33 Cdo 4960/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce PharmDr. V. S., zastoupeného JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se
sídlem v Klatovech, Čs. legií 143/II, proti žalované Nemocnici Plzeňského kraje
se sídlem v Klatovech, Plzeňská 172/I, IČO: 00574791, zastoupené JUDr. Pavlem
Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 9, o zaplacení smluvní pokuty
vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 1/2005, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2008, č. j. 25 Co
419/2007-248, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2008, č. j. 25 Co
419/2007-248, jakož i rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. března
2007, č. j. 9 C 1/2005-176, se v zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o
náhradě nákladů řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v
Klatovech k dalšímu řízení.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 29. dubna 2005, č. j. 9 C 1/2005-69,
zamítl žalobu o zaplacení částky 983.364,90 Kč představující smluvní pokutu z
opožděně zaplacených faktur č. 203/00, 204/00, 205/00, 206/00, 243/00, 244/00,
245/00 a 246/00. Usnesení ze dne 20. ledna 2006, č. j. 25 Co 363/2005-96, Krajský soud v Plzni
shora uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Klatovech k
dalšímu řízení. Zavázal jej právním názorem, že i když žalobce provozující
nestátní zdravotnické zařízení není podnikatelem podle § 2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na právní vztah
účastníků řízení dopadá § 261 odst. 2 obch. zák., neboť dodávky léků souvisejí
se zajišťováním veřejných potřeb, přičemž žalovaná v okamžiku vzniku tohoto
vztahu byla státní příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem byl Okresní
úřad Klatovy. Usnesením vyhlášeným při jednání dne 23. října 2006 spojil Okresní soud v
Klatovech ke společnému řízení věci týchž účastníků vedené u něj pod sp. zn. 9
C 1/2005, 8 C 172/2005, 6 C 223/2005 a 10 C 60/2005 s tím, že věc bude nadále
vedena pod sp. zn. 9 C 1/2005 (viz čl. 131 spisu). Rozsudkem ze dne 28. března 2007, č. j. 9 C 1/2005-176, Okresní soud v
Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení smluvní
pokuty ve výši 0,5% denně z blíže specifikovaných částek (výroky I., II., III. a IV.), uložil žalované zaplatit žalobci 6,5% roční úrok z prodlení z částky
1.480,- Kč od 9. 4. 2002 do 22. 11. 2002, z částky 1,094.099,96 Kč od 9. 4. 2002 do 22. 11. 2002, z částky 35.513,76 Kč od 9. 4. 2002 do 22. 11. 2002, z
částky 54.762, 91 Kč od 9. 4. 2002 do 22. 11. 2002 a z částky 1.545,- Kč od 9. 4. 2002 do 22. 11. 2002 (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI.). Vyšel ze zjištění, že dne 10. 5. 1993 uzavřel žalobce provozující nestátní
zdravotnické zařízení - lékárnu 03-04-01 v Klatovech, Plánická 208, a právní
předchůdkyně žalované Nemocnice s poliklinikou Klatovy, IČ: 00574791, kupní
smlouvu o prodeji léčiv, kterou se žalobce zavázal dodávat v jednotlivých
případech dohodnutá léčiva a právní předchůdkyně žalované se zavázala platit za
ně kupní cenu (dále též „smlouva“). Bylo nesporné, že žalobce vystavil faktury,
které byly druhou smluvní stranou uhrazeny opožděně, přičemž nejmenší délka
prodlení představovala 68 dní a nejdelší 533 dnů po splatnosti. V důsledku
prodlení požadoval žalobce zaplacení úroků z prodlení, které mimo úroky
přiznané výrokem V. rozsudku soudu prvního stupně byly mimosoudně zaplaceny. Pro případ pozdní úhrady vystavených faktur si účastníci pod bodem 6.
smlouvy
dohodli, že kupující zaplatí smluvní pokutu odstupňovanou podle počtu dnů po
datu splatnosti tak, že při prodlení 1 – 15 dnů bude představovat 0,1% z
fakturované částky za kalendářní den, při prodlení 16 – 30 dnů bude
představovat 0,5% z fakturované částky za kalendářní den, při prodlení 31 – 60
dnů bude představovat 1,0% z fakturované částky za kalendářní den, při prodlení
61 – 90 dnů bude představovat 2,0% z fakturované částky za kalendářní den, a
při prodlení od 91 den bude představovat 3,0% z fakturované částky za
kalendářní den. Na základě § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), vycházeje z § 544 a § 545 obč. zák. a z § 300 až 302 obch. zák., vázán
dříve vysloveným názorem odvolacího soudu na charakter právního vztahu mezi
účastníky, dospěl soud prvního stupně k závěru, že i v obchodněprávních
vztazích musí být výkon práv a povinností v souladu s dobrými mravy. Ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák. totiž reguluje v obecné rovině meze a způsob výkonu
subjektivních práv a lze je aplikovat na vztah účastníků řízení, který podléhá
režimu § 261 odst. 2 obch. zák. Neztotožnil se s názorem žalobce, že v
obchodněprávních vztazích korektiv dobrých mravů nelze v případě smluvní pokuty
použít, jelikož ustanovení § 301 obch. zák. předvídá možnost sjednání
nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. Shora uvedeným způsobem sjednanou smluvní
pokutu posoudil jako nepřiměřenou, vybočující z rámce dobrých mravů, a za této
situaci ji prohlásil podle § 39 obč. zák. za neplatnou. Přihlédl přitom ke
sjednané výši smluvní pokuty, ke „specifickému právnímu postavení“ žalované,
která jako příspěvková organizace je zcela odkázána na přísun finančních
prostředků ze strany zřizovatele, k jejímu základnímu úkolu, jímž je
zajišťování péče o zdraví obyvatel i v situaci nedostatku finančních
prostředků. Při uzavírání rámcové kupní smlouvy byl žalobce „zcela jistě“
seznámen se systémem financování zdravotnictví a musel proto „do určité míry“
počítat s možným prodlením s úhradou vyfakturovaných částek. Zdůraznil, že
uzavřená smlouva představovala pro žalobce „nezpochybnitelnou výhodu“
spočívající v pravidelném odběru léčiv žalovanou a „jistotu úhrad za dodávky
léků, byť případně s určitým prodlením.“ Uzavřel, že za těchto okolností se
ustanovení o smluvní pokutě jeví jako ustanovení pro žalovanou prakticky
likvidační, pokud by nastaly problémy s přísunem finančních prostředků od
zřizovatele. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. května 2008, č. j. 25 Co
419/2007-248, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III.,
IV a VI.; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Opíraje se o
ustanovení § 39 obč. zák. se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že ujednání o
smluvní pokutě ve smlouvě ze dne 10. 5. 1993 odporuje dobrým mravům. Při
minimálním prodlení smluvní pokuta dosahuje výše 36,5% ročně z fakturované
částky, při prodlení do 90 dnů jde již o 730% ročně, a při prodlení delším než
tři měsíce jde o 1.095% ročně. V souzené věci šlo o prodlení s fakturami, kde
smluvní pokuta činila 2% a 3%. Ujednání o smluvní pokutě - uzavřel odvolací
soud - je právním úkonem, který odporuje obecně uznávaným pravidlům slušnosti a
poctivého jednání. Současně zopakoval argumentaci soudu prvního stupně o
okolnostech, z nichž (mimo výše smluvní pokuty) plyne rozpor s dobrými mravy.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., při označení dovolacích důvodů podle §241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s hmotným právem
shledal neplatnou dohodu o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009
(čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. předložil
žalobce dovolacímu přezkumu posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že
ujednání o smluvní pokutě je neplatné podle § 39 obč. zák., jelikož odporuje
dobrým mravům.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., neboť odvolací soud vyřešil právní otázku, na které je jeho rozhodnutí
založeno, v rozporu s hmotným právem.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
S přihlédnutím k době uzavření kupní smlouvy a k tomu, že šlo o obchodní
závazkový vztah (tento závěr nebyl dovoláním zpochybněn), je pro další úvahy
Nejvyššího soudu o platnosti smluvní pokuty rozhodný výklad zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k 10. 5. 1993 a zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném k 10. 5 1993.
Ustanovení § 544 obč. zák. určuje, že sjednají-li strany pro případ porušení
smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší,
zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti
nevznikne škoda (odstavec 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v
ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení
(odstavec 2).
Podle § 545 obč. zák., nevyplývá-li z ujednání o smluvní pokutě něco jiného, je
dlužník zavázán plnit povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou,
i po jejím zaplacení (odstavec 1). Věřitel není oprávněn požadovat náhradu
škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta,
jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě nevyplývá něco jiného. Věřitel
je oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu, jen když to je
mezi účastníky dohodnuto (odstavec 2). Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není
dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil
(odstavec 3).
Pro obchodní závazkové vztahy jsou ustanovení občanského zákoníku o smluvní
pokutě modifikována úpravou obsaženou v § 300 až § 302 obch. zák.
Ustanovení § 301 obch. zák. přiznává soudu právo snížit (moderovat) nepřiměřeně
vysokou smluvní pokutu s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované
povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením
smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody
vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož lze ujednání o smluvní
pokutě v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle ustanovení § 39
obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše
smluvní pokuty, neobstojí.
Zatímco podle právní úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích je třeba
nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu poměřovat ustanovením § 39 obč. zák., a je
tedy třeba posuzovat, zda tento právní úkon není neplatný, neboť se příčí
dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné
posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč.
zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla
smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla
sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta.
V době po rozhodnutí odvolacího soudu velký senát občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu sjednotil do té doby rozpornou judikaturu Nejvyššího
soudu v řešení uvedené otázky, a to rozsudkem ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31
Cdo 2707/2007. V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož ujednání o
smluvní pokutě není možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné
podle ustanovení § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše
smluvní pokuty, když takovou situaci řeší ustanovení § 301 obch. zák.
upravující moderační oprávnění soudu.
To, že právní předchůdkyně žalované byla v době uzavírání kupní smlouvy dne 10.
5. 1993 příspěvkovou organizací, jejímž základním úkolem bylo zajišťování péče
o zdraví i v situaci nedostatku finančních prostředků, že předmětná kupní
smlouva byla pro žalobce výhodná, neboť mu zajišťovala pravidelný odběr léčiv
žalovanou a jistotu úhrady za dodávky léků, byť s určitým prodlením, že žalobce
znal systém financování zdravotnictví a musel proto počítat s možným prodlením
s úhradou vyfakturovaných částek, stejně jako závěr, že ustanovení o smluvní
pokutě je likvidační v situaci, kdy dojde k problémům s přísunem finančních
prostředků od zřizovatele, nemohou být argumentem pro závěr o neplatnosti
smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy, neboť se účelově snaží zastřít
jediný důvod neplatnosti, tj. nepřiměřenou výši smluvní pokuty. Bylo a je v
obchodněprávních vztazích obvyklé zajišťovat splnění smluvních povinností
prostřednictvím právních instrumentů a sjednávat si pro případ porušení závazků
jedné ze smluvních stran různé druhy sankcí. K zajištění splnění smluvní
povinnosti žalované včas zaplatit cenu dodaných léků žalobce využil zákonný
institut smluvní pokuty. Ujednání o smluvní pokutě nezakládá nerovnováhu v
právech a povinnostech smluvních stran k újmě žalované, neboť protikladem její
povinnosti zaplatit cenu dodaného zboží stojí povinnost žalobce léky dodávat.
Účelem a smyslem dohodnuté smluvní pokuty bylo vést žalovanou k tomu, aby
splnila svůj závazek ze smlouvy (zaplatit cenu dodaného zboží včas) a
bezdůvodně jej neporušila. Pohrůžka majetkovou sankcí – jak se ukázalo v této
souzené věci – nebyla právě z důvodů stojících na straně žalované bezdůvodná.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem odporuje výše uvedeným závěrům,
přijatým v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu, které je tříčlenný senát Nejvyššího soudu povinen
respektovat, nezbylo než rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu platí i v rozsahu zamítavých výroků na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčených částech i toto rozhodnutí a věc vrátil
Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
V dalším řízení soud nepomine zabývat se otázkou použití moderačního práva ve
smyslu § 301 obch. zák., podle něhož nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může
snížit; proces aplikace citovaného ustanovení je výsledkem rozhodovacího
procesu, který zahrnuje tři postupné fáze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí NS/C.H.BECK, seš. 32/2005, pod označením C 3213/2005, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 1826/2008).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu