25 Cdo 4552/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce R. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem, se sídlem Brno,
Jeřábkova 5, proti žalované Nemocnici Milosrdných bratří, příspěvkové
organizaci, IČO 485 12 478, se sídlem Brno, Polní 553/3, zastoupené JUDr.
Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem Brno, Jugoslávská 64, o zaplacení
286.570,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C
5/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.
dubna 2010, č.j. 44 Co 363/2009-103, ve spojení s usnesením ze dne 30. srpna
2010, č. j. 44 Co 363/2009-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Janči, advokáta, se sídlem Brno,
Jeřábkova 5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví sestávající z náhrady za ztížení
společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady nákladů
spojených se znaleckým posouzením v celkové výši 286.570,- Kč. K poškození
zdraví žalobce došlo v souvislosti s pochybením lékaře, zaměstnance žalované,
který při ošetření žalobce postupoval non lege artis.
Městský soud v Brně rozsudkem pro uznání ze dne 29. 7. 2009, č. j. 38 C
5/2009-66, ve spojení s opravným usnesením ze dne 21. 6. 2010, č.j. 38 C
5/2009-119, uložil žalované zaplatit žalobci 286.570,- Kč s příslušenstvím a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud v této věci nejprve vydal platební
rozkaz ze dne 25. 5. 2009, č.j. 38 C 5/2009-56 (žalované byl spolu se žalobou
doručen do vlastních rukou 29. 5. 2009), v němž žalované pro případ podání
odporu podle ustanovení § 114b občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.
6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne podání
odporu vyjádřila k žalobě, a poučil ji, že pokud se bez vážného důvodu ve
stanovené lhůtě požadovaným způsobem nevyjádří, nebo soudu nesdělí, jaký vážný
důvod jí ve vyjádření brání, bude mít soud za to, že žalobní nárok uznává.
Jelikož v zákonem stanovené lhůtě podaný odpor žalované ze dne 4. 6. 2009
neobsahoval vyjádření ve věci samé, ani ve stanovené třicetidenní lhůtě nebylo
soudu doručeno náležité vyjádření, rozhodl soud podle § 153a o. s. ř.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 4. 2010, č. j. 44
Co 363/2009-103, ve spojení s opravným usnesením ze dne 30. 8. 2010, č. j. 44
Co 363/2009-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal, že podmínky vydání rozsudku
pro uznání ve smyslu ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. byly splněny. K
námitkám uplatněným v odvolání s odkazem na odpovídající judikaturu Nejvyššího
soudu uvedl, že v posuzovaném případě byly splněny předpoklady pro vydání
platebního rozkazu, jehož součástí lze učinit výzvu podle § 114b odst. 1 o. s.
ř. (dále jen „výzva“) bez nutnosti zkoumání, zda její vydání vyžaduje povaha
věci nebo okolnosti případu, přičemž skutečnost, že výzva nebyla vydána ve
formě samostatného usnesení, nemá za následek její neúčinnost. Konstatoval, že
podáním odporu dochází pouze ke zrušení platebního rozkazu, účinky výzvy
zůstávají zachovány, žalovaná byla řádně poučena o následcích nevyjádření se ve
stanovené lhůtě, stejně jako o tom, jak má postupovat, brání-li řádnému podání
vyjádření vážná překážka; třicetidenní lhůta přitom odpovídá zákonu a
odvolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda se jedná o lhůtu dostatečnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání odůvodňuje
procesními pochybeními soudu prvního stupně, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a nesprávným právním posouzením věci ze strany odvolacího
soudu. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v posouzení otázky
začlenění výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. do platebního rozkazu „z hlediska
interpretačního pravidla, podle něhož je soudům jako subjektům veřejného práva
zakázáno vše, co jim není výslovně zákonem dovoleno“. Dovolatelka se domnívá,
že neformálně, tedy podle obsahu, nikoli jen podle označení, lze vykládat pouze
úkony účastníků. V daném případě proto výzva označená jako výrok II. platebního
rozkazu měla formu platebního rozkazu, byla tedy vydána v rozporu se zákonem,
jež pro výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje formu usnesení, a byla
tedy nicotná; navíc byla-li výzva součástí platebního rozkazu, muselo v
důsledku podaného odporu dojít k jejímu zrušení, neboť z dikce ustanovení § 174
odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že odporem se napadený platební rozkaz ruší v celém
rozsahu. Naopak pokud se žalovaná v rámci odporu zmínila o „složitosti
případu“, jednalo se z její strany o sdělení vážného důvodu ve smyslu
ustanovení § 114b odst. 4 (správně odst. 5) o. s. ř., neboť soud byl povinen
vyložit její úkon podle obsahu, nikoli toliko podle označení. Dovolatelka
navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle žalobce nejsou v dané věci splněny předpoklady přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., a proto by dovolání mělo být jako
nepřípustné odmítnuto. Ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění napadeného
rozsudku odvolacího soudu, s nímž se ztotožňuje, a připomíná, že stávající
rozhodovací praxe soudů připouští, aby výzva dle § 114b odst. 1 o. s. ř. byla
součástí platebního rozkazu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované pro
nepřípustnost odmítl, a v případě, že jej shledá přípustným, zamítl jako
nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle
ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (dále opět
jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde
(odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku závazného právního názoru
vyjádřeného ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud
neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby
napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací námitka, že výzva podle § 114b o. s. ř. nesplňuje zákonem požadovanou
formu, je-li obsažena v platebním rozkazu, není otázkou zásadního právního
významu ve smyslu shora uvedeného, neboť judikatura Nejvyššího soudu je
dlouhodobě sjednocena v názoru, že usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o.
s. ř. může být obsaženo ve výroku platebního rozkazu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 9. 2003 sp. zn. 32 Odo 616/2003, publikovaný pod č. 56/2005
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud odůvodnil toto
rozhodnutí mimo jiné tím, že pokud soud prvního stupně ve výroku platebního
rozkazu uložil žalovanému povinnost podat vyjádření podle ustanovení § 114b o.
s. ř., pak forma rozhodnutí nemění nic na tom, že zmíněná část rozhodnutí má
povahu usnesení, bez ohledu na formální označení. Jak dále vyplývá z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1555/2003, může být výzva
podle § 114b odst. 1 o. s. ř. pojata do výroku rozhodnutí označeného jako
platební rozkaz za předpokladu, že je vydána podmíněně, pro případ, že žalovaný
podá proti platebnímu rozkazu odpor, a pokud jinak odpovídá znění § 114b o. s.
ř. V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že úkon
soudu, jímž vyzývá podle § 114b odst. 1 o. s. ř. žalovaného, nepochybně
nepředstavuje meritorní usnesení, proto může být vydáno, aniž by obsahovalo
odůvodnění. Praxi obecných soudů, dle níž usnesení podle § 114b odst. 1 o. s.
ř. může být obsaženo ve výroku platebního rozkazu, shledal Ústavní soud ústavně
souladnou (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1446/10 ze dne 9. 9. 2010, III. ÚS
376/04 ze dne 31. 3. 2005, nebo sp. zn. II. ÚS 27/03 ze dne 20. 10. 2004).
Dovolací soud nevidí důvod se od uvedených závěrů judikatury odklánět.
Argumentaci dovolatele poukazující na ústavní zásadu, že státním orgánům je
zakázáno vše, co jim není zákonem výslovně dovoleno, považuje dovolací soud v
daných souvislostech za snahu žalované dodatečně napravit vlastní nedbalost při
ochraně svých zájmů a upřednostnění zbytečného formalismu před racionálním
výkladem respektujícím účel procesněprávní úpravy.
K námitce nicotnosti výzvy dle § 114b odst. 2 o. s. ř. zahrnuté do platebního
rozkazu lze poukázat na to, že nicotný je akt vydaný tzv. absolutně věcně
nepříslušným správním orgánem, tedy orgánem, který podle svého zákonného
vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout. Jinak
se uplatňuje presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci, tj. dokud nejsou
stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají
právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3
Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo
40/2005). Vydání výzvy dle § 114b odst. 2 o. s. ř. nepochybně spadá do
pravomoci soudu, výzva tedy není nicotná a působí zákonem sledované právní
účinky, i kdyby případně trpěla formálními nedostatky.
Je-li výzva podle § 114b o. s. ř. začleněná do platebního rozkazu vydána
podmíněně, toliko pro případ, že žalovaný podá odpor, nemůže z podstaty věci
podání odporu mít za následek zrušení výzvy, jak se dovolatelka domnívá, neboť,
jak vyplývá ze shora uvedeného, výzva obsažená v platebním rozkazu si zachovává
povahu samostatného nemeritorního usnesení.
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o.
s. ř. včas nevyjádří, ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu
v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován,
uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen (srov. § 114b odst. 5
o. s. ř). Soudem určenou lhůtu k podání písemného vyjádření ve věci, která
nesmí být kratší než 30 dnů, žalovaný dodrží, jestliže před jejím uplynutím
podá vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu
doručit (například u držitele poštovní licence). Nemůže-li žalovaný z vážných
důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby
to ještě před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod,
který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod
na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření
ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod
jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec
bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ,
že jde o tak vážný důvod, který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu sdělil,
že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné
vyjádření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo
1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu uvedla pouze, že odpor „pro
složitost příslušné problematiky“ doplní o „podrobné písemné odůvodnění
dodatečně“ (aniž by později bylo jakékoliv další vyjádření soudu dodáno). Toto
její oznámení nelze bez dalšího považovat za sdělení vážného důvodu, jenž by jí
bránil ve vyjádření ve stanovené třicetidenní lhůtě ve smyslu ustanovení § 114b
odst. 5 o. s. ř. Nevýznamný je přitom fakt, že oznámení o složitosti případu
spolu s příslibem pozdějšího vyjádření, učinila v rámci odporu, podstatné je,
že neuvedla vážný důvod, jenž by jí bránil ve vyjádření.
Jelikož závěry odvolacího soudu odpovídají zákonným ustanovením i citovaným
judikatorním závěrům, nejsou v dané věci splněny předpoklady přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud
proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalované, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení částku 12.360,- Kč včetně 20 % DPH (§ 3 odst. 1 bod 5 ve spojení
s § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., v platném znění, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v
platném znění, a § 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu