33 Cdo 645/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně
V. P., zastoupené Mgr. Antonínem Pecharem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na
Slupi 134/15, proti žalovanému O. S., zastoupenému Mgr. Janem Balarinem,
advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, o určení vlastnického práva,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 176/2013, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015, č.j. 55
Co 488/2014-172, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015, č.j. 55 Co 488/2014-172, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 3. 2014, č.j. 26 C 176/2013-132,
se ruší a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 vrací k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 3. 2014, č.j. 26 C
176/2013-132, určil, že žalobkyně je vlastnicí domu na pozemku parc. č. 2258,
pozemku parc. č. 2258 a pozemku parc. č. 2257, zapsaných na listu vlastnictví
č. 2040 katastrálního území R., obce P., u Katastrálního úřadu pro město P. (dále též jen „nemovitosti“), a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 16.200 Kč. Uzavřel, že se žalovaný dopustil vůči žalobkyni,
která mu nemovitosti darovala, chování, jímž hrubě porušil dobré mravy, a proto
ho po právu vyzvala k vrácení daru (§ 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./,
dále jen „obč. zák.“). Protože se účastníci nedohodli na vrácení daru, je podle
soudu prvního stupně oprávněna požadovat určení, že je vlastnicí nemovitostí,
„bez nároku obdarovaného na jakékoliv finanční plnění ze strany dárce.“
Rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č.j. 55 Co 488/2014-172, Městský soud v
Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Podle odvolacího soudu nebyly nemovitosti smluvně přenechány žalovanému
bez dalšího; vůle účastníků směřovaly k darování při současném zajištění úhrady
exekučně vymáhaných peněžních částek žalovaným. Přestože šlo o „plnění
nerovnocenná“ – obvyklá cena darovaných nemovitostí k 3. 2. 2010 činila
6.000.000,- Kč, přičemž žalovaný uhradil za žalobkyni 2.418.700,- Kč –
účastníci o této skutečnosti věděli a jejich vůle přesto směřovala k tomu, aby
se rozdílu mezi hodnotami vzájemných plnění dostalo obdarovanému bezúplatně. Práva a povinnosti účastníků (obsah závazku) nesměřovaly k vzájemné výměně
plnění („něco za něco“) – jako u smlouvy kupní či směnné –, nýbrž „k záchraně
nemovitostí pro rodinu z peněz žalovaného“ a k následné odměně za tuto pomoc. Na tom nic nemění „ničím nedoložené tvrzení žalovaného o protiplnění v hodnotě
vyšší (přibližně o 800.000 Kč)“. Použití plné moci zmocněncem (žalovaným) proti
zájmům zmocnitele (žalobkyně), resp. k dosažení zájmu zmocněnce (bez ohledu na
formální platnost plné moci), je podle odvolacího soudu jednáním dosahujícím
intenzity hrubého porušení dobrých mravů (§ 630 obč. zák.). Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, shledávaje
otázku, zda se lze úspěšně domáhat vrácení nemovitostí, byla-li „věc darována
jako odměna za poskytnuté plnění“, za dosud v rozhodování Nejvyššího soudu
neřešenou. Má za to, že „odměna“, „směna“ či „výměna“ jsou pojmy, které
vyjadřují reciprocitu plnění a popírají prvek „nezištnosti“, který je
předpokladem darování. „Darování za odměnu“ je protimluv, jímž se uměle
oddělují jednotlivé části „komplexního právního jednání“ účastníků, aniž by to
odpovídalo realitě právních vztahů mezi nimi. Existenci institutu vrácení daru
odůvodňuje soluční jednostrannost právního úkonu darování, která v projednávané
věci není dána. Pokud by – se zřetelem k tomu, že hodnota nemovitostí převyšuje
úplatu žalovaného – šlo o smlouvu smíšenou, jak dovodil odvolací soud, není
zodpovězena otázka, jak případný rozdíl vyrovnat.
Žalovaný navrhl, aby dovolací
soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona
č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
(§ 237, § 239 o.s.ř.). Závazkový právní vztah účastníků, resp. práva a
povinnosti vyplývající z právních úkonů žalobkyně a žalovaného, posoudil v
rozporu s tím, co je – s odkazy na citovaná rozhodnutí – uvedeno níže.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 628 obč. zák. darovací smlouvou dárce něco bezplatně
přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá (odstavec 1).
Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité
věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování (odstavec 2).
Podle ustanovení § 51 obč. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou
smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo
účelu tohoto zákona.
Z hlediska skutkového stavu vyšel odvolací soud z následujících
zjištění.
1) Listinou z 5. 10. 2010 udělila žalobkyně žalovanému (zmocněnci),
který ji přijal, plnou moc k zastupování před úřady, orgány státní správy a
samosprávy a při jednání s fyzickými a právnickými osobami ve všech věcech.
2) Smlouvou o budoucí smlouvě darovací a o budoucí smlouvě o zřízení
věcného břemene z 19. 10. 2010 se žalobkyně zavázala obdarovat žalovaného
nemovitostmi a žalovaný se zavázal zřídit žalobkyni bydlení v domě a užívání
ostatních nemovitostí. Podle čl. II smlouvy uzavřeli účastníci „v průběhu
exekučního řízení dohodu, na základě které budoucí obdarovaný přistoupil podle
ust. § 534 zák. č. 40/1964 Sb. obč. zák. v platném znění k dluhu, pro který
jsou shora popsané exekuce vedeny, na stranu dlužnice a zavázal se uhradit
dluhy v takové výši, aby exekuční řízení mohla být k návrhu věřitele za
podmínek stanovených zmíněnou dohodou ze dne 19. 10. 2010 zastavena.“
3) Dne 19. 10. 2010 uzavřeli – za účasti Ing. J. N. (věřitele) –
žalobkyně (dlužnice) a žalovaný dohodu, podle níž se žalovaný zavázal splnit
věřiteli dluh žalobkyně ve výši 2.418.700,- Kč (1.800.000,- Kč na jistině s
příslušenstvím, 618.702,- Kč na náhradě nákladů věřitele v nalézacím a
exekučním řízení). V čl. IV účastníci sjednali, že žalobkyně daruje nemovitosti
žalovanému, jakmile budou „exekuční řízení zastavena“ a dluhy zaplaceny.
4) Smlouvou ze dne 5. 1. 2011 žalobkyně darovala žalovanému nemovitosti
a žalovaný zřídil v její prospěch věcné břemeno bydlení v domě a užívání
ostatních nemovitostí, a to – ve vymezeném rozsahu – bezplatně a doživotně.
Práva byla zapsána v katastru nemovitostí s právními účinky k 14. 7. 2011.
5) Dne 27. 3. 2013 uzavřela žalobkyně (osoba z věcného břemene
oprávněná), zastoupena žalovaným na základě plné moci z 20. 10. 2010, se
žalovaným (osobou povinnou z věcného břemene) dohodu o zrušení práva
odpovídajícího věcnému břemeni doživotního bydlení a užívání nemovitostí bez
jakékoliv náhrady pro oprávněnou osobu. Tentýž den podal žalovaný návrh na
vklad (výmazu) práva do katastru nemovitostí, který příslušný úřad – s právními
účinky k 27. 3. 2013 – rozhodnutím povolil. 6) Dopisem z 16. 5. 2013 žalovaný upozornil žalobkyni, že se svým
druhem užívá nemovitosti bez právního důvodu, a vyzval ji, aby nemovitosti do
30. 6. 2013 vyklidila nebo aby do 15. 6. 2013 uzavřela nájemní smlouvu, k
jednání o níž je připraven. 7) Dopisem z 28. 5. 2013, který byl žalovanému doručen 10. 6. 2013,
žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení daru; dopustil se podvodného jednání,
neboť bez vědomí a souhlasu dárkyně uzavřel jako údajný zmocněnec dohodu o
zrušení práva odpovídajícího věcnému břemeni a podal návrh na výmaz práva z
katastru nemovitostí, aniž by ho žalobkyně k takovému právnímu jednání
zmocnila. 8) Podle znaleckého posudku č. 96 - 39/2010 z 3. 2. 2010 byla obvyklá
cena nemovitostí ke dni ocenění 6.000.000,- Kč. Darovací smlouva – konsenzuální či reálná – je dvoustranný právní úkon,
jímž dárce bezplatně přenechává nebo se zavazuje přenechat obdarovanému určitý
majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento
dar, případně slib přijímá. K pojmovým znakům darování patří vedle způsobilého
předmětu daru dobrovolnost a bezúplatnost. Platí, že poskytnutí majetkové
hodnoty na základě právní povinnosti není darováním. Přenechá-li dárce předmět
darování jako odměnu za něco, co není povinen odměnit, je dobrovolnost
zachována. Bezúplatnost znamená, že za dar (slib daru) nemá dárce obdržet nic,
co by mělo majetkovou hodnotu. Jinak řečeno, při darování dárce poskytuje
obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by za to obdržel přiměřený
majetkový ekvivalent. Závazek obdarovaného k protislužbě, která sama o sobě
nemá majetkovou hodnotu (např. osobní závazek pečovat o dárce), splňuje
předpoklad bezúplatnosti. Soudní praxí je také zastáván názor, podle něhož jde
o platnou darovací smlouvu, jestliže dar nebo slib daru je spojen se závazkem
obdarovaného spočívajícím v omezení výkonu jeho vlastnického práva po
uskutečněném darování, a to jak bezplatným (smlouva o zřízení věcného břemene
nebo o osobním závazku umožnit převádějící osobě /dárci/ užívání předmětu
daru), tak úplatným (užívání na základě budoucí nájemní smlouvy). Není rovněž
vyloučeno, aby darování bylo vázáno na odkládací či rozvazovací podmínku. Pro
rozlišení, zda jde o smlouvu úplatnou či nikoliv, je – se zřetelem ke
konkrétním okolnostem – rozhodující projev vůle smluvních stran v době, kdy
byla smlouva uzavřena (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 1993, sp. zn. 7 Cdo 75/92, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4023/2007). Závazkový právní vztah může být založen nejen smlouvou výslovně v
zákoně upravenou, ale i smlouvou v zákoně neupravenou (tzv.
smlouvou
nepojmenovanou, inominátní), popřípadě smlouvou smíšenou, která obsahuje prvky
různých smluv (srov. § 491 odst. 1 obč. zák.). Jestliže převod majetkových
hodnot ve vztahu mezi dárcem a obdarovaným je jen zčásti bezúplatným, jedná se
o částečné darování, které má základ ve smlouvě smíšené (negotium mixtum cum
donatione); taková smlouva je pak co do obsahových náležitostí konglomerátem
subjektivních práv a povinností charakterizujících jednotlivé smluvní typy
(např. koupě a darovaní, směna a darování, darování a postoupení pohledávky,
příp. jiný právní úkon, jímž se poskytuje právo nebo jiná majetková hodnota). I
zde platí, co bylo řečeno výše, že rozhodující pro posouzení práv a povinností
je zpravidla úmysl smluvních stran projevený nejen v konkrétních smluvních
ujednáních, ale i v procesu jednání, jehož výsledkem je vznik závazkového
právního vztahu. To, že „odměna“ za určitý výkon nebo jiné plnění může mít povahu daru,
vyplývá z usnesení ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2731/2011; Nejvyšší soud v
této věci souhlasil se závěrem soudů nižších stupňů, že ozřejmění motivace
poskytnutí daru (obdarovaná „před podpisem této smlouvy zajistila změnu
územního plánu …“ a „dárce touto smlouvou slibuje poskytnout obdarované jako
odměnu za zajištění změny územního plánu … finanční dar …“), nečiní darovací
smlouvu neplatnou pro porušení principu bezúplatnosti, byla-li smlouva uzavřena
až po pořízení územního plánu a nabytí právní moci územního rozhodnutí
(pohnutka dárce je přitom právně nevýznamná). V projednávaném případě nelze přehlédnout, že přenechání nemovitostí
předcházela dohoda o budoucí smlouvě darovací a o budoucí smlouvě o zřízení
věcného břemene, jíž se žalobkyně zavázala nemovitosti „darovat“, pokud
žalovaný, který ve smyslu § 534 obč. zák. převzal peněžní závazky žalobkyně
vůči jejímu věřiteli, uhradí její dluhy tak, aby byly zastaveny exekuce
nařízené na její majetek. Na splnění uvedené podmínky tedy záviselo, zda účinky
smlouvy o smlouvě budoucí nastanou (§ 36 odst. 1, odst. 2, věta první, obč. zák.). Předpoklad dobrovolnosti takovým ujednáním nebyl porušen, neboť
žalobkyně právní povinnost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí neměla. Okolnost,
že se žalovaný zavázal zřídit ve prospěch žalobkyně věcné břemeno bydlení v
domě a užívání předmětných pozemků sama o sobě – jak vyplývá z výkladu shora –
bezúplatnost nevylučuje. To však nelze dovodit o skutečnosti, na jejímž splnění
závisely právní účinky smlouvy o smlouvě budoucí, tedy i závazek žalobkyně
převést vlastnictví k nemovitostem na žalovaného. Jestliže u darování pojmově
absentuje úplata v jakékoliv formě, nemůže jít o platnou darovací smlouvu, měla-
li oprávněná smluvní strana vykonat něco, co má majetkový význam, popřípadě
poskytnout nějaký majetkový prospěch druhé smluvní straně nebo v jejím zájmu
třetí osobě (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 1994, sp. zn. 3 Cdo 355/93). Lze uzavřít, že není správné posouzení smlouvy z 5. 1. 2011 jako
darovací (v rozsahu rozdílu mezi hodnotami vzájemných plnění, tj.
cenou
nemovitostí a výší peněžitého závazku, který dohodou s žalobkyní žalovaný
převzal a věřiteli uhradil); „odměna“ za „záchranu nemovitostí“, které byly
předmětem nařízené exekuce, nebyla poskytnuta „následně“, tj. po úhradě dluhu
žalovaným, ale – naopak – představovala pro budoucí převod nemovitostí
podmínku, která měla povahu peněžitého protiplnění. Soubor subjektivních práv a
povinností založený právními jednáními účastníků vede k závěru, že právní vztah
smluvních stran byl založen nepojmenovanou smlouvou, jejíž kauzou bylo „do ut
facias“ (závazek něco dát oproti závazku něco konat). Určení vlastnického práva
k nemovitostem jako způsob vyjádření důsledků jednostranného právního úkonu
vrácení daru (§ 630 obč. zák.) je v takovém případě je vyloučeno. Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v
rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími
námitkami žalovaného – rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se
vztahují i na něj (§ 243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§
243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.