32 Cdo 1826/2008
Rozsudek
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobce J. V., zastoupenému advokátem, proti žalovaného Jedličkovu ústavu
a škole pro tělesně postižené hl. m. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení 5
878 340 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 100/2000, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu
2007, č.j. 35 Co 392/2007-480, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince
2007, č.j. 35 Co 392/2007-481, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2007, č.j. 35 Co
392/2007-480, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince 2007, č.j. 35 Co
392/2007-481, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
7. srpna 2006, č.j. 23 C 100/2000-442, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1.
listopadu 2006, č.j. 23 C 100/2000-452, kterým soud výrokem I. poté, co jeho
předešlý rozsudek o zamítnutí žaloby byl odvolacím soudem zrušen se závazným
právním názorem, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 5 878 340 Kč a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně o nesporném tvrzení
účastníků o uzavření smlouvy o dílo dne 10. 6. 1994 mezi žalovaným, jako
objednatelem, a žalobcem, jako zhotovitelem, jejímž předmětem bylo provedení
rekonstrukce a dostavby objektu v P., a nesporné skutečnosti o převzetí řádně
provedeného díla a vyúčtovaném doplatku ceny díla, který byl žalovaným
zaplacen, avšak s časovým odstupem.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce má
právo na zaplacení smluvní pokuty za nezaplacení ceny díla ve sjednané době,
odvíjející se od splatnosti faktury vystavené žalobcem dne 7. 5. 1996 a
doručené žalovanému téhož dne prostřednictvím Ing. V. Odvolací soud odkázal na
svůj právní názor v předešlém rozhodnutí ohledně počátku běhu prodlení se
zaplacením, v závislosti na skutkovém zjištění o doručení konečné faktury
žalovanému. Podle závěru odvolacího soudu, jímž se při svém rozhodování správně
řídil i soud prvního stupně, se žalobce mohl oprávněně domnívat, že žalovanému
byla konečná faktura doručena, byť ji převzal a svým podpisem potvrdil převzetí
Ing. V.k, který na stavbě vykonával technický dozor investora (žalovaného) a
jehož náplní, resp. této funkce, bylo v průběhu stavby přebírání faktur od
žalobce a jejich předání žalovanému k proplacení. K tomuto závěru dospěl soud i
s přihlédnutím ke skutečnosti, že dne 7. 5. 1996 Ing. V. již nebyl v žádném
právním vztahu k žalovanému. Vzal přitom v úvahu, že dne 13. 5. 1996 na
hlavičkovém papíře žalovaného bylo s podpisem Ing. V. žalobci sděleno, že
žalovaný konečnou fakturu č. 10/1996 od žalobce obdržel, ale nemůže ji prozatím
uhradit pro nedostatek finančních prostředků. Odvolací soud zjištění o doručení
předmětné konečné faktury žalovanému zároveň podtrhl odkazem na důkaz provedený
dopisem ze dne 14. 4. 1996, odeslaný žalovaným a podepsaný jeho provozně
ekonomickým náměstkem Ing. J. S., v němž žalovaný sděluje, že prostřednictvím
Ing. V. obdržel konečnou fakturu a opětovně, jako již sdělil technický dozor
investora Ing. V., potvrzuje, že prozatím žalovaný není schopen fakturu
proplatit, ale situaci bude řešit. Z prokázaného doručení faktury pak odvolací
soud dovodil správný právní závěr soudu prvního stupně o počátku běhu prodlení
se zaplacením dlužné částky.
Odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně neuznal námitku
žalovaného, že sjednaná smluvní pokuta je nepřiměřená. Smluvní pokutu, která
byla sjednána ve výši 1% denně z dlužné částky za každý den prodlení považoval
za platně sjednanou, když s přihlédnutím ke všem okolnostem neshledal, že by
její ujednání bylo v rozporu s dobrými mravy a v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku. Přihlédl k tomu, že žalovaný navrženou smluvní pokutu bez
výhrad přijal, nebyl v pozici, kdy by byl nucen přijmout ujednání o smluvní
pokutě a vzal tak na sebe dobrovolně povinnost v případě nesplnění svého
závazku v dohodnuté lhůtě smluvní pokutu ve sjednané výši zaplatit. Odvolací
soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v řešení otázky moderace smluvní
pokuty podle § 301 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Rovněž dospěl k
závěru, že výslednou částku smluvní pokuty nelze považovat s přihlédnutím ke
konkrétnímu případu za nepřiměřenou, měla-li smluvní pokuta zajistit cenu díla
dosahující částky několika desítek miliónů korun, proto neshledal důvod pro
moderaci smluvní pokuty, přihlížeje k tomu, že žalobce požaduje pouze polovinu
z celkové výše smluvní pokuty, na níž by jinak měl podle platně sjednané
smlouvy nárok. Vzal i v úvahu, že žalobce zhotovil dílo bez závad a řádně ho
žalovanému předal. Namítal-li žalovaný, že žalobce neurgoval úhradu doplatku
ceny díla, považoval tuto námitku za irelevantní, když bylo především
povinností žalovaného, aby včas uhradil své závazky, k nimž se zavázal.
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal
žalovaný dovolání z důvodů uvedených v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. b) a
odst. 3 o. s. ř. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně posoudil doručení
faktury č.10/1996 žalovanému, byla-li faktura předána pouze Ing. V. Doručení
uvedené faktury žalovanému podle dovolatele nemá oporu v provedeném dokazování,
přičemž nesprávný závěr o doručení faktury má následně dopad na nesprávnost
určení splatnosti faktury a posouzení počátku prodlení s jejím zaplacením.
Dovolatel nesprávné právní posouzení dále spatřuje v tom, že odvolací soud
smluvní pokutu ve výši 1% denně z dlužné částky považoval za přiměřenou, jejíž
výše není v rozporu s dobrými mravy a tuto podle dovolatele astronomickou
smluvní pokutu soud podle § 301 obch. zák. nemoderoval. Připustil, že návrh
smlouvy o dílo s takto vysokou smluvní pokutou vyšel z výběrového řízení, když
žalovaný návrh smlouvy žalobce považoval za nejvhodnější nabídku, přesto se
však domnívá, že smluvní pokuta sjednaná v uvedené výši je neplatná pro rozpor
s dobrými mravy. Nesouhlasí s názorem, že prodlení se zaplacením dlužné částky
bylo způsobilé přivodit žalobci ekonomické potíže, jak dovodil soud prvního
stupně. Jestliže oba soudy nepřistoupily k moderaci smluvní pokuty, přihlížejíc
k tomu, že žalobce uplatnil jen polovinu smluvní pokuty, dovolatel poukazuje na
skutečnost, že žalobce v důsledku postoupení pohledávky nedisponoval celou
pohledávkou z titulu smluvní pokuty, ale jen její polovinou. Odvolacímu soudu
vytýká, že nevzal při úvahách o možné moderaci smluvní pokuty nijak v úvahu, že
žalobci nevznikla nezaplacením předmětné faktury včas žádná škoda. Dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky oba rozsudky ve vyhovujících výrocích
ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti potvrzujícímu výroku pravomocného rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen ve věci samé vyhovující výrok rozsudku
soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 5 878 340 Kč,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé v tomto rozsahu jinak než v
dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání vychází ze způsobilých dovolacích důvodů
uvedených v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady
řízení se z obsahu spisu nepodávají. Nejvyšší soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3
o. s. ř., jímž lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné
jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v
podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má
odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při
aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož
prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá,
že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až § 135 o. s. ř. Dovolací soud po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu dospěl k závěru, že v
daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto
dovolacího důvodu. Nelze konstatovat, že by odvolací soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly,
ani jinak nevyšly za řízení najevo, jak dovolatel namítá ve vztahu ke zjištění
doručení konečné faktury č. 10/1996 žalovanému. Dovolatel ani neuvádí, jaké měl
soud vzít v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly, či nevyšly za řízení najevo, anebo že naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Neuvádí ani žádnou výhradu v tom směru, že by v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které
vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti - logický rozpor. Správnost závěrů obou soudů o doručení předmětné faktury žalovanému je podložen
zejména důkazem provedeným soudem prvního stupně, a to dopisem ze dne 14. 5. 1996 adresovaným žalobci zástupcem žalovaného Ing. J. S., který byl z pozice
své funkce provozně ekonomického náměstka oprávněn žalovaného zastupovat, a v
němž žalovaný potvrdil doručení konečné faktury žalovanému prostřednictvím Ing. V., vykonávajícího pro žalovaného technický dozor. Skutečnost o doručení
faktury žalovanému vyplývá i ze svědecké výpovědi Ing. J. S. na č.l. 265 a Ing. P. V. na č.l. 251.
Správně dovolatel připouští, že žádný právní předpis
neupravuje doručování faktury, a že pro zjištění doby splatnosti faktury je
nutné, aby se faktura dostala do dispozice povinného. Tato skutečnost byla
prokázána - soudem zjištěna. Dovolacímu soudu tedy nezbývá než konstatovat nedůvodnost uplatnění dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že faktura byla žalovanému doručena, byla
tím založena lhůta její splatnosti, počítala-li se lhůta splatnosti podle
dohody účastníků od doručení faktury, není možno považovat za důvodnou námitku
dovolatele, že nemohlo dojít k prodlení se zaplacením konečné faktury z důvodu
nesplatnosti faktury způsobené jejím nedoručením. V tomto směru nebyl tedy
důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy
případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než
který měl být správně použit, neboť odvolací soud na daný skutkový stav správně
aplikoval ustanovení § 536 a násl. obch. zák. o smlouvě o dílo, podle kterých
je objednatel (žalovaný) povinen zaplatit zhotoviteli (žalobci) cenu díla,
je-li dílo provedeno řádně, jako je to v posuzovaném případě. Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatele směřující k nesprávnému
právnímu posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty a nesprávné úvaze soudu o
použití moderačního práva podle § 301 obchodního zákoníku. Podle § 301 obch. zák. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s
přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody
vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se
vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn
do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl. Rozhodnutí soudu o použití moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák., kdy
nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží, je výsledkem určitého procesu
rozhodování, který zahrnuje dále popsané tři postupné fáze (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí NS/C.H.BECK, seš. 32/2005, pod označením RNS C
3213/2005). V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní
pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je
sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech
konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše
smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž
vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě
zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá. V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje
druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zda-li použije svého moderačního
práva či nikoli, tj. zda-li nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Ustanovení § 301 obch. zák.
zakotvuje právo soudu, nikoli však jeho povinnost
snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Stejně jako ve shora popsané první
fázi jeho rozhodování, zákon ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria
pro rozhodnutí soudu, zda svého moderačního práva použije a je rovněž věcí jeho
úvahy, zda při tomto posouzení přihlédne případně i k významu a hodnotě
zajišťované povinnosti. Bude-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního
práva využije, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje,
až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v
této poslední fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě
a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu
není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé škody. V daném případě odvolací soud neuznal námitku žalovaného o nepřiměřenosti
smluvní pokuty přiznané žalobci soudem prvního stupně v rozsahu jedné poloviny
sjednané smluvní pokuty ve výši 1% z dlužné částky za každý den prodlení v
částce 5 878 340 Kč, jestliže smluvní pokuta měla zajistit cenu díla dosahující
částky několika desítek miliónů korun a požadoval-li žalobce pouze polovinu z
celkové výše smluvní pokuty, na níž by jinak měl podle platně sjednané smlouvy
nárok. Přihlédl i k tomu, že žalovaný navrženou smluvní pokutu bez výhrad
přijal, nebyl v pozici, kdy by byl nucen přijmout ujednání o smluvní pokutě,
neboť žalobce, jako zhotovitel díla, byl žalovaným vybrán ve výběrovém řízení
jakožto zhotovitel s nejlepší nabídkou, tudíž žalovaný, vědom si výše smluvní
pokuty, na sebe vzal dobrovolně povinnost v případě nesplnění svého závazku v
dohodnuté lhůtě smluvní pokutu ve sjednané výši zaplatit. Z tohoto pohledu
považoval smluvní pokutu za platně sjednanou, neshledal-li, že by její ujednání
bylo v rozporu s dobrými mravy a v rozporu se zásadami poctivého obchodního
styku. Nutno uzavřít, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, v souladu s
dosavadní judikaturou přihlédl při posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní
pokuty k okolnostem konkrétního případu, hodnotě zajišťované povinnosti a
okolnostem, jež sjednání smluvní pokuty provázely. Patřičné je rovněž konstatovat, že i když je vždy třeba výši smluvní pokuty
posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednotlivého případu,
judikatura se v mnoha případech přiklonila k názoru, že smluvní pokuta ve výši
0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení, v jejíž výši byla žalobci sjednaná
smluvní pokuta přiznána, je přiměřená a není neplatná podle § 39 občanského
zákoníku pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 27. 2. 2007. sp. zn. 33 Odo 236/2005, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo
810/2006). Neoprávněná je i námitka, že žalobce mohl uplatnit jen polovinu ze sjednaného
nároku na smluvní pokutu, když s ohledem na postoupení poloviny pohledávky z
titulu posuzované smluvní pokuty disponoval jen její polovinou.
Ze zjištění
soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud, vyplývá, že žalobce
sice na základě smlouvy o postoupení pohledávky dne 10. 4. 2000 postoupil L. D. pohledávku na zaplacení smluvní pokuty v rozsahu její jedné poloviny, avšak
tato pohledávka byla na základě smluvního ujednání ke dni 7. 5. 2000 vrácena
zpět žalobci, tudíž v době podání žaloby dne 15. 5. 2000 žalobce disponoval
pohledávkou z titulu smluvní pokuty v plném jejím rozsahu a mohl uplatnit nárok
na zaplacení smluvní pokuty v plné její sjednané výši. Námitka dovolatele, že soud nesprávně přihlédl i k tomu, že prodlení se
zaplacením dlužné částky bylo způsobilé přivodit žalobci ekonomické potíže,
není důvodná, neboť odvolací soud s ohledem na možný vznik ekonomických potíží
žalobce, které by mu mohly vzniknout nezaplacením dlužné částky, nepřiměřenost
smluvní pokuty neposuzoval, naopak považoval tuto možnost, kterou soud prvního
stupně pouze připustil jako možný důsledek nezaplacení dlužné částky včas, za
nepodstatnou pro posouzení věci. Dospěl-li tedy odvolací soud stejně jako soud prvního stupně v první fázi
rozhodování o použití moderační práva podle § 301 obch. zák. k závěru, že
smluvní pokuta v daném případě není nepřiměřeně vysoká, nenastal již důvod pro
snížení smluvní pokuty. Námitka dovolatele, že existoval důvod pro moderaci
smluvní pokuty není tedy oprávněná, neboť odvolací soud při přijatém závěru, že
smluvní pokuta nepřiměřená není, nemohl přistoupit k druhé fázi rozhodování o
použití či nepoužití moderačního práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006). Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nevzal při úvahách o možné moderaci
smluvní pokuty nijak v úvahu, že žalobci nevznikla nezaplacením předmětné
faktury včas žádná škoda, je třeba odkázat na výše uvedené, že teprve poté, co
soud dospěje k závěru, že smluvní pokuta je nepřiměřená a je důvod pro moderaci
smluvní pokuty, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování, kdy soud
posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží,
přičemž až v této fázi rozhodování soud bere v úvahu výši vzniklé škody. Byl-li
oběma soudy učiněn závěr, že smluvní pokuta v dané věci není nepřiměřená, bylo
bezpředmětné dále zjišťovat, zda žalobci nezaplacením předmětné faktury včas
škoda vznikla či ne. Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jímž bylo namítáno nesprávné právní posouzení nároku žalobce na smluvní pokutu,
nebyl naplněn. Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání
žalovaného podle § 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalovaný
nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.