33 Cdo 4733/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce J. D., zastoupeného JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v
Šumperku, M. R. Štefánika 1a, proti žalovanému M. D., zastoupenému JUDr.
Antonínem Vaškem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo náměstí 5, o
určení vlastnictví nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn.
17 C 139/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-
pobočky v Olomouci ze dne 8. června 2010, č. j. 69 Co 119/2010-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobou ze dne 2. 3. 2009 se původní žalobce A. D. domáhal vůči
žalovanému určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu 4/6 nemovitostí, a
to objektu bydlení č. p. 770 s parc. č. 945 zast. plocha a nádvoří, garáže s
parc. č. 4568 zast. plocha a nádvoří a parc. č. 470/3 zahrada, v k. ú. a obci
Š., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj,
katastrální pracoviště Šumperk, na LV č. 263.
Dne 18. 8. 2009 A. D. zemřel. Usnesením ze dne 3. 11. 2009, č. j. 17 C
139/2009-40, Okresní soud v Šumperku rozhodl, že v řízení bude na straně
žalobce pokračováno s J. D. Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, č. j. 17 C 139/2009-58, žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení se závěrem, že vztahy mezi dárcem a obdarovaným byly
narušeny již v roce 2000, o čemž svědčí notářský zápis ze dne 7. 6. 2001, sp.
zn. Nz 272/2001, N 279/2001 o vydědění žalovaného, který nechal pořídit A. D.
Jestliže ze stejných důvodů právní předchůdce žalobce vyzval žalovaného ke
vrácení daru až dne 26. 2. 2009, musela být žaloba zamítnuta, neboť žalovaný
důvodně vznesl námitku promlčení práva domáhat se vrácení daru.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci poté, co u jednání dne 8. 6. 2010
připustil změnu žaloby, podle které žalobce požaduje určení, že A. D. byl k
datu své smrti spoluvlastníkem shora označených nemovitostí, rozsudkem ze dne
8. 6. 2010, č. j. 69 Co 119/2010-82, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že změněnou žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalobce proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání podle
tohoto ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku
odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde
tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma
soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů
těchto rozsudků odlišné. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího
soudu, není významné, jak odvolací soud formálně rozhodl; rozhodující je
obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily
práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (srov. blíže např.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97,
uveřejněné pod č. R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98,
publikované v časopisu Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7). Přestože odvolací
soud po připuštění změny žaloby „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně,
posoudily oba soudy práva a povinnosti účastníků řízení v právních vztazích k
datu úmrtí A. D. obsahově shodně, neboť žalobu o určení vlastnictví neshledaly
důvodnou; jejich rozhodnutí jsou souhlasná a nikoliv odlišná a rozsudek
odvolacího soud není proto obsahově „měnícím,“ nýbrž potvrzujícím.
Zbývá tedy zvážit přípustnost dovolání v mezích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu jsou tudíž námitky žalobce, že „narušené vztahy mezi žalovaným a A.
D. trvaly fakticky od roku 2000 až do jeho smrti“ a že listina o vydědění
zachycuje počátek, a nikoli konec závadného jednání žalovaného vůči právnímu
předchůdci žalobce. Vystihují totiž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s.
ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Takové
námitky jsou však v řízení o dovolání přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. nevýznamné. Skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybnit, pro dovolací soud je
závazný (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictví dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobce
nesouhlasí se závěrem, že promlčecí doba práva domáhat se vrácení daru podle §
630 obč. zák. začala běžet, pro jednání, která byla důvodem vydědění
žalovaného, po pořízení notářského zápisu o vydědění a jeho právo je tak
promlčeno.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru je jen takové
chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního
případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení
značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím,
hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které
není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve
vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem
aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel
konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle
objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce.
Označením (identifikací) závadného chování žalovaného vůči právnímu předchůdci
žalobce ve výzvě ze dne 26. 2. 2009, se zřetelem k tomu, jak byla odůvodněna
žaloba ze dne 2. 3. 2009, byl dán okruh sporných skutečností, které byly
předmětem dokazování. Rozhodovací praxe dovolacího soudu i odborná literatura
je zajedno v názoru, že tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. pro
uplatnění práva na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování
obdarovaného naplnilo znaky uvedené v § 630 obč. zák., tedy od okamžiku, kdy
právo dárce mohlo být vykonáno poprvé [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 429/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod
označením C 2865, a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.
Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 1801 s.].
Je-li úvaha o naplnění důvodů pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. založena
na dlouhodobém (soustavném) porušování dobrých mravů, pak pro počátek běhu
promlčecí doby nemůže být rozhodné, zda a jak dlouho trvaly podmínky pro
uplatnění práva, neboť promlčecí doba počala běžet dnem, kdy (poprvé) byly
naplněny zákonné podmínky pro počátek jejího běhu a další trvání těchto
podmínek je z hlediska promlčení nerozhodné (srovnej znovu usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 429/2003). Rozhodnutí odvolacího
soudu shora uvedené judikatorní závěry respektuje, a proto je závěr o promlčení
práva na vrácení daru správný. Podmínky pro připuštění dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak dány nejsou.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto
– aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§ 243a odst. 1 věta
první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému v této
fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti žalobci právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu