ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. K., bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Vraným, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Šmilovského 1264/5, proti žalovanému A. Š., bytem v XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce 1242/27, o 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 103 C 10/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, č. j. 19 Co 187/2020-262, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, č. j. 19 Co 187/2020-262, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobou ze dne 30. 3. 2016 se žalobce domáhá vůči žalovanému zaplacení částky 400.000,- Kč s blíže určeným úrokem z prodlení od 12. 5. 2015 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že dne 16. 7. 2014 jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli ústně smlouvu o zápůjčce částky 400.000,- Kč, kterou podle smluvního ujednání poukázal žalovanému na blíže určený bankovní účet, bez dohody o okamžiku jejího vrácení. Přípisem ze dne 18. 3. 2015 právní zástupce žalobce vyzval žalovaného ke vrácení zápůjčky a to včetně několika starších půjček.
Přestože je zápůjčka již splatná, žalovaný ji do dnešního dne žalobci nevrátil. Rozsudkem ze dne 10. 1. 2020, č. j. 103 C 10/2017-231, Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 400.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že účastníci řízení spolupracovali na developerském projektu vybudování inženýrských sítí na pozemcích ve vlastnictví žalobce v katastrálních územích XY a XY. V souvislosti s tím mezi nimi probíhaly finanční toky, s tím, že v období od listopadu 2010 do července 2014 poukázal žalobce na účet žalovaného různé platby v celkové výši 5.258.000,- Kč, přičemž poslední z těchto plateb ve výši 400.000,- Kč poukázal na účet žalovaného dne 16.
7. 2014. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně tuto poslední platbu vyhodnotil tak, že nešlo o plnění poskytnuté v souvislosti s realizací developerského projektu, nýbrž šlo o „půjčku“ poskytnutou podle ústní dohody účastníků, bez dohody o okamžiku její splatnosti. Soud prvního stupně podrobil skutkový stav věci režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a cituje znění § 2390, 2393 odst. 1 a § 555 odst. 1 o. z. dospěl k závěru, že v případě částky 400.000,- Kč šlo o zápůjčku podle ustanovení § 2390 o.
z. Jelikož zde není dohoda o okamžiku vrácení zápůjčky, je její splatnost vázána na výpověď smlouvy, přičemž se zřetelem k tomu, že smluvními stranami nebyla dohodnuta délka výpovědní doby, tato činí v souladu s § 2393 odst. 1 o. z. šest týdnů. Soud prvního stupně považoval dopis právního zástupce žalobce ze dne 18. 3. 2015 ve vztahu k zápůjčce ve výši 400.000,- Kč za výpověď smlouvy. Tento závěr odůvodnil tím, že z uvedené listiny jednoznačně vyplývá požadavek žalobce na vrácení zápůjčky. Protože zákon č. 89/2012 Sb. neklade na výpověď zápůjčky žádné speciální formální požadavky, nic nebrání tomu považovat podání ze dne 18.
3. 2015 za výpověď smlouvy o zápůjčce částky 400.000,- Kč. Jiný výklad by vedl k nepřiměřenému formalismu. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve výroku o věci samé žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho posouzením dopisu ze dne 18. 3. 2015 jako výpovědi smlouvy o zápůjčce.
Tímto dopisem byl žalovaný vyzván ke splacení částky 5.258.000,- Kč představující poskytnuté finanční prostředky žalovanému od roku 2010 do roku 2013 ve výši 4.858.000,- Kč a naposledy dne 16. 7. 2014 ve výši 400.000,- Kč. Podle žalobních tvrzení šlo o požadavek na „vrácení poskytnutých půjček“, přičemž až v reakci na podání žalovaného začal žalobce tvrdit, že částka 400.000,- Kč představuje zápůjčku. Odvolací soud podle § 555 odst. 1 a § 556 odst. 1 o. z. a § 657 a § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31.
12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ uzavřel, že dopisem ze dne 18. 3. 2015 hodlal žalobce dosáhnout vrácení půjček poskytnutých do 31. 12. 2013 (§ 657 obč. zák.) tak i zápůjčky poskytnuté po 1. 1. 2014 (§ 2393 o. z.). Stručně uzavřel, že k vyvolání splatnosti půjčky do 31. 12. 2013 stačila výzva věřitele k plnění adresovaná dlužníkovi, naproti podle úpravy účinné od 1. 1. 2014 ke splatnosti zápůjčky v případech, kdy nebyl okamžik splatnosti účastníky dohodnut, je nezbytné nejprve smlouvu vypovědět. Podle odvolacího soudu nelze akceptovat výklad provedený soudem prvního stupně, podle něhož stejný projev vůle (vyjádřený týmiž slovy) – dopis žalobce ze dne 18.
3. 2015 - může být zároveň výzvou k zaplacení podle § 563 obč. zák. a současně výpovědí smlouvy o zápůjčce podle § 2393 o. z. Nebyla-li smlouva o zápůjčce před dopisem ze dne 18. 3. 2015 vypovězena v souladu se zněním § 2393 o. z., nemohl uvedený dopis přivodit zesplatnění povinnosti ke vrácení zápůjčky uplynutím výpovědní doby. Podle odvolacího soudu shora řečené pro nyní souzenou věc znamená, že žalobcem nebyla podána výpověď smlouvy o zápůjčce, splatnost zápůjčky nenastala, a žaloba tak byla podána předčasně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), spojuje s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Za takové považuje otázky:
- zda písemná výpověď smlouvy o zápůjčce musí výslovně obsahovat sdělení, že se jedná o výpověď či zda stačí, je-li z obsahu listiny zjistitelné, že dlužník je vyzýván ke vrácení zápůjčky, - zda jediné písemné právní jednání, které sleduje stejný cíl (vrácení poskytnutých půjček a zápůjčky), může být považováno jak za výzvu k úhradě dluhu, a vyvolat tak splatnost dluhu vzniklého za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „obč. zák.“), tak zároveň za výpověď smlouvy o zápůjčce podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „o.
z.“). Zároveň má dovolání za přípustné pro řešení hmotněprávní otázky výkladu právních jednání (právních úkonů), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 243/2017. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dopis ze dne 18. 3. 2015 nelze posoudit jako výpověď smlouvy o zápůjčce ze dne 16. 7. 2014. Z obsahu této písemnosti je zřetelný úmysl žalobce dosáhnout vrácení poskytnutých finančních částek žalovanému ať již z titulu půjčky nebo zápůjčky.
Ustanovení § 2393 o. z. nepředepisuje pro výpověď smlouvy o zápůjčce žádné povinné náležitosti. Za platnou výpověď smlouvy o zápůjčce je tak potřeba považovat jakékoliv určité a srozumitelné právní jednání zapůjčitele vůči vydlužiteli, kterým zapůjčitel projevil vůli, aby mu vydlužitel vrátil zapůjčené peníze. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 243/2017, a nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18, dovolatel prosazuje, že z obsahu předmětné výzvy je zcela evidentní úmysl dovolatele dosáhnout vrácení poskytnuté zápůjčky, a proto měla být posouzena nejen jako výzva mající za následek splatnost dluhu, ale zároveň jako výpověď smlouvy o zápůjčce.
Je nesprávný závěr odvolacího soudu, že výzva nemůže být výzvu k vrácení půjček podle § 536 obč. zák. a současně výpovědí zápůjčky podle § 2393 o. z., neboť takový závěr nemá oporu ve hmotném právu. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Žalovaný navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Všechny tři dovolatelem formulované otázky hmotného práva jsou ve skutečnosti variací otázky, zda lze výzvu dovolatele ze dne 18. 3. 2015 posoudit jako výpověď smlouvy o zápůjčce, tedy otázky výkladu právního jednání, přičemž jádrem argumentace dovolatele k této otázce je výtka, že odvolací soud posoudil předmětnou výzvu v rozporu s výkladovými pravidly právních jednání a judikaturou dovolacího soudu, na niž odkázal.
Pro řešení otázky výkladu právního jednání je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, publikovanému pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyšel Nejvyšší soud z teze, opírající se o závěry doktríny [(srov. např. Tichý, L. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. (§ 1 až 654). Wolters Kluwer, Praha, 2014, s. 1368, anebo Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III, § 419-654, Praha: Leges, 2014, s. 574 a 575, a literaturu tam citovanou)], že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné).
Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (srov. důvodovou zprávu a v právní teorii např. Melzer, F.
in Melzer, F., Tégl, P. a kol., výše citované dílo, s. 578). Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., výše citované dílo, s.
594 a 595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). Komentář. 1. vydání,
Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené přitom platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání. K týmž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, či v rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017.
Promítnuto do poměrů nyní souzené věci to znamená, že při výkladu právního jednání bylo potřeba nejprve zjistit obsah dopisu ze dne 18. 3. 2015. Uvedená listina obsahuje (mimo jiné) následující text:
„VÝZVA K VRÁCENÍ POSKYTNUTÝCH PŮJČEK …Vážený pane Š. …[J]ak je Vám známo, Klient Vám poskytl v období od 18. 11. 2010 do 16. 7. 2014 půjčky v celkové výši 5.258.000,- Kč. Konkrétní částky půjček, včetně toho, z jakého Klientova účtu na jaký Váš účet je Klient poskytl, jsou uvedeny v následující tabulce: Datum Částka Poskytnuto na účet 16.7.2014 400.000,00 …
19.12.2013 501.000,00 …
22.2.2013 301.000,00 …
10.8.2012 500.000,00 …
20.12.2011 450.000,00 …
7.12.2011 500.000,00 …
12.8.2011 1.000.000,00 … 6.6.2011 500.000,00 …
31.5.2011 806.000,00 …
18.11.2010 300.000,00 …
Jménem našeho klienta p. V. K. Vás tímto vyzýváme, abyste na účet Klienta … vedený u Komerční banky a. s. splatil celou půjčku v částce 5.258.000,- Kč a to do tří dnů od doručení této výzvy …“.
Je nezbytné izolovat text listiny pouze na půjčku ve výši 400.000,- Kč poskytnutou žalovanému dne 16. 7. 2014, tzn. pracovat s textem, tak jako kdyby jejím obsahem byla pouze „výzva“ ke vrácení částky 400.000,- Kč, aby bylo možno učinit závěr, že jde o výpověď smlouvy o zápůjčce. Takto izolovaně posuzovaný text listiny přitom pracuje výslovně nikoli s pojmem „zápůjčky“, nýbrž s pojmem „půjčky“. Nelze přehlédnout, že právní poměry vzniklé do 31. 12. 2013 spočívající v přenechání peněz se závazkem (povinností) vrátit je po uplynutí dohodnuté doby věřiteli odpovídaly institutu půjčky podle § 657 obč. zák. a že po 1.
1. 2014 obsahově totožným právním institutem je zápůjčka podle § 2390 o. z. Proto ačkoliv je v textu dopisu ze dne 18. 3. 2015 použit výraz „půjčka“ ve vztahu k přenechání částky 400.000,- Kč dne 16. 7. 2014 (tj. již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.) lze mít v souladu s ustanoveními § 555 odst. 1 o. z. a § 556 odst. 1 o. z. za to, že u této částky přenechané žalobcem žalovanému dne 16. 7. 2014 měl žalobce na mysli „zápůjčku“ sporných peněz. Ve vztahu k otázce, zda požadavek na „splacení“ lze považovat za výpověď smlouvy o zápůjčce Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že dopis ze dne 18.
3. 2015 (výzvu ke vrácení) nelze vyložit jinak, než že jím věřitel (žalobce jako zapůjčitel) hodlá ukončit smluvní vztah s žalovaným (vydlužitelem). Žádá-li žalobce vrácení poskytnutých peněž, nelze než dospět k závěru, že smluvní vztah uzavřený na dobu neurčitou (bez doby určení) vypovídá. Takový výklad jednostranného právního jednání je v souladu se zněním ustanovení § 555 odst. 1 o. z. a § 556 odst. 1 o. z., neboť podle okolností případu má požadavek na vrácení zápůjčky implicitně za následek výpověď takové smlouvy, jako předpokladu splatnosti zápůjčky sjednané bez okamžiku určení, kdy má být zápůjčka vrácena.
Se zřetelem k tomu, co bylo shora řečeno, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno na řešení otázky, „zda jediné písemné právní jednání, které sleduje stejný cíl (vrácení poskytnutých půjček a zápůjčky), může být považováno jak za výzvu k úhradě dluhu, a vyvolat tak splatnost dluhu vzniklého za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „obč. zák.“), tak zároveň za výpověď smlouvy o zápůjčce podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „o. z.“)“, dovodil-li dovolací soud, že uvedená listina je (rovněž) výpovědí smlouvy o zápůjčce.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1, věta první o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Václav Duda předseda senátu