33 Cdo 5017/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně
1. faktorská s.r.o., se sídlem v Praze 3, Husitská 107/3 (identifikační číslo
osoby 26777355), zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Školská 695/38, proti žalovaným 1) P. J., 2) M. J. a 3) L. M., zastoupeným Mgr.
Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, o
310.000,- Kč s příslušenstvím a o smluvní pokutu z prodlení ve výši 3%
nesplacené části částky 310.100,- Kč za každý měsíc prodlení počínaje 1. 4.
2012, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 111/2014, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2015,
č.j. 26 Co 149/2015-69, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2015, č.j. 26 Co
149/2015-69 (vyjma výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Trutnově ze dne 9. 12. 2014, č.j. 15 C 111/2014-48, v části zamítající žalobu o
zaplacení smluvních pokut ve výši 54.500,- Kč) a rozsudek Okresního soudu v
Trutnově ze dne 9. 12. 2014, č.j. 15 C 111/2014-48 (vyjma výroku o částečném
zastavení řízení a zamítajícího výroku o zaplacení smluvních pokut ve výši
54.500,- Kč), se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Trutnově
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové ve výroku označeným rozhodnutím potvrdil
rozsudek ze dne 9. 12. 2014, č.j. 15 C 111/2014-48, kterým Okresní soud v
Trutnově zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení
„jistiny půjčky ve výši 100.000,- Kč spolu se smluvním úrokem 210.100,- Kč,
spolu se smluvní pokutou z prodlení ve výši 3% nesplacené části částky
310.100,- Kč za každý měsíc prodlení počínaje dnem 1. 4. 2012 do dne vydání
rozsudku a se smluvními pokutami ze smlouvy o půjčce ve výši 54.500,- Kč,
zákonného úroku z prodlení ve výši 7,75% ročně z nesplacené části částky
310.100,- Kč ode dne 1. 4. 2012 do zaplacení“, a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v
tom, že ujednání článku II bodu 2 dodatku smlouvy o půjčce z 23. 6. 2010, které
založilo právo žalobkyně na okamžité splacení půjčky, jestliže jeden z dlužníků
se stane účastníkem exekučního nebo insolvenčního řízení, je neplatné (§ 39, §
56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013
/viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“); jde o zneužívající
ujednání, které s požadavkem dobré víry vytváří v neprospěch spotřebitele
výraznou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi dlužníků a věřitelky.
Nenastala-li splatnost dluhu, nemá žalobkyně ani nárok na zaplacení
příslušenství. Sjednanou výši smluvní pokuty v článku II bodu 3 dodatku smlouvy
o půjčce z 23. 6. 2010 odvolací soud shledal s ohledem na výši půjčky
nepřiměřenou, a proto neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), a
smluvní pokutu sjednanou v článku VII bodu 6 smlouvy o půjčce z 3. 9. 2009
neplatnou, neboť není spjata s porušením smluvní povinnosti dlužníka.
Rozhodnutí odvolacího soudu – vyjma části týkající se smluvních pokut
podle článku II bodu 3 dodatku a článku VII bodu 6 smlouvy – napadla žalobkyně
dovoláním, jímž zpochybnila právní závěr o (absolutní) neplatnosti ujednání,
podle kterého má právo na okamžité splacení půjčky s příslušenstvím, jestliže
proti některému z dlužníků bude vydáno usnesení o exekuci na jeho majetek či
usnesení o jeho úpadku. Tuto otázku (zesplatnění půjčky v důsledku exekučního
nebo insolvenčního řízení) současně označuje za judikaturou Nejvyššího soudu
dosud neřešenou. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že ujednání o okamžitém
zesplatnění je v souladu s § 56 obč. zák., tj. nezakládá v rozporu s požadavkem
dobré víry v neprospěch žalovaných významnou nerovnováhu v jejich právech a
povinnostech vůči žalobkyni. Se zřetelem k datu uzavření smlouvy o půjčce
připomíná, že neplatnost podle tehdy platného § 55 odst. 2 obč. zák. byla
toliko relativní (nebylo tvrzeno ani prokázáno, že se žalovaní relativní
neplatnosti dovolali). Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§ 237, § 239 o.s.ř.),
konkrétně otázky, zda se příčí dobrým mravům ujednání účastníků, podle něhož
žalobkyně (věřitelka) má právo na okamžité splacení celé pohledávky s
příslušenstvím, bude-li proti některému z žalovaných (dlužníků) „vydáno
usnesení o exekuci na jeho majetek či usnesení o jeho úpadku.“
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka nevznesla žádné výhrady
proti závěrům odvolacího soudu, podle nichž sjednání smluvní pokuty 20% z
půjčené peněžité částky za porušení povinnosti žalovaných oznámit žalobkyni
skutečnosti vyjmenované v článku II bodu 3 smlouvy o půjčce je pro
nepřiměřenost neplatné, a sjednání smluvní pokuty 50.000,- Kč zatěžující
žalované v případě, uplatní-li věřitelka svá práva prostředky zmíněnými v
článku VII bodu 6 smlouvy, je neplatné pro rozpor se zákonem; v tomto rozsahu
tedy rozhodnutí přezkumu nepodléhá. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo
účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat
ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele
značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Odvolací soud vyšel z toho, že na základě smlouvy o půjčce z 3. 9. 2009
(č. 1F 100883/2009) přenechala žalobkyně žalovaným, D. M. a J. H. 100.000,- Kč,
kterou se dlužníci zavázali splatit v 240 pravidelných měsíčních splátkách po
1.490,- Kč počínaje 28. 10. 2009 a konče 28. 9. 2029; ve splátkách byly
započteny úroky z půjčky ve výši 1,4%. V článku VII bodu 6 smlouvy strany
sjednaly smluvní pokutu ve výši 50.000,- Kč, kterou se dlužníci zavázali
zaplatit „v případě, že věřitel bude nucen uplatnit svá práva formou žaloby u
soudu, nebo v rozhodčím řízení, nebo podáním návrhu na výkon rozhodnutí exekucí
nebo v dražbě. Donucením se rozumí zejména situace, kdy nastala splatnost celé
půjčky a dlužník bude v prodlení s její úhradou, které přesahuje 15 dnů (slovy
patnáct dnů)“. Dodatkem ke smlouvě o půjčce z 23. 6. 2010 strany sjednaly, že
„právo věřitele na okamžité splacení celé půjčky vzniká, vedle důvodů uvedených
v bodu III/8 této smlouvy, také tehdy, když proti dlužníku bude vydáno usnesení
o exekuci na jeho majetek či usnesení o jeho úpadku.
Právo věřitele na okamžité
splacení celé půjčky vzniká také marným uplynutím lhůty k úhradě dle
jakéhokoliv jiného rozhodnutí, na základě kterého má dlužník uhradit částku,
která převyšuje 10% (slovy deset procent) částky půjčené dle této smlouvy
(například rozhodnutí o jeho povinnosti uhradit finančnímu úřadu, správě
sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovně či jakékoliv jiné třetí osobě
jakoukoliv dlužnou částku, která převyšuje 10% částky půjčené dle této
smlouvy). Splatnost celé půjčky ve všech uvedených případech nastává ke dni,
kdy nastala skutečnost, zakládající věřiteli právo na okamžité splacení celé
půjčky. Jestliže dlužník podá insolvenční návrh sám na sebe, splatnost celé
půjčky nastává k okamžiku, kdy byl insolvenční návrh doručen soudu“ (článek II
bod 2). „Jestliže skutečností, která by mohla mít za následek ohrožení řádného
splacení půjčky a veškerého jejího příslušenství a ostatních oprávněných nároků
věřitele, je vydání usnesení vůči osobě dlužníka o exekuci jejího majetku, o
jejím úpadku či jakékoliv jiné pravomocné rozhodnutí, na základě kterého má
dlužník uhradit částku, která převyšuje 10% (slovy deset procent) částky
půjčené dle této smlouvy, dlužník se zavazuje oznámit tuto skutečnost věřiteli
nejpozději do tří dnů ode dne, kdy se o vydání příslušného rozhodnutí dozvěděl,
avšak nejpozději do tří dnů ode dne, kdy předmětné usnesení či rozhodnutí bylo
příslušným orgánem přijato. Podá-li dlužník insolvenční návrh sám na sebe,
dlužník je povinen tuto skutečnost oznámit věřiteli nejpozději do tří dnů ode
dne, kdy byl předmětný návrh doručen soudu. Pro případ nedodržení těchto lhůt
účastníci sjednávají smluvní pokutu ve výši 20% (slovy dvacet procent) půjčené
částky. Tím není dotčeno právo věřitele na náhradu vzniklé škody“ (článek II
bod 3 dodatku). Žalovaní řádně a včas platili sjednané měsíční splátky (z
jistiny zaplatili 93.000,- Kč). Dluh z půjčky byl až do výše pětinásobku
půjčené částky zajištěn zástavním právem na nemovitosti. Proti první žalované
bylo zahájeno exekuční řízení. Smlouvu z 3. 9. 2009 včetně její změny dodatkem z 23. 6. 2010 odvolací
soud správně kvalifikoval jako smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. obč. zák.;
protože žalobkyně, která peněžní prostředky žalovaným přenechala, jednala v
rámci své podnikatelské činnosti, a žalovaní byli v postavení spotřebitelů,
není pochyb o tom, že jde o smlouvu spotřebitelskou (§ 52 a násl. obč. zák.). Ustanovením § 56 odst. 1 obč. zák. byl do českého právního řádu
implementován článek 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o
nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice
93/13“), podle něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je
považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti
způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají
z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Z toho plyne povinnost soudu
vykládat i § 56 odst. 1 obč. zák. tak, aby bylo dosaženo cíle sledovaného jeho
unijní předlohou, tj.
aby byla spotřebitelům poskytována ochrana před
nepřiměřenými podmínkami ve spotřebitelských smlouvách alespoň v rozsahu
uvedenou směrnicí předvídaném. Jinak řečeno, povinnost vykládat vnitrostátní
právo souladně se zněním směrnice 93/13 a jejím účelem (požadavek
eurokonformního výkladu) je projevem jejího nepřímého účinku. K námitce žalobkyně, že podle právní úpravy účinné v době uzavření
smlouvy o půjčce a jejího dodatku se právní úkon považoval za platný, pokud se
spotřebitel neplatnosti nedovolal, je nezbytné uvést následující. Podle § 55 odst. 2 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 7. 2010) se
ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 považovala za platná,
pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňovalo-li však
takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, mohl se spotřebitel dovolat
neplatnosti celé smlouvy. S účinností od 1. 8. 2010 byl občanský zákoník
novelizován zákonem č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke
zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů;
ten zrušil v § 40a odkaz na „§ 55“ a samotné ustanovení § 55 odst. 2 formuloval
tak, že „ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná.“
Podle článku 6 odst. 1 směrnice 93/13 členské státy stanoví, že
nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo
poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních
předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za
stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených
podmínek. V usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud
konstatoval, že instituce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv vedla k
nepřijatelným právním důsledkům a k zřejmé nespravedlnosti, umožňující
dodavatelům porušovat práva spotřebitelů a následně z takového protiprávního
jednání výrazně profitovat. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských
smluv označil za „nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s
principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující
závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1
odst. 1 odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná
s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany
fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující
uplatnění zásady autonomie vůle.“ Závěr Ústavního soudu, podle něhož je
nezbytné i v poměrech, na které dopadá právní úprava účinná před 1. 8. 2010,
porušení § 56 odst. 1 obč. zák. spojit s absolutní neplatností nastávající ze
zákona, ke které soud přihlíží ex offo, aniž by se spotřebitel musel
neplatnosti dovolat, dává dostatečnou odpověď na výhradu dovolatelky. Požadavek dobré víry ve smyslu generální klauzule obsažené v § 56 odst. 1 obč. zák. lze ztotožnit s požadavkem přiměřenosti, který nesmí založit v
neprospěch spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních
stran; nepřiměřenost tak nelze omezovat jen na rozpor s dobrými mravy (její
interpretační význam je širší).
Podle komentářové literatury je třeba požadavek
dobré víry zkoumat jako požadavek přiměřenosti s ohledem na všechny okolnosti
konkrétního případu (ŠVESTKA, Jiří. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 541 – 542). V praxi to znamená, že v první
řadě je nutné posoudit rovnováhu práv a povinností smluvních stran, půjde-li o
značnou nerovnováhu, je třeba dále zkoumat k újmě jaké strany. Bude-li shledána
nerovnováha k újmě spotřebitele, musí být dále zjištěno s ohledem na okolnosti
konkrétního případu, zda jde o nerovnováhu přiměřenou či nepřiměřenou (např. je-li vyvážena jiným ujednáním pro spotřebitele výhodným). Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že:
- pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba
posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se
použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a
případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve
srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní
úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v
jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle
vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání
zneužívajících klauzulí;
- za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v
rozporu s požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo
poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně
očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci
individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy (srov. stanovisko občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 ke smlouvám o
propagaci reklamní plochy, Cpjn 200/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2013). Ze skutkových zjištění v řízení před soudem prvního stupně, která
odvolací soud převzal (zejména splátková disciplína dlužníků, výše dosud
nesplacené jistiny, zajištění dluhu zástavním právem), nelze bez dalšího
dovodit, že ujednání, podle něhož má žalobkyně právo na okamžité splacení celé
pohledávky s příslušenstvím, bude-li proti některému z žalovaných (dlužníků)
„vydáno usnesení o exekuci na jeho majetek či usnesení o jeho úpadku,“
způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech dodavatelky a
spotřebitelů. Zesplatnění dluhu z půjčky bylo stranami sjednáno individuálně
(nešlo o tzv. formulářovou smlouvu), nejednalo se o „smluvní podmínku“
závisející výlučně na vůli žalobkyně, jejíž naplnění by mohla ovlivnit, naopak
šlo o podmínku, která musela být naplněna žalovanými a která ohrožovala řádné
plnění závazku vůči žalobkyni. Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v
rozporu s tím, co je uvedeno shora, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v
napadeném rozsahu podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí
soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§ 243e odst.
2, věta druhá, o.s.ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§
243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.