U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců
JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. Š.,
zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Peckova 9,
proti žalovanému Ing. V. P., zastoupenému Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, o zaplacení 2,500.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 393/2009, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2012, č. j.
22 Co 321/2012-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, které není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č.
404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), nebylo shledáno přípustným ani podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace
nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3
o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná
vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o
tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních)
k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci). Ty jsou představovány námitkami žalovaného, že žalobce nebyl před
vydáním platebního rozkazu vyzván k odstranění vad žaloby, že rozsudek
odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a odůvodnění tohoto rozsudku je kusé, že
soud prvního stupně neposoudil jeho žádost o prominutí zmeškání soudcovské
lhůty podle § 41 odst. 2 o. s. ř. taktéž jako žádost o její prodloužení, že
soud prvního stupně v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř. překročil žalobní
požadavek, přičemž odvolací soud tato pochybení soudu prvního stupně toleroval,
a že se odvolací soud nezabýval podle § 212a a § 205b o. s. ř. veškerými, v
odvolání výslovně neuplatněnými ani žalovaným blíže nespecifikovanými důvody,
že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) žalovaný namítá, že soudy obou stupňů
dovodily naplnění podmínek, za nichž se má zato, že uznal nárok, který je proti
němu uplatňován žalobou, a že jsou proto dány předpoklady pro rozhodnutí o věci
samé rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., aniž přihlédly k tomu,
že žaloba trpěla vadami, neboť z ní jednoznačně nevyplývá opodstatněnost
žalobou uplatněného nároku, a že proto nebylo možno rozhodnout platebním
rozkazem ani vydat výzvu podle § 114b o. s. ř. Jinými slovy řečeno, že rozsudek
pro uznání nebylo možné vydat.
Ze zákonné úpravy [§ 153a odst. 1 a 3, § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř., § 205 odst. 2
písm. a) a § 205b o. s. ř.] vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je
možné - vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. - jen z hlediska
naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání ve smyslu §
153a o. s. ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce
uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání
rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§ 114b o.
s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní
posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít
nebo schválit smír, zda nejde o některou z věcí vypočtených v § 120 odst. 2 o.
s. ř. a zda nejde o řízení, které je podle § 118b odst. 1 o. s. ř.
koncentrováno ze zákona.
Uznání nároku podle § 153a odst. 1 o. s. ř. zakládá povinnost soudu rozhodnout
o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to,
zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy či zda dosavadní výsledky řízení
prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce
jeví nedůvodnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2000,
sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 93/2001). Rozsudek pro uznání vydá soud i v případě, že podle § 114b
odst. 5 o. s. ř. nastala za splnění podmínek odstavců 1 až 4 tohoto ustanovení
fikce, že žalovaný nárok uznal.
Z obsahu žaloby ze dne 23. 7. 2009 se podává, že „žalovaný (...)
požádal žalobce o finanční půjčku na úhradu nákladů spojených se stavbou bytu
(...) Žalobce žalovanému vzhledem k jejich velmi dobrým vztahům a společným
plánům (...) vyhověl a v prosinci roku 2004 půjčil žalobci částku ve výši
2,500.000,- Kč s tím, že uvedenou částku žalovaný žalobci vrátí do 31 .
července 2006 (odst. I. žaloby). Žalobce a žalovaný se 13. 7. 2006 za účelem
dohody o vrácení dlužné částky sešli v restauraci, kde se dohodli na změně
splatnosti dlužné částky tak, že žalovaný uhradí žalobci částku ve výši pouze
1,000.000,- Kč do 31. 7. 2006, dále částku ve výši 1,000.000,- Kč do 30. 8.
2006 a částku ve výši 500.000,- Kč do 31. 7. 2007 (...) Žalovaný obsah uvedené
dohody sám zapsal do diáře žalobce, který jej o toto pro zvýšení právní jistoty
požádal (odst. II. žaloby). Žalobce a žalovaný tedy uzavřeli v prosinci 2006
ústně smlouvu o půjčce, na základě které žalobce půjčil žalovanému částku
2,500.000,- Kč a žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit do 31. 7. 2006
(odst. III. žaloby)“. Jde o zjevnou nesprávnost, kterou lze odstranit s ohledem
na celý text žaloby, je-li v odst. I. žaloby uvedeno, že „žalobce žalovanému
(...) vyhověl a v prosinci roku 2004 půjčil žalobci (ačkoli správně má být
uvedeno „žalovanému“) částku 2,500.000,- Kč“, a taktéž je-li v odst. III.
žaloby uvedeno, že „žalobce a žalovaný uzavřeli v prosinci 2006 (ačkoli správně
má být uvedeno „2004“) ústně smlouvu o půjčce“. Přes jistou neobratnost
spočívající v uvedení nesprávného procesního označení dlužníka, nelze mít
pochybnosti o tom, kdo byl v tomto závazkovém vztahu věřitelem a kdo dlužníkem.
S přihlédnutím k žalobním tvrzením o okamžiku splatnosti půjčené částky a nové
dohodě o této skutečnosti (viz odst. II. žaloby) je jisté, že k uzavření
smlouvy došlo v prosinci 2004 a půjčka měla být splatná podle původní dohody
31. 7. 2006. Žaloba tak obsahuje všechna rozhodující tvrzení podle § 79 odst.
1 o. s. ř. (kdo, komu a kolik půjčil a do kdy má být půjčená částka vrácena - §
657 obč. zák.), netrpí vadami a výhrada nedostatku podmínek pro vydání rozsudku
pro uznání z tohoto důvodu neobstojí.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. představuje námitka žalovaného, že na jeho straně byl dán omluvitelný
důvod, pro který se včas nevyjádřil k výzvě soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř.
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 69 v sešitě č. 5 z
roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
května 2012, sp. zn. 25 Cdo 4552/2010) dovodila, že soudem určenou lhůtu k
podání písemného vyjádření ve věci žalovaný dodrží, jestliže před jejím
uplynutím podá vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je
soudu doručit, a nemůže-li z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné
vyjádření, zákon mu ukládá, aby před uplynutím lhůty sdělil soudu důvod, který
mu v podání písemného vyjádření brání. Pokud ve stanovené lhůtě soudu nesdělí,
o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby
písemné vyjádření nepodal; výjimku představuje pouze případ, že jde o tak vážný
důvod, který mu neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný
důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Nelze
přehlédnout, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést
stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky,
nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům
odpovídající opatření.
Rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že na straně žalovaného
neexistoval tak vážný důvod, který by mu neumožňoval ani to, aby soudu sdělil,
že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné
vyjádření, je správné, a proto nejsou v dané věci splněny předpoklady
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vydání rozsudku
pro uznání za splnění zákonných předpokladů nelze podle ustálené judikatury
Ústavního soudu považovat za porušení práva na spravedlivý proces (srov. např.
usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 91/06, publikované v časopise Soudní
judikatura pod č. 175/2007).
Protože řešení žalovaným nastíněných otázek nemůže založit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, § 218
písm. c) o. s. ř.].
Žalovaný sice uvádí, že dovolání podává proti všem výrokům rozsudku
odvolacího soudu, tj. nejen proti potvrzujícímu výroku, ale rovněž proti výroku
o nákladech odvolacího řízení, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neuplatnil. I kdyby dovolání
proti nákladovému výroku skutečně směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej
rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/2003).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, který by na jejich náhradu
jinak měl právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. září 2013
JUDr. Václav Duda
předseda senátu