru, že tato konkrétní smlouva nezakládá nerovnost práv a povinností

smluvních stran ve smyslu § 56 ObčZ. Proto je třeba dále zvažovat přípustnost

jeho dovolání nejen z pohledu druhé jím naznačené otázky (splnitelnost podmínky

předchozího oznámení samostatného prodeje nemovitostí), ale též z hlediska

výkladu § 56 ObčZ ve vztahu ke smlouvě z 15. 5. 2002.

O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací

soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve

věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí

odvolacího soudu však musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z

hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy

obdobné povahy (srov. blíže např. usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo

821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném

nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, nebo

usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru,

svazku 1, pod č. C 71). I když není pochyb o tom, že obě právní otázky, jimiž

je ještě třeba přípustnost dovolání poměřovat, byly pro rozhodnutí soudů obou

stupňů určující, nelze přehlížet, že řešení obou je založeno na zcela

individuálním a jedinečném skutkovém základu, t. j. na výslovném znění

konkrétní smlouvy. Toto řešení tudíž postrádá potřebný judikatorní přesah do

obecné rozhodovací činnosti soudů. Proto by mohl být zásadní právní význam

napadeného rozsudku dán pouze v případě, že by odvolací soud zmíněné otázky

vyřešil v rozporu s hmotným právem. Tak tomu ale není.

Podle § 36 odst. 1 věty prvé ObčZ lze vznik, změnu nebo zánik práva či

povinnosti vázat na splnění podmínky. Podle odst. 2 téhož ustanovení je

podmínka odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu

nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda

následky již nastalé pominou.

Závisí-li právní následky (účinky) právního úkonu (smlouvy) na splnění

podmínky, platí, že podmínka nesmí být v době právního úkonu nemožná

(nesplnitelná). Zatímco k nemožné podmínce rozvazovací se nepřihlíží a právní

úkon jako celek zůstává nedotčen (srov. § 36 odst. 1 věta druhá ObčZ),

důsledkem nemožnosti (nesplnitelnosti) odkládací podmínky je neplatnost

právního úkonu jako celku. V daném případě si účastníci v článku 6. smlouvy z

15. 5. 2002 ujednali, že vznik povinnosti žalovaného zaplatit smluvní pokutu

závisí na splnění blíže specifikovaných podmínek. Jednou z nich byla podmínka,

že žalovaný realizuje samostatný prodej nemovitostí bez předchozího písemného

oznámení žalobkyni. Žalovaný považuje toto ujednání za ujednání o nesplnitelné

podmínce odkládací a z toho dovozuje neplatnost celého ujednání o smluvní

pokutě.

Podle § 35 odst. 2 ObčZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen

podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní

úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Žalovaný namítá,

že to, že dojde k prodeji, je jisté až v okamžiku uzavření kupní smlouvy, a tak

je logicky vyloučeno, aby mohl žalobkyni informovat o případném samostatném

prodeji předem. Právě proto, že takovýto závěr je zcela nelogický, je ale

zřejmé, že účastníci smlouvy nemohli mít na mysli informaci předem ve vztahu k

prodeji uskutečněnému, ale k prodeji zamýšlenému. Výkladem právního úkonu

účastníků vyjádřeného slovy podle jejich zjevné vůle v souladu s § 35 odst. 2

ObčZ tedy soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že bylo smluvní

povinností žalovaného informovat předem žalobkyni o zvažovaném prodeji

nemovitostí ve vztahu ke konkrétní osobě kupujícího. Takto sjednanou odkládací

podmínku pochopitelně nelze považovat za nemožnou (nesplnitelnou), a tak závěr,

že okamžikem splnění této podmínky vznikla žalovanému povinnost zaplatit

smluvní pokutu, neodporuje žádnému ze shora citovaných hmotněprávních

ustanovení.

Podle § 56 odst. 1 ObčZ spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání,

která v rozporu s požadavky dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou

nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V odstavci 3 tohoto ustanovení jsou

demonstrativně vyjmenována nepřípustná ujednání ve spotřebitelských smlouvách,

mezi která patří mimo jiné taková, která přikazují spotřebiteli, aby splnil

všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly

[písm. j)]. Soud prvního stupně v této věci konstatoval, že jediné ujednání

sporné smlouvy, které by bylo možno posuzovat podle § 56 odst. 3 písm. j) ObčZ,

t. j. právě ujednání o smluvní pokutě, je vyváženo tím, že ani v případě, kdy k

dosažení smlouvou sledovaného cíle nedojde výlučně v důsledku porušení smluvní

povinnosti žalovaného, nenáleží žalobkyni právo na sjednanou odměnu, a dospěl

proto k závěru, že práva a povinnosti smluvních stran jsou v rovnováze.

Odvolací soud shledal tento závěr správným a též dovolací soud se s ním

ztotožňuje. Kromě shora uvedeného argumentu je třeba připomenout, že smluvní

pokuta má sankční charakter a jejím účelem bylo v tomto případě i chránit

dobrou pověst žalobkyně, která by tím, že bude nabízet k prodeji nemovitost,

jež bude mezitím prodána samostatně jejím vlastníkem, mohla utrpět. Proto

sjednání smluvní pokuty pro případ porušení závazku žalovaného informovat

žalobkyni předem o zamýšleném prodeji neznamená takovou nerovnováhu v právech a

povinnostech účastníků, která by mohla být považována (ve smyslu § 56 odst. 1

ObčZ) za značnou. Konečně nelze přehlédnout, že splnění tohoto závazku nemohlo

žalovanému činit žádné obtíže a bylo zcela v jeho moci. Ze všech těchto důvodů

je zřejmé, že závěr soudů obou stupňů, že smlouva z 15. 5. 2002 neodporuje

ustanovením občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách a není proto podle

§ 39 ObčZ neplatná, není v rozporu s hmotným právem. Lze tedy uzavřít, že

dovolání žalovaného není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.

Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo

rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu

usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně

jeho součástí (§ 167 odst. 1 OSŘ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti

němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je

obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 OSŘ. Přípustnost podle § 237 OSŘ dána

být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé

(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo

874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R

4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani

ustanoveními § 238, § 238a a § 239 OSŘ, jelikož tyto výroky nelze podřadit

žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Dovolání žalovaného tedy směřuje proti rozhodnutí, proti kterému občanský

soudní řád tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Proto Nejvyššímu

soudu ČR nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ

odmítnout.

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3

OSŘ je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobkyni

náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání

sepsané advokátkou [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená

podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bodu 5., § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1

vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 3.150,- Kč, paušální částka náhrady výdajů

podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč a částka 613,-

Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny

zazastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané

hodnoty (§ 137 odst. 3 OSŘ). Platební místo a lhůta ke splnění uložené

povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může

žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 16. března 2006

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu