33 Cdo 5411/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Filipem Černým, advokátem se sídlem v
Praze 6, Slavíčkova 372/2, proti žalovaným 1) IDEA-REAL, spol. s r.o., se
sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, identifikační číslo osoby 271 18 959,
zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Příkopy 25, a
2) L. G., zastoupené JUDr. Josefem Košmiderem, advokátem se sídlem v Havlíčkově
Brodě, Kalinovo nábřeží 605, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené
u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 255/2015, o dovolání první
žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v
Táboře ze dne 13. 6. 2016, č. j. 15 Co 238/2016-354, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pelhřimově (soud prvního stupně) usnesením ze dne 9. 3. 2016, č.
j. 5 C 255/2015-282, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 13. 6.
2016, č. j. 15 Co 238/2016-354, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se
řízení nezastavuje.
Zatímco soud prvního stupně uzavřel, že není povolán rozhodnout ve věci, neboť
rozhodnutí přísluší rozhodci (není tak dána pravomoc soudu), a účastníky
sjednanou rozhodčí doložku posoudil jako platnou, odvolací soud s podporou úvah
dovozených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3402/13, dospěl k závěru, že
sjednáním rozhodčí doložky bylo - v rozporu s dobrými mravy - žalobci odepřeno
právo na přístup k soudu; z tohoto důvodu shledal rozhodčí doložku neplatnou a
dovodil, že je v pravomoci soudu o věci rozhodnout.
Proti usnesení odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť
je přesvědčena, že odvolací soud posoudil otázku platnosti rozhodčí doložky v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozhodnutím
ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009. Navrhla, aby dovolací soud
usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Soudy obou stupňů v posuzovaném případě vycházely ze zjištění, že v rámci
exekuce vedené k vymožení pohledávky dcer žalobce na výživné byla nařízena
dražba, jejímž předmětem byly parcely č. 1644, 2130/23, 2130/31 a stavba v
katastrálním území H., tj. nemovitosti, jejichž určení vlastnictví je předmětem
tohoto řízení; výsledná cena byla pravomocným usnesením exekutora určena
částkou 9.500.000 Kč. Kupní cena, za kterou žalobce první žalované nemovitosti
kupní smlouvou ze dne 13. 7. 2012 prodal, činila „s ohledem na objem pohledávek
zajištěných převáděnými nemovitostmi, jejich technický a právní stav a míru
rizika spojenou s dosud neskončeným exekučním řízením“ 600.000 Kč. V následné
době první žalovaná vymezila v domě bytové jednotky a jednu z nich prodala
druhé žalované. Rozhodčí doložka obsažená v kupní smlouvě ze dne 13. 7. 2012,
jíž si strany kupní smlouvy - žalobce a první žalovaná - sjednaly, zní:
„Veškeré spory, které by mohly vzniknout z této smlouvy nebo v souvislosti s
ní, včetně jejího porušení, ukončení platnosti nebo z její neplatnosti budou s
vyloučením pravomoci obecných soudů rozhodovány s konečnou platností v
rozhodčím řízení u rozhodce Mgr. Vladimíra Syručka, kancelář: Werichova
1145/33, 152 00 Praha 5, Česká republika, e-mail: syrucek@kaskady.cz,
syrucek@volny.cz a to podle zásad spravedlnosti. Rozhodčí řízení bude probíhat
pouze písemně, tj. bez ústního projednání věci. Strany se zavazují splnit
všechny povinnosti uložené jim v rozhodčím nálezu ve lhůtách v něm uvedených. Rozhodčí řízení se bude konat v českém jazyce. Jestliže Mgr.
Vladimír Syruček
nepřijme funkci rozhodce, vzdá se jí nebo funkci odmítne vykonávat, případně
stane-li se nemožným, aby tento spor jmenovaný rozhodce rozhodoval, je
kterákoliv ze stran oprávněna požádat o jmenování rozhodce předsedu Rozhodčího
soudu při Hospodářské komoře ČR a při Agrární komoře ČR, a to v termínu do 30
dnů ode dne zjištění skutečnosti vedoucí pro určení náhradního rozhodce.“
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Nedostatek pravomoci soudu patří k podmínkám řízení, jejichž absence má za
následek zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Pravomoc soudu k
projednání věci není dána jak tam, kde v případech stanovených zákonem nepatří
určitá věc do pravomoci soudu dříve, než skončí řízení u jiného orgánu (§ 8 o. s. ř.), tak i v případech, kdy věc má být podle smlouvy účastníků projednána v
řízení před rozhodcem za podmínek stanovených v § 106 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. se od obecné úpravy nedostatku podmínek
řízení obsažené v § 104 o. s. ř. odchyluje zásadně jen v tom, že soud tuto
překážku postupu řízení nezkoumá z úřední povinnosti, nýbrž jen na základě
včasné námitky žalovaného. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že sjednáním rozhodčí doložky
za daných podmínek bylo žalobci v rozporu s dobrými mravy odepřeno právo na
přístup k soudu a s ohledem na to je rozhodčí doložka podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen
„obč. zák.“ (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), neplatná. Žalobce totiž
uzavíral kupní smlouvu v tísni, v době probíhající exekuce pro vymožení
pohledávky svých dcer na výživném, nemovitosti první žalované prodal za zlomek
jejich ceny, aniž sjednanou kupní cenu vůbec obdržel (strany uzavřely dohodu o
zápočtu vzájemných pohledávek). Nelze přisvědčit žalované, že závěr odvolacího soudu koliduje s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Byť v rozhodnutí, kterého se na podporu své
argumentace žalovaná dovolává, Nejvyšší soud dovodil, že „platné právo
neobsahuje právní institut neúměrného zkrácení řešící případy, kdy došlo ke
sjednání příliš nízké kupní ceny“, současně nevyloučil, že okolnost hrubého
nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ze
spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoli sama o sobě) již
naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy. Závěr odvolacího soudu
správně reflektuje právě okolnosti daného případu. Lze souhlasit s odvolacím
soudem, že okolnosti uzavření kupní smlouvy vyplývající z obsahu spisu
naznačují jistému zneužití nepříznivé situace žalobce. Vůle žalobce se utvářela
pod tlakem okolností nesvobodně, neboť konečný výsledek, k němuž směřovala
uzavřená kupní smlouva (její účel), odporoval jeho vlastnímu zájmu získat
finanční prostředky nejen na umoření dluhů, ale i pro budoucí uspořádání svých
poměrů. Žalobce jednající v tísni, přistoupil k uzavření smlouvy sice formálně
právně bezvadné, avšak pro něho nevýhodné, která ve své podstatě vede ke
ztížení, resp.
upření jeho práva na řádnou a efektivní soudní obranu. Za tohoto
stavu je tudíž namístě poskytnout žalobci možnost své tvrzené nároky řádně
uplatnit v rámci soudního řízení, neboť institut zrušení rozhodčího nálezu
soudem je vázán na splnění určitých zákonných podmínek, takže je do jisté míry
omezen. Obdobně ostatně judikoval i Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 3402/13, v němž se zabýval postupem obecných soudů při
posuzování platnosti rozhodčí doložky v rámci zkoumání pravomoci soudu podle §
106 odst. 1 o. s. ř. Z výše uvedených důvodů obstojí právní závěr odvolacího soudu, že je ve smyslu
§ 39 obč. zák. neplatná a je tudíž v pravomoci soudu o žalobě na určení
vlastnického práva žalobce rozhodnout. Otázka platnosti kupní smlouvy nebyla
odvolacím soudem řešena a Nejvyšší soud se jí tudíž rovněž nezabýval.
Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo
2447/2011, je pro skutkovou odlišnost nepřípadný.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě
odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr.
Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu