33 Cdo 4808/2008
Rozsudek
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobce F. J., podnikatele, zastoupeného advokátem, proti žalované obci S.
K., zastoupené advokátkou, o určení smluvního vztahu, vedené u Okresního soudu
v Kolíně pod sp. zn. 10 C 34/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 17. června 2008, č. j. 22 Co 167/2008-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Žalobce se domáhal určení, že smluvní vztah mezi ním a žalovanou, který
byl založen smlouvou o spolupráci ze dne 28. 4. 2004, nadále trvá.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 30. října 2007, č. j. 10 C 34/2007-72,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobce má
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť se jím vytvoří pevný základ
pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se dalším žalobám na plnění.
Dovodil však, že smlouva o spolupráci byla uzavřena na dobu neurčitou (doba
jejího trvání nebyla smluvními stranami dohodnuta) a žalovaná ji dne 4. 7. 2006
platně vypověděla; žaloba proto není důvodná.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2008, č. j. 22 Co
167/2008-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně sice nepochybil,
jestliže žalobu zamítl, důvodem, pro který nemůže žaloba obstát, však je
nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Již z žalobních
tvrzení (tj. z údaje, že žalovaná smlouvu o spolupráci nedodržuje, resp. odmítá
plnit své smluvní závazky), vyplývá, že žalobce nemůže mít naléhavý právní
zájem na požadovaném určení. K porušení smluvních povinností již došlo a
určovací žaloba tak nemůže mít preventivní povahu.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř., odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Shodně se soudem
prvního stupně zastává názor, že má naléhavý právní zájem na určení trvání
smluvního vztahu s žalovanou. Je přesvědčen, že tímto určením se vytvoří pevný
základ pro právní vztahy účastníků, mezi nimiž je sporné pouze to, zda jimi
uzavřená smlouva o spolupráci je platná a účinná. Pokud bude o existenci
právního vztahu soudem rozhodnuto, odpadne předmět sporu (resp. spory mezi
účastníky mohou skončit). Určovací žaloba je tudíž přípustná přesto, že je
možné žalovat i na splnění povinnosti ve smyslu § 80 písm. b/ o. s. ř. Z
uvedeného důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.
Připomněla, že určovací žaloba má podle ustálené judikatury především
preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení
žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Tam, kde právní
vztah nebo právo již bylo porušeno (v daném případě sám žalobce tvrdí, že již
porušila právní vztah), není určovací žaloba namístě a právním prostředkem
ochrany právního vztahu nebo práva je žaloba na plnění.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění platném do 30. 6. 2009 – dále opět jen „o. s.
ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně
zastoupeným advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé. Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu
prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto
rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení,
pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr,
který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle § 219 o. s. ř.
nebo zda postupoval podle § 220 o. s. ř., popřípadě jak formuloval výrok svého
rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z
hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je podstatné porovnání
obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, 2
Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52,
ročník 1999).
V posuzovaném případě odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně formálně
potvrdil (§ 219 o. s. ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti
účastníků právního vztahu, jichž se určení týká, posoudil jinak. Oproti soudu
prvního stupně, který dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na
požadovaném určení a žalobu zamítl z věcných důvodů, dospěl odvolací soud k
závěru, že na požadovaném určení naléhavý právní zájem dán není (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, č.j. 29 Odo 224/2001, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura pod č. 210, ročník 2003). Dovolání žalobce je tedy
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Výhrady žalobce k právnímu posouzení věci směřují proti závěru odvolacího soudu
o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy o
spolupráci z 28. 4. 2004 podle § 80 písm. c/ o. s. ř. Odvolací soud založil své
rozhodnutí na právním názoru, podle něhož naléhavý právní zájem žalobce na
požadovaném určení nemůže být dán již proto, že požadované určení neřeší stav
právní nejistoty účastníků smlouvy, ani nemůže zabránit ohrožení jejich práv za
situace, kdy sám žalobce tvrdí, že žalovaná neplní své povinnosti vyplývající
ze smlouvy o spolupráci, a žalovaná se brání tvrzením, že smlouvu řádně
vypověděla, neboť plnění se stalo nemožným, a není tudíž povinna plnit.
Uzavřel, že určovací žaloba v daném případě neslouží potřebám praktického
života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
Podle § 80 písm. c/ o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení)
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není (určovací žaloby), je po procesní stránce především skutečnost, že na
požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Určovací žaloba má preventivní
povahu a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení
práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět
jinak, a dále v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní
prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím
prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je
zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním
případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní
zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na
určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce
domáhá (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn.
3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod
číslem 21).
Žalobce se žalobou domáhá určení, že trvá právní vztah účastníků řízení
založený smlouvou, kterou uzavřeli dne 28. 4. 2004 a označili jako „Smlouvu o
spolupráci“. V této smlouvě se žalovaná zavázala spolupracovat s žalobcem v
období od přípravy těžby štěrkopísku na určených pozemcích žalované v
katastrálním území S. K. až do ukončení jejich rekultivace tak, že „zajistí
zapracování záměru těžby do svého územního plánu a příslušného územního plánu
VÚC, podpoří záměr těžby při projednávání dokumentace EIA a následně v územním
řízení a v řízení o povolení dobývání ložiska, včetně řízeních souvisejících,
zejména v řízeních vedených orgány ochrany ZPF, orgány ochrany přírody,
vodoprávním úřadem a dalších“. Žalobu žalobce podal za situace, kdy žalovaná
odmítla podle smlouvy postupovat s odůvodněním, že smlouva ztratila své
opodstatnění, resp. že plnění z ní se stalo nemožným, neboť žalobce nezískal
pro svůj záměr (těžbu nevýhradního ložiska štěrkopísku) souhlas Krajského úřadu
pro Středočeský kraj, ani Ministerstva pro životní prostředí, a smlouvu „z
opatrnosti“ opakovaně vypověděla.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že za tohoto skutkového stavu věci nelze mít
zato, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jak vyžaduje
aplikace ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. Ze skutkových zjištění soudů obou
stupňů vyplývá, že v době podání žaloby měl žalobce vědomost o tom, že žalovaná
nemíní smluvní závazky splnit (proto také smlouvu vypověděla) a znal důvody
jejího postoje (namítaná nemožnost plnění). Určovací žaloba neeliminuje stav
ohrožení práva žalobce. Takový stav totiž již nastal a nelze ho řešit jinak než
žalobou na plnění ze smlouvy. Případné určení existence právního vztahu
založeného smlouvou ze dne 28. 4. 2004 totiž neřeší podstatu sporu účastníků a
nemůže jejich dalším sporům (konkrétně sporu na plnění žalované ze smlouvy) ani
předejít. I kdyby bylo soudem určeno, že právní vztah účastníků ze smlouvy o
spolupráci trvá (tzn. byla-li by odstraněna nejistota žalobce ohledně existence
právního vztahu s žalovanou), právní postavení žalobce jako smluvní strany by
zůstalo nejistým, neboť druhá smluvní strana (žalovaná) již odmítla své závazky
ze smlouvy splnit s odůvodněním, že takové plnění je nemožné. Splnění smluvního
závazku se lze domáhat toliko žalobou na plnění. Pouze v řízení o splnění
smluvních povinností žalované (popř. některé z nich) je pak namístě zjišťovat,
zda se plnění žalované ze smlouvy stalo nemožným, a otázku, zda vypovězení
smlouvy ze strany žalované je platným a účinným právním úkonem či nikoli, lze v
řízení na plnění posoudit prejudiciálně. Jinak řečeno, žalobcem požadované
určení nemůže posílit či upevnit jeho právní postavení a není zárukou odvrácení
budoucích sporů účastníků.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího je správné a
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl uplatněn
důvodně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 1 část věty
před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení
neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 5.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5
písm. d/, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném
znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1,
§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.060,-
Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za
zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. ledna 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu