33 Cdo 608/2022-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. Š., bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem Plzeň, Na Roudné 443/18, proti žalované PENSTAV, spol. s r.o., se sídlem Plzeň, Božkovské náměstí 1/14, identifikační číslo osoby 14705176, o zaplacení 609 641 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 208/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2021, č. j. 13 Co 317/2019-167, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) usnesením ze dne 13. 5. 2019, č. j. 16 C 208/2016-94, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2019, č. j. 16 C 208/2016-107, podle § 111 odst. 3 o. s. ř. zastavil řízení, které podle § 110 o. s. ř. přerušil usnesením ze dne 25. 4. 2019 (správně 25. 4. 2018), č. j. 16 C 208/2016-93.
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) usnesením ze dne 23. 9. 2021, č. j. 13 Co 317/2019-167, usnesení soudu prvního stupně potvrdil; současně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 28 652,80 Kč. Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 6. 2021, č. j. 33 Cdo 845/2020-160, zrušil předcházející usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že za situace, kdy z ustanovení § 110 či § 111 o. s. ř. žádná konkrétní poučovací povinnost soudu nevyplývá, nemá na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, který řízení (k návrhu žalované, k němuž se žalobkyně připojila) přerušil, absence poučení účastníků, resp. jejich zástupců - advokátů o režimu § 111 odst. 3 o. s. ř. žádný vliv; k přerušení řízení došlo na návrh a se souhlasem obou advokátů a soud prvního stupně tak mohl oprávněně předpokládat, že institut přerušení řízení je jim znám.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Takovou
otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Požadavek uvedený v § 241a odst. 2 o. s. ř. není naplněn, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, nebo ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015). Žalobkyně své povinnosti řádně (v intencích výše uvedených postulátů) vymezit
přípustnost dovolání nedostála, prosazuje-li, že „dovolání je přípustné za podmínek vymezených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř., dle názoru žalobkyně jde o případ, který řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena in eventum, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, a dále že „pokud by však soud nesouhlasil s předjímaným dovolacím přezkumem dle ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., tedy že by dospěl k závěru, že se nejedná o otázku zásadního právního významu, v tom případě argumentuje dovolatelka ust.
§ 241a odst. 2 a) a b) o. s. ř., kdy je řízení postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b) napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Žalobkyně nejenže nevymezila právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, navíc ale přehlíží, že přípustnost dovolání v režimu úpravy občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 není založena ani na kritériu zásadního právního významu k přezkumu předložené otázky, ani na existenci vady řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.
Přípustnost dovolání není s to založit námitka, že dovolatelka nebyla poučena o procesních důsledcích přerušeného řízení podle § 110 o. s. ř., tj. o zastavení řízení, jestliže žádný z účastníků nepodá ve lhůtě 1 roku návrh na pokračování v řízení. Nejvyšší soud se otázkou, zda poučení účastníků o následcích marného uplynutí lhůty jednoho roku podle § 111 odst. 4 o. s. ř. je podmínkou, bez níž nelze řízení zastavit, v poměrech projednávané věci zabýval v usnesení ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 845/2020, s jehož závěry, od nichž nemá důvod se odchylovat, je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Dovolací soud proto znovu připomíná, (i) že účelem přerušení řízení podle § 110 o. s. ř. je poskytnout účastníkům řízení časový prostor pro možnost k mimosoudnímu vyřešení sporu tam, kde to umožňuje povaha věci, (ii) že soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, nejsou však povinny informovat účastníky o důsledcích, které nastanou v případě nevyužití jejich práv, a (iii) že z ustanovení § 110 či § 111 o. s. ř. žádná konkrétní poučovací povinnost soudu nevyplývá.
Rovněž se připomíná obecně platná zásada „každý nechť si střeží svá práva“ (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení. Uvedená zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem - v souladu s hmotnými a procesními normami - bude ten, kdo se cítí být na svých právech dotčen, o jejich ochranu usilovat. Dovolatelka byla v řízení zastoupena advokátem, který vyslovil souhlas s návrhem zástupce protistrany na přerušení řízení; ten jako osoba znalá práva jí mohl (a měl) podat srozumitelné vysvětlení této procesně právní problematiky.
Za situace, kdy z ustanovení § 110 či § 111 o. s. ř. žádná konkrétní poučovací povinnost soudu nevyplývá, nemá na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, který řízení (k návrhu žalované, k němuž se žalobkyně připojila) přerušil, absence poučení účastníků, resp. jejich zástupců - advokátů o režimu § 111 odst. 3 o. s. ř. žádný vliv; k přerušení řízení došlo na návrh a se souhlasem obou advokátů a soud prvního stupně tak mohl oprávněně předpokládat, že institut přerušení řízení je jim znám. Dovolatelce tak nebyla upřena možnost řádně uplatňovat svoje práva a nebylo jí bráněno v přístupu k soudu.
Pokud v rozporu se zásadou „každý nechť si střeží svá práva“ ovlivnila výsledek soudního řízení nepodáním včasného návrhu na pokračování v řízení, nemůže být výsledek řízení (její neúspěch v soudním sporu) považován za porušení práva na spravedlivý proces. Lze uzavřít, že nepříznivý výsledek řízení pro stěžovatelku nelze vyhodnotit jako protiústavní zásah do základních práv, nýbrž jako důsledek žalobkyní, resp. jejím právním zástupcem, nevhodně voleného postupu v řízení. Jinak řečeno, za situace, kdy se obě účastnice aktivně podílely na přerušení řízení a žádná z nich ve lhůtě jednoho roku nepodala návrh na pokračování v řízení, je tento výsledek v dané věci důsledkem nevhodně zvoleného postupu v řízení, nikoli protiústavním zásahem do základních práv účastníka (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19.
8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3253/09, nebo ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1452/10). Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy také v rozsahu nákladového výroku napadeného rozhodnutí, ve vztahu k němu však není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu