33 Cdo 5075/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně V. Š., zastoupené Mgr. Evou Kolbekovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti žalované M. Š., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, náměstí Starosty Pavla 40, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 152/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2009, č. j. 30 Co 160/2009-74, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti shora uvedenému rozsudku, jímž krajský soud potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. února 2009, č. j. 6 C 152/2008-55, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je v rozsahu ideální ? spoluvlastnicí chaty č. e. 0427 na pozemku parc. č. st. 688, pozemku parc. č. st. 688 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 590/3 – trvalý porost, vše zapsáno na LV č. 619 pro obec a k. ú. S., a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.
6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1]. Správnost právního posouzení věci zpochybňuje žalobkyně dovolací námitkou, že soudy obou stupňů pochybily, jestliže nepřihlédly k v řízení zjištěnému chování žalované vůči ní a jejímu strýci, resp. že je nekvalifikovaly jako hrubé porušení dobrých mravů. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace § 630 obč. zák. podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. jeho rozsudky ve věcech sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 28. 11. 2000, a sp. zn. 33 Odo 538/2003 ze dne 25. 10. 2004, které se vyjadřují obecně k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty § 630 obč. zák. Odvolací soud v posuzovaném případě rozhodl v intencích uvedeného výkladu a jeho rozhodnutí tudíž nelze posoudit jako zásadně právně významné. Námitka žalobkyně vytýkající odvolacímu soudu, že neodůvodnil, proč neprovedl navržené důkazy představuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a postrádá potřebný judikatorní přesah (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. července 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09). Je tedy zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolacímu soudu nezbylo než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. června 2011
JUDr. Václav D u d a, v. r. předseda senátu