33 Cdo 671/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně International trading, spol. s r. o. se sídlem v Ostravě – Slezské
Ostravě, Na Bunčáku 1092/5, identifikační číslo 00549762, zastoupené JUDr.
Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Škroupova 4,
proti žalovanému V. B., zastoupenému JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v
Praze 10, Vlašimská 13, o zaplacení částky 4,234.392,84 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 356/2007, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2010, č. j.
35 Co 166/2010-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Radka Hudečka, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Škroupova 4.
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 6. 2009, č. j. 43 C 356/2007-108, ve
výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni
4,234.392,84 Kč s 3 % úrokem z prodlení za dobu od 1. 10. 2004 do zaplacení,
není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo
shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený
rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží. S poukazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný
zpochybnil správnost právního závěru, že smlouva ze dne 26. 4. 2004 o
přistoupení k závazku a o zřízení předkupního práva je platným právním úkonem,
námitkou, že nebyla podepsána všemi účastníky, ačkoli „bylo v úmyslu všech
zúčastněných (ať již byl navrhovatelem listiny kdokoli), že daná smlouva má být
uzavřena mezi všemi v ní uvedenými účastníky“ (tedy i M. B., manželkou
žalovaného, vůči níž byla žaloba pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že smlouvu
neuzavřela). Žalovaný je přesvědčen, že vůle oferenta uzavřít smlouvu výhradně
se všemi v ní uvedenými adresáty vyplývá přímo z textu smlouvy a že odvolací
soud smlouvu vyložil v rozporu s jejím obsahem, resp. nesprávně posoudil, jaká
byla skutečná vůle smluvních stran; zdůrazňuje přitom, že jeho vůlí bylo
uzavřít smlouvu toliko pod podmínkou, že se jejím účastníkem stane i jeho
manželka. Přestože tato výhrada směřuje ke zpochybnění právního závěru
(posouzení platnosti smlouvy), je založena na kritice správnosti skutkového
zjištění. Otázka, co bylo obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě či
jiném právním úkonu, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením je
taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný
skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají
účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li
soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran
ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 46/2002). Nadto se sluší připomenout, že odvolací soud nedospěl k
závěru, že by oferentem „Smlouvy o přistoupení k závazku a zřízení předkupního
práva“ byla žalobkyně a že by jejím úmyslem bylo uzavřít smlouvu výlučně s
oběma ve smlouvě uvedenými manžely V. a M. B.
Dovodil - jak ostatně z
odůvodnění jeho rozhodnutí cituje v dovolání i žalovaný - že ustanovení § 44
odst. 3 obč. zák. na danou věc aplikovat nelze, protože „návrh na uzavření
smlouvy nevzešel od žalobkyně. Jejím úmyslem bylo získat od syna žalovaných na
základě smlouvy s ním uzavřené předkupní právo na akcie. Při řešení otázky
protiplnění za předkupní právo akceptovala návrh, že se úplata bude realizovat
úhradou dluhu manželů V. a M. B. formou převzetí plnění, a nebylo podstatné,
zda dlužník bude jeden, dva či více. Akceptace tohoto řešení nebyla zjevně
vázána na konkrétní osobu dlužníka.“ K námitce žalovaného, že smlouvu uzavřel s
podmínkou, že se jejím účastníkem stane i jeho manželka, nelze nezmínit, že
plnění ze strany žalobkyně (tj. poukázání částek 2,000.000,- Kč a 2,234.392,84
Kč na jím určený účet jeho věřitele) nikterak nebránil, přestože jeho manželka
smlouvu nepodepsala. Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemůže být přihlédnuto ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že soud zatížil řízení
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimku tvoří
pouze případy, kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního
významu, tedy jestliže jde o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či
aplikace procesních předpisů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 132/2002, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ
130/2006). Námitky dovolatele, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jeho
argumenty, či že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, takovou
výjimku netvoří (nejde bezprostředně o spor o procesní právo, na němž by bylo
rozhodnutí založeno) a jsou proto z hlediska přípustnosti dovolání bezcenné. Přípustný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
směřující proti správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, uplatnil
žalovaný v dané věci zpochybněním právního závěru, že část „Smlouvy o
přistoupení k závazku a zřízení předkupního práva“ ze dne 26. 4. 2004, která
zakládá jeho povinnost vrátit žalobkyni částku 4,234.392,84 Kč, je svým
charakterem smlouvou o půjčce. Odvolací soud se při kvalifikaci smlouvy
ztotožnil se soudem prvního stupně, který svůj právní závěr založil na
skutkovém zjištění, že žalobkyně podle smlouvy poskytla žalovanému za úplatu
(úrok) peněžitou částku, která svou výší odpovídala dluhu žalovaného a jeho
manželky u AB Credit a.s., že tuto částku poukázala podle smluvního ujednání
(dohody o platebním místě) na bankovní účet jejich věřitele, přičemž žalovaný
se zavázal takto poskytnutou částku žalobkyni ve stanovené lhůtě spolu s úrokem
vrátit. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že na základě těchto zjištění je možné
dospět k závěru, že došlo k naplnění všech znaků smlouvy o půjčce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení. Výši odměny advokáta určil dovolací soud podle 1 odst. 1, §
2, § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a § 18 odst. 1 věty
první vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012, tj. částkou
10.000,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.060,- Kč odpovídající
dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a
náhrady odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Ivana Z l a
t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu