33 Cdo
467/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně
České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem
Praha 2, Rašínovo nábřeží 42 (Územní pracoviště Plzeň, Radobyčická 14), proti
žalované M. K., zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Praha 7,
Komunardů 6, o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 48/2006,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září
2007, č. j. 61 Co 374/2007-93, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2007, č. j. 61 Co
374/2007-93, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 14. května 2007,
č. j. 4 C 48/2006-75,
se zrušují a řízení se zastavuje.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně částku 17.853,- Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 17.800,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.680,- Kč,
vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jakuba Drábka,
advokáta se sídlem Praha 7, Komunardů 6.
Žalobkyně se žalobou ze dne 29. 3. 2006 po žalované domáhala zaplacení 60.000,-
Kč s příslušenstvím. Uváděla, že žalované vznikla povinnost vrátit příspěvek
poskytnutý na individuální bytovou výstavbu podle smlouvy ze dne 26. 3. 1990,
neboť nesplnila sjednanou podmínku předložit ve stanovené lhůtě kolaudační
rozhodnutí. Žalobkyně je si vědoma, že o jejím nároku na vrácení příspěvku již
bylo v minulosti pravomocně rozhodnuto, je však přesvědčena, že nejde o
překážku věci pravomocně rozsouzené, neboť předchozí žalobu odůvodnila tím, že
žalovaná porušila jinou ze sjednaných podmínek, konkrétně podmínku nepřevést
nemovitost, na jejíž rekonstrukci byl příspěvek poskytnut, ve stanovené lhůtě
na další osobu. Okresní soud v Domažlicích usnesením ze dne 28. června 2006, č. j. 4 C
48/2006-38, ve znění opravného usnesení ze dne 4. září 2006, č. j. 4 C
48/2006-50, řízení zastavil a rozhodl
o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že pokračování řízení brání překážka věci
pravomocně rozsouzené, neboť o shodném nároku (tj. o nároku na vrácení
příspěvku na individuální bytovou výstavbu ve výši 60.000,- Kč) bylo rozhodnuto
již v řízení, které bylo pravomocně ukončeno rozsudkem Okresního soudu v
Domažlicích ze dne 25. 1. 2005, č. j. 6 C 197/2004-37. Vycházel ze zjištění, že
v obou řízeních uplatnila žalobkyně vůči žalované nárok na vrácení příspěvku na
individuální bytovou výstavbu poskytnutého ve výši 60.000,- Kč na základě
smlouvy uzavřené dne 26. 3. 1990 s odůvodněním, že došlo k porušení podmínek o
jeho poskytnutí. Předchozí řízení bylo zahájeno žalobou ze dne 5. 10. 2004, v
níž žalobkyně uváděla, že žalovaná porušila smluvní závazek nepřevést rodinný
domek, na jehož stavbu byl příspěvek poskytnut, po dobu 10-ti let od uzavření
smlouvy, nejméně však 8 let od kolaudace, na jiného bez souhlasu ONV a užívat
jej až do uplynutí této doby k trvalému bydlení. Přestože tehdy soud zjistil,
že žalovaná tento závazek porušila, neboť darovací smlouvou ze dne 10. 11. 1997
převedla rodinný domek na svoji dceru B. Š., zatímco kolaudační rozhodnutí
vydané dne 29. 11. 2000 nabylo právní moci až 19. 12. 2000, žalobu zamítl s
odůvodněním, že právo na vrácení příspěvku je promlčeno. Stávající řízení
vedené pod sp. zn. 4 C 48/2006 bylo zahájeno žalobou ze dne 29. 3. 2006, v níž
žalobkyně uvádí, že žalovaná porušila podmínku smlouvy kolaudovat stavbu
nejpozději do 10-ti let ode dne uzavření smlouvy. V obou řízeních se jedná o
stejné osoby a tentýž nárok vyplývající z téže smlouvy. Žalobkyně byla v
původním řízení při jednání dne 25. 1. 2005 řádně poučena podle § 119a a § 205a
o. s. ř. a nenavrhovala provedení žádných nových důkazů, ani netvrdila jiné
skutečnosti. Ve stávajícím řízení pouze doplnila svá tvrzení oproti tvrzením
obsaženým v řízení původním; v předchozím řízení soud vycházel
ze zjištění, že stavba, na kterou byl příspěvek poskytnut, nebyla ve sjednané
době zkolaudována. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. února 2007, č. j. 61 Co 563, 61 Co 564/2006-58, usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne
28. června 2006, č. j.
4 C 48/2006-38, ve znění opravného usnesení téhož soudu
ze dne 4. září 2006, č. j. 4 C 48/2006-50, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu
v Domažlicích k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že řízení nebrání
překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť v řízeních nebylo jednáno o témže
nároku. Konstatoval, že „smlouva, z níž uplatněný nárok vychází, obsahuje více
případů, pro které je osoba, jíž byl poskytnut státní příspěvek, povinna
přijaté plnění vrátit. Znamená to, že každé jednotlivé porušení smluvené
povinnosti vytváří samostatný skutkový základ pro vrácení příspěvku, nastolený
vždy v jiném čase, který může vést k jeho soudnímu uplatnění. Ze skutkového
vylíčení obou žalob vyplývá, že v posuzovaných věcech tomu tak bylo. Proto
právní moc rozsudku ve věci projednané u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 197/2004, v níž se žalobkyně domáhala vrácení státního příspěvku pro
porušení závazku žalované v čl. IV, větě druhé smlouvy (na nepřevedení stavby
po stanovenou dobu na jinou osobu), nebrání uplatnění požadavku na vrácení
státního příspěvku pro jiné porušení smlouvy žalovanou, povinnosti sjednané v
čl. IV. větě prvé (závazku na provedení výstavby podle stavebního povolení a
závazku na dokončení stavby tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci
nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy). Z důkazů založených ve spise
nevyplývá, že by předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Domažlicích pod
sp. zn. 6 C 197/2004 bylo ještě jiné porušení posuzované smlouvy žalovanou, než
nedodržení závazku nepřevést stavbu ve stanovené lhůtě na někoho jiného. V opačném případě by muselo být zcela přesně doloženo, že vylíčení této žaloby
vycházelo ještě z jiného skutku než z výše uvedeného. Takový důkaz doložen
nebyl a nemůže jím být pouhá zmínka o tom, že k určitému datu (byť evidentně po
lhůtě) byla stavba kolaudována, když z ní nevycházela právní a skutková
argumentace užitého důvodu pro uplatnění této dřívější žaloby. Okresní soud v Domažlicích poté rozsudkem ze dne 14. května 2007, č. j. 4 C
48/2006-75, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru,
že žalovaná porušila podmínky smlouvy, neboť nemovitost, na kterou byl
poskytnut státní příspěvek, nebyla pravomocně zkolaudována do deseti let ode
dne uzavření smlouvy. Zatímco smlouva byla uzavřena dne 26. 3. 1990, kolaudační
rozhodnutí Městského úřadu ve Staňkově č.j. SÚ-2028/2000 B nabylo právní moci
až dne 19. 12. 2000. Nedůvodnou shledal námitku promlčení práva na vrácení
příspěvku, neboť z důvodu zajištění předmětné pohledávky omezením převodu
nemovitosti mohlo být právo uplatněno v desetileté promlčecí době. Žalobu
zamítl s odůvodněním, že žalovaná není ve věci pasivně legitimovaná, neboť
nemovitost převedla na jinou osobu a nebyla tak již schopna ovlivnit splnění
podmínky kolaudace ve stanovené lhůtě. Součástí darovací smlouvy, kterou
žalovaná se svou dcerou uzavřela, byl navíc závazek obdarované dluh vůči státu
vyrovnat.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. září 2007, č. j. 61 Co 374/2007-93,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni 60.000,- Kč
s 10% úrokem z prodlení od 26. 4. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Přisvědčil soudu prvního stupně, že stavba byla
zkolaudována po lhůtě stanovené smlouvou o poskytnutí příspěvku a že k
promlčení práva na vrácení příspěvku nedošlo. Dospěl však k závěru, že pasivně
legitimovanou ze smlouvy o poskytnutí příspěvku na individuální bytovou
výstavbu nemůže být nikdo jiný než žalovaná, která ji dne 26. 3. 1990 uzavřela.
Bez souhlasu druhé smluvní strany se nemohla ze smluvních povinností vyvázat
převodem nemovitosti na jinou osobu a je tudíž nepodstatné, jak si žalovaná s
novou nabyvatelkou nemovitosti upravily, která z nich bude případně povinna
příspěvek státu vrátit. Převod nemovitosti je navíc s ohledem na jeho sjednané
omezení absolutně neplatný. Žalovaná je tudíž nadále vlastníkem nemovitosti a
neobstojí argumentace, že nemohla ovlivnit splnění podmínky kolaudace ve
stanovené lhůtě. Žalovaný nárok není ani v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Pochybení spatřuje v tom, že věc byla soudy projednána a
rozhodnuta, přestože tomu bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Ztotožňuje se s názorem, který uplatnil soud prvního stupně ve svém v pořadí
prvním rozhodnutí. Pokud jde o splnění sjednaných podmínek smlouvy, připomíná,
že nebyla schopna svými úkony zajistit včasnou kolaudaci stavby, neboť v té
době již nebyla jejím vlastníkem. Podmínka včasné kolaudace je akcesoricky
navázána na podmínku „nepřevedení“ předmětné nemovitosti a jen
z porušení této podmínky je tudíž namístě dovozovat porušení smlouvy, což již
bylo pravomocně vyřešeno. Žalovaná je nadále přesvědčena, že výkon práva
žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť prodlení s kolaudací bylo
minimální a příspěvek byl použit v souladu s účelem, ke kterému byl poskytnut.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění zákonné
podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji
vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. určuje, že jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) tedy brání tomu, aby věc, o
níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednávána znovu.
Ve smyslu tohoto ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení
o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto,
a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze
stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat
především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který
jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z
projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení,
zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem
skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci
pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po
právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako
vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné
obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné
osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v
jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení
týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují (z důvodu universální
nebo singulární sukcese) právní nástupci osob, které jsou (byly) účastníky
dříve zahájeného řízení (shodně srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněných pod čísly 60/2001, 31/2002 a 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Z pohledu shora rozvedených kritérií překážka věci rozhodnuté projednání a
rozhodnutí této věci vskutku bránila. Nejvyšší soud České republiky již dříve
dospěl k závěru, že jedná-li se
v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, není překážka věci
pravomocně rozhodnuté dána jen tehdy, opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné
skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později
(srov. např. rozhodnutí ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006, a ze dne
22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod označením R 39/88).
V posuzované věci bylo rozhodováno o nároku na vrácení příspěvku na
individuální bytovou výstavbu, který byl žalované poskytnut podle smlouvy
uzavřené dne 26. 3. 1990.
O nároku na vrácení příspěvku bylo již dříve pravomocně rozhodnuto Okresním
soudem v Domažlicích, který rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, č. j. 6 C
197/2004-37, zamítl žalobu mezi týmiž účastníky a se stejným žalobním návrhem
jako v posuzované věci. Předmětem obou řízení byl tentýž skutek, a to porušení
podmínek smlouvy o poskytnutí příspěvku, které žalobkyně
v původním řízení sice dovozovala z převedení nemovitosti na další osobu, avšak
z obsahu spisu sp. zn. 6 C 197/2004 vyplývá, že přitom vyšlo najevo, že
porušena byla i další smluvní podmínka, tj. podmínka kolaudace stavby ve
stanovené lhůtě. Žalobkyně si porušení této podmínky musela být, resp. byla
vědoma a mohla tuto skutečnost namítat (jak ostatně učinila již v předešlé
žalobě ze dne 4. 10. 2004). Okresní soud v Domažlicích měl v předchozím řízení
kolaudační rozhodnutí č.j. SÚ-2028/2000 B ze dne 29. 11. 2000 k dispozici, a to
včetně oznámení žalobkyně o právní moci tohoto kolaudačního rozhodnutí, a tyto
listinné důkazy provedl při jednání 25. 1. 2005. Jednalo se tedy o skutečnost,
která tu byla již v době předchozího řízení, o níž mohla žalobkyně svůj nárok
na vrácení příspěvku rovněž opřít.
Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu dovozující, že projednávání
věci nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté, není správný a napadený
rozsudek tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolací soud jej
proto zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž tento
rozsudek a řízení zastavil (§ 243b odst. 4 o. s. ř.).
Protože dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně
a řízení zastavil, rozhodl o náhradě nákladů vzniklých nejen v dovolacím
řízení, ale i v těchto řízeních. Žalobkyni, která z procesního hlediska
zavinila, že řízení bylo zastaveno, uložil povinnost zaplatit žalované náhradu
nákladů jak řízení před soudem prvního stupně, tak i odvolacího a dovolacího
řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první
o. s. ř.). Na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně je žalobkyně
povinna zaplatit žalované částku 17.853,- Kč (k výpočtu srov. odůvodnění
rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 14. 5. 2007). Na náhradě nákladů
odvolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalované částku 17.800,- Kč
sestávající z odměny advokáta ve výši 17.500,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, § 16
vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1,
§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Na náhradě nákladů
dovolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalované částku 4.680,- Kč
sestávající z odměny advokáta ve výši 4.380,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, § 15 ve
spojení s § 14, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném
znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč
(§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 3. března 2010
JUDr.
Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu