33 Cdo 546/2024-156
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Český spotřebitel s. r. o., se sídlem v Praze 1, Staré Město, Haštalská 795/1, identifikační číslo osoby 01398491, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Thunovská 192/27, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o 104 537,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 139/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 18 Co 231/2023-114, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 18 Co 231/2023-114, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 18 Co 231/2023-114, změnil rozsudek ze dne 9. 6. 2023, č. j. 40 C 139/2022-73, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 104 537,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 18. 6. 2022 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků, tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ze zjištění učiněným na základě zopakování dokazování obsahem rozhodčího spisu.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 5. 2020, č. j. 75 EXE 9040/2016-175, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 8. 2020, č. j. 75 EXE 9040/2016-247, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, č. j. 21 Co 239/2020-353, s právní mocí ke dni 30. 11. 2020, byla zastavena exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., vedená u soudní exekutorky Mgr. Marcely Petrošové na základě rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Radka Lubiny ze dne 19. 7. 2016, č. j. 104 Rozh 3655/2016-7 (coby exekučního titulu), a to z důvodu nepřiměřenosti smluvních plnění a sankcí stanovených ve smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100978421 ze dne 30.
11. 2015, na základě které byl právnímu předchůdci žalobkyně (postupiteli a úvěrovanému K. Z.) poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který mu byl vyplacen a splaceno jím bylo 4 252 Kč. Přitom neplatnost pro rozpor s dobrými mravy se vztahuje na úvěrovou smlouvu a na rozhodčí smlouvu z téhož dne, na jejímž základě vydal Mgr. Radek Lubina příslušný rozhodčí nález. Před zastavením exekuce soudní exekutorka z celkového vymoženého plnění vyplatila žalované coby exekučně oprávněné částku 174 596,60 Kč. K.
Z. (povinný) smlouvou z 27. 6. 2022 svou pohledávku postoupil žalobkyni, což bylo žalované oznámeno postupitelem. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně (že z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy i rozhodčí smlouvy nemá rozhodčí nález žádné právní účinky, je nicotný, nepředstavuje sám o sobě právní titul pro přijetí částek vymožených v exekučním řízení, aniž by bylo významné, zda byl podle zákona o rozhodčím řízení zrušen či nikoli, a takto přijaté plnění žalovanou je bezdůvodným obohacením) a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1784/2022 a skutečnost, že rozhodčí nález dosud nebyl zrušen, je pravomocný a vykonatelný, dospěl k závěru, že vykonávací a exekuční řízení mají odlišný účel.
Exekuční řízení zásadně neslouží k přezkumu exekučního titulu (z čehož připustil Ústavní soud výjimky, které mají mít dopad jen do exekučního řízení), který má stejné účinky jako soudní rozhodnutí a má povahu veřejné listiny. Výběr rozhodce byl proveden transparentním způsobem podle předem stanovených transparentních pravidel, povinný měl možnost si rozhodce ze seznamu vybrat, měl možnost po jeho výběru žalovanou požádat o přezkum rozhodnutí členy přezkumného rozhodčího senátu a o soudní přezkum rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f) zákona č.
216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (zůstal však nečinný až do podání návrhu na zastavení exekuce). Nemohlo tak dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované, neboť právní důvod pro přijetí plnění nadále existuje, nebyl-li rozhodčí nález zrušen. Neexistující pohledávka proto nemohla být platně postoupena a žalobkyně není v řízení aktivně věcně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení sp. 23 Cdo 4460/2014), judikatury Ústavního soudu (nálezů sp. zn. I. ÚS 1707/17, sp. zn. I. ÚS 1901/19, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1380/15 a další označené judikatury) při řešení otázek hmotného nebo procesního práva, „případně tyto otázky nebyly v praxi dovolacího soudu dosud řešeny (s ohledem na specifika daného případu), případně má dovolací soud otázky řešené v rozhodnutí NS vyřešit jinak“. Předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázky, které podle jejího mínění vyřešil odvolací soud nesprávně:
A) zda existuje nadále právní důvod pro přijetí v exekuci vymoženého plnění, které obdržel oprávněný od povinného v exekučním řízení na základě rozhodčího nálezu, který byl pravomocným rozhodnutím exekučního soudu shledán nicotným z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce, ač nebyl zrušen v řízení o zrušení rozhodčího nálezu; zda takový rozhodčí nález zakládá překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení;
B) zda (nelze-li nicotný nález považovat za právní důvod pro přijetí vymoženého plnění) jsou naplněny zákonné předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení, kterého se může povinný domáhat žalobou na vydání bezdůvodného obohacení v nalézacím řízení a zda v takovém případě existuje platná pohledávka z bezdůvodného obohacení, která byla na žalobkyni postoupena a je tak dána její aktivní věcná legitimace;
C) zda má předchozí pasivita povinného právní význam pro řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení v nalézacím řízení, pokud jako spotřebitel nevyužije možnost ochrany v řízení o zrušení rozhodčího nálezu ani v rozhodčím řízení (byl-li rozhodčí nález od počátku nicotný, nelze jej vykonat z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce a o jeho nicotnosti rozhodl pravomocně k návrhu povinného exekuční soud). Žalobkyně namítá, že podle nálezu ústavního soudu sp. zn. „I. ÚS 1091/19“, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3194/2016 není podstatné, že rozhodčí nález nebyl formálně zrušen, a podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 a jeho usnesení sp. zn. IV. ÚS 1380/15 se o překážku věci rozhodnuté nejedná.
Za dosud dovolacím soudem neřešené považuje otázky:
D) zda trpí rozhodčí smlouva deficitem transparentnosti při výběru rozhodce, jsou-li v rozhodčí smlouvě sice jasně stanovena jména jednotlivých rozhodců, avšak rozhodčí řízení de facto neprobíhá před žalující stranou vybranou osobou rozhodce, ale před třetím subjektem dle netransparentní a tajné dohody (smlouvy o zajištění rozhodců), se kterou nebyla druhá strana rozhodčí smlouvy seznámena a která v podstatných rysech ovlivnila průběh rozhodčího řízení a odměnu rozhodce;
E) zda lze rozhodčí nález, „který vznikl v rámci rozhodčího řízení de facto probíhajícího u zastřeného rozhodčího soudu“, jenž nebyl rozhodčí smlouvou povolán, považovat za překážku věci rozsouzené a za právní důvod pro přijetí plnění vymoženého v exekučním řízení;
F) zda je přezkoumatelné rozhodnutí soudu, pokud se soud nezabývá všemi námitkami žalobkyně (uvedenými v bodě E) a neprovede důkazy, které v řízení navrhuje. Žalobkyně dále v dovolání zpochybnila závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v usnesení ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022, a poukazuje na odklon rozhodnutí od názoru vyjádřeného v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, a na to, že usnesení sp. zn. 33 Cdo 1784/2022 bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 4.
12. 2024, sp. zn. II.ÚS 997/23. Rozhodčí smlouvu a výběr rozhodce nepovažuje za transparentní. Rozhodčí nález podle ní nevydal de facto rozhodce Lubina, ale zastřený rozhodčí soud (Rozhodčí společnost Pardubice) na základě smlouvy z 30. 4. 2010, a vyslovuje přesvědčení, že rozhodčí nález shledaný nicotným pravomocným rozhodnutím exekučního soudu není právním důvodem pro přijetí plnění oprávněnou, ač nebyl zrušen v rozhodčím řízení, nezakládá překážku věci rozsouzené pro řízení o vydání bezdůvodného obohacení.
Předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení jsou naplněny, žalobkyně je v řízení aktivně legitimovaná a předchozí pasivita povinného v rozhodčím řízení tak není významná. Upozorňuje též na pozdější judikaturu Nejvyššího soudu. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na závěrech, jimiž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 77/2016 (s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 92/2013), přijal a odůvodnil závěr, že nejde o překážku věci rozhodnuté (rozsouzené), jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob, bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc.
O stejném závěru ostatně neměl pochybnosti ani Ústavní soud, který v usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 199/13, v tam projednávané věci mj. uvedl, že „pakliže rozhodčí nález byl vydán mimo pravomoc rozhodce, překážku rozsouzené věci, jak se domnívá stěžovatelka, samozřejmě nezakládá“. V usnesení ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/15, Ústavní soud mj. uvedl, že „řízení podle § 35 zákona č. 216/1994 Sb. sice slouží mimo jiné k odklizení vadného rozhodčího nálezu, nicméně vzhledem k tomu, že v tomto konkrétním případě byl nález vydán k tomu neoprávněným subjektem, nelze na něj nahlížet tak, že by zakládal překážku res iudicatae“.
Současně platí, že exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem č. 216/1994 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 100/2017).
V nálezu ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. II. ÚS 997/23, jímž zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022, Ústavní soud uvedl, že „[O]becné soudy ve svých rozhodnutích poukazují mimo jiné na to, že možnost přezkumu exekučního titulu byla dovozena toliko pro exekuční řízení, nikoliv však pro řízení související. K uvedenému lze konstatovat, že poskytnutí ochrany účastníkovi řízení prostřednictvím § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. má svůj účel. Pokud by obecné soudy při hodnocení otázky bezdůvodného obohacení od tohoto účelu odhlížely, míjely by se s důvodem poskytnuté právní ochrany.
Povinný, proti jehož majetku je nespravedlivá exekuce vedena, by tak byl uchráněn toliko před jejím pokračováním, nikoliv však před následky exekuce již nastalými. Ústavní soud má za to, že bez toho, aniž by zastavení exekučního řízení nalezlo svůj odraz též v navazujících řízeních, by se takové rozhodnutí exekučního soudu vymykalo svému účelu.“ V projednávané věci bylo zjištěno, že o dotyčném rozhodčím nálezu bylo pravomocně deklarováno, že byl vydán na základě úvěrové a rozhodčí smlouvy absolutně neplatné pro nemravnost, což také vedlo k zastavení exekuce k vymožení jím přiznaného plnění, a že formálně nedošlo k jeho zrušení.
Uzavřel-li odvolací soud, že pohledávka z bezdůvodného obohacení neexistuje, neboť nadále existuje právní důvod pro přijetí plnění, které žalovaná přijala od povinného na základě rozhodnutí, které nebylo zrušeno, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu). Vzhledem k výše řečenému je zodpovězení otázek žalobkyně pod písmeny D), E) a F) pro rozhodnutí věci nepodstatné a dovolací soud se jimi proto nezabýval. Totéž platí o požadavku na přehodnocení otázek, které Nejvyšší soud vyřešil v usnesení ze dne 26.
1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022 (zrušeném Ústavním soudem).
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 a 2 věty první o. s. ř. zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není správné. Vady řízení uvedené v § 242 odst. 2 větě druhé o. s. ř. dovolací soud nezjistil ani nebyly účastníky namítány.
V dalším průběhu řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 3. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu