33 Cdo 572/2023-368
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně BBDC.cz a.s., se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 1337/109, identifikační číslo 289 81 847, zastoupené Mgr. Petrou Besserovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Milevská 2094/3, proti žalované UNIFOOD.CZ s. r. o., se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, identifikační číslo 272 12 441, zastoupené Mgr. Tomášem Ourodou, advokátem se sídlem v Praze 3, Písecká 1967/5, o 520.510 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 161/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. 62 Co 67/2022-319, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 60.451,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Besserové, advokátky.
částku 520.510 EUR s příslušným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost 2P Commercial Agency, s. r. o. (dále jen „2PCA“) a žalovaná uzavřely kupní smlouvy podle § 2079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Společnost 2PCA žalované zboží dodala, ta jeho převzetí potvrdila podpisem a razítkem na dodacích listech, avšak kupní cenu žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni) nezaplatila. Pohledávka 2PCA byla postoupena podle § 1879 o.
z. na Raiffeisenbank, a. s, poté na společnost PROTEN s. r. o. a následně na žalobkyni. K námitce promlčení vznesené žalovanou v závěrečné řeči, tj. po koncentraci řízení, soud prvního stupně nepřihlédl, neboť žalovaná až v závěrečném návrhu zpochybnila ujednání o splatnosti (což do té doby neučinila), tedy v rozporu s ustanovením § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatila nové tvrzení, které mohlo a mělo zaznít již ve lhůtě určené soudem při soudním jednání.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 62 Co 67/2022-319, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). V průběhu odvolacího řízení byl žalované usnesením ze dne 13. 10. 2022, č. j. 62 Co 67/2022-293, ustanoven procesní opatrovník podle § 29 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná od 3. 10. 2022 nemá statutární orgán a zastupujícímu advokátovi byla dne 3.
10. 2022 odvolána plná moc k zastupování. Po částečném zopakování a doplnění dokazování listinnými důkazy tzv. „pravými“ fakturami a „pravými“ dodacími listy (které se od původně doložených lišily pouze v údaji o místě převzetí sporného zboží – bezcelní zóně v Dubaji) dospěl odvolací soud k závěru, že 2PCA a žalovaná uzavřely kupní smlouvu, na základě níž bylo žalované předáno v bezcelní zóně v Dubaji objednané zboží (mobilní telefony a tablety značky Apple a Samsung), které bylo (mimo jiné) účtováno fakturami č. 16030151, č. 16030152 a č. 16030153, a žalovaná za ně nezaplatila.
Při existenci dvou verzí faktur a dodacích listů, v nichž na jednom je uvedeno místo převzetí zboží „UAE, c/o Hawk Freight Services FZE, Hawk logistic centrum, Plot NO: W-28, Dubai Airport Free Zone, 54“ (dále jen „bezcelní zóna v Dubaji“) a na druhém „Czech Republic, Prague, Praha 5, Radlická 19/1, 150 00,“ odvolací soud na základě předchozí e-mailové komunikace uvěřil skutkové verzi žalované, že zboží bylo předáno dne 2. 5. 2016 v bezcelní zóně v Dubaji, což na „daňovém dokladu“ vykazujícím nulovou daň potvrdil podpisem a připojením razítka tehdejší jednatel žalované B.
I.; otisk razítka žalovaného a podpis A. S. je součástí dodacího listu obsahujícího shodné údaje o předmětu koupě, jeho dni a místu dodání. Odvolací soud uzavřel, že pohledávka za žalovanou vznikla nesplněním jejího smluvního závazku, ačkoli jí bylo zboží dodáno a nabyla k němu vlastnictví.
Existenci dvou verzí „daňových“ dokladů a dodacích listů považoval za irelevantní, neboť z hlediska zjištěných skutečností šlo stále o tentýž obchod, z něhož žalované vznikla povinnost zaplatit 2PCA za dodané zboží kupní cenu. Ve vztahu ke vznesené námitce promlčení se odvolací soud ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně, na něž odkázal.
Proti rozsudku odvolací soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky včasnosti vznesené námitky promlčení, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, ze dne 14.
1. 2004, sp. zn. 32 Odo 653/2003, a jeho usnesením ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1647/2004. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný procesní postup při jmenování jejího opatrovníka, a na podporu své argumentace odkazuje na výklad Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1964, sp. zn. Cpj 220/64, a jeho rozsudek ze dne 16. 7. 1998, sp. zn. 22 Cdo 1370/98. Vznáší výhrady, že odvolací soud nerozhodl o odvolání ustanoveného opatrovníka proti jeho jmenování, neodvolal nařízené jednání odvolacího soudu jednak kvůli podanému odvolání proti ustanovení opatrovníka, ani pro jeho omluvu z nařízeného odvolacího jednání, nedodržel lhůtu k přípravě na jednání.
Tím zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť jí – citujíc § 115 odst. 2, § 119 odst. 2 o. s. ř. – odňal možnost hájit svá práva před soudem. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla zrušit jak rozsudek odvolacího soudu, stejně jako i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl uveřejněn pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je podán ucelený výklad problematiky koncentrace řízení a účinků jejího nastoupení v závislosti na povinnosti soudu o koncentraci účastníka řízení poučit.
Z rozsudku se podává, že účinky koncentrace řízení se vztahují na procesní aktivitu účastníků řízení související se zjišťováním skutkového stavu věci, tedy na uplatnění skutkových tvrzení a na označování (navrhování) důkazů.
Nejvyšší soud výslovně uvedl, že
„od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé je třeba dále důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o.
s. ř.“ I když uvedený závěr byl prezentován ve vztahu ke znění § 118b o. s. ř. účinnému do 31. 12. 2012, je plně relevantní i pro řízení, v nichž je koncentrace řízení a její účinky posuzovány podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2013. Na tom, že účinkům koncentrace řízení podléhá taková aktivita účastníků řízení, kterou je naplňována procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní, se nic nezměnilo. Jinými slovy řečeno, dojde-li ke koncentraci řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v § 118b odst. 1 větě třetí o.
s. ř. a po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot uvedená v § 205a o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013). V konstantní judikatuře Nejvyššího soudu je pevně ukotven závěr, že námitku promlčení lze vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, tedy i v odvolacím řízení, přičemž námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř., neboť nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky projevující se v tom, že byla-li vznesena důvodně, došlo k zániku nároku, tj. subjektivní právo přestalo být vznesením námitky promlčení vynutitelné.
Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení však nelze přihlížet k novým skutečnostem a důkazům, které nelze v odvolacím řízení přípustně uplatnit s ohledem na zásadu neúplné apelace (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, jenž byl uveřejněn pod číslem 58/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4824/2014).
Procesní obrana proti vznesené námitce promlčení má přitom stejný charakter, tj. vyjadřuje se „zrcadlově“ k existenci (trvání) žalobou uplatněného nároku z pohledu běhu promlčecích lhůt, jež účastník namítající promlčení považuje za marně proběhlé. Svou povahou se tak jedná rovněž o námitku právní, neboť s ohledem na konkrétní znění právního předpisu věřitel argumentuje tím, že právo uplatnil v zákonem stanovené době počítané od okamžiku označovaném jako actio nata. Pokud věřitel může procesní obranu – shodně jako dlužník námitku promlčení – opřít o skutečnosti a důkazy, jež byly tvrzeny, respektive označeny v řízení před soudem prvního stupně, popřípadě jinak vyšly v řízení najevo, nebo dokonce (jako v projednávané věci) byly předmětem dokazování před soudem prvního stupně, pak se odvolací soud takovou procesní obranou musí zabývat, neboť se jedná o vyjádření účastníka řízení k právnímu posouzení věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3041/2022). Z pohledu shora uvedených judikatorních závěrů námitka promlčení založená na tvrzení o jiném počátku běhu promlčecí lhůty uplatněném v rozporu s účinky koncentrace řízení není způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky jmenování právního zástupce žalované jejím opatrovníkem. Je tomu tak proto, že v průběhu řízení odpadl důvod pro jeho ustanovení opatrovníkem. V soudní praxi ani v odborné literatuře není pochyb o tom, že (procesní) opatrovník vykonává svou funkci vždy jen po takovou dobu, po kterou trvá důvod, pro který byl do funkce ustanoven.
Jestliže takový důvod v průběhu řízení odpadne (např. tím, že právnická osoba si ustanovila statutární orgán, což se v daném případě stalo dne 15. 11. 2022), funkce opatrovníka bez dalšího zaniká, jeho oprávnění zastupovat účastníka tím končí a soud nadále jedná přímo s účastníkem (právnickou osobou). Rozhodnutí o zproštění opatrovníka funkce (jež má povahu usnesení, kterým se upravuje vedení řízení) není třeba vydávat, ukončení funkce je však třeba opatrovníku oznámit (srov. v odborné literatuře např. Drápal, L., Bureš, J.
a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 191, v judikatuře pak např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1685/2006, nebo ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 616/2019). Řešení předestřené otázky tak v daných poměrech postrádá jakýkoli smysl a není způsobilé založit přípustnost dovolání. Namítá-li žalovaná, že odvolací soud nerozhodl o odvolání ustanoveného opatrovníka proti jeho jmenování, neodvolal nařízené jednání odvolacího soudu jednak kvůli podanému odvolání proti ustanovení opatrovníka, ani pro jeho omluvu z nařízeného odvolacího jednání, a že nedodržel lhůtu k přípravě na jednání zástupce žalované, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K takovým vadám dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. V části, ve které směřuje dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na odmítnutí dovolání Nejvyšší soud již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh byl tímto rozhodnutím konzumován.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).