33 Cdo 72/2021-123
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců
JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. H., bytem v XY,
zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka
539/23e, proti žalovanému M. O., bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Burdychem,
advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o určení obsahu smlouvy a
nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 11 C
1/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v
Olomouci ze dne 9. 7. 2020, č. j. 69 Co 90/2020-109, t a k t o:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 9. 7. 2020, č. j. 69 Co 90/2020-109, jímž byl potvrzen výrok
rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 13. 11. 2019, č. j. 11 C 1/2019-72,
o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 7.
2020, č. j. 69 Co 90/2020-109, a rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 13.
11. 2019, č. j. 11 C 1/2019-72, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v
Jeseníku k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 11 C 1/2019-72, Okresní soud v Jeseníku
(dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu požadující a) určení obsahu
kupní smlouvy mezi účastníky řízení vztahující se k prodeji pozemku p.č. st. XY
jehož součástí je stavba č. ev. XY, pozemku p.č. XY, pozemku p.č. XY, pozemku
p.č. XY, pozemku p.č. XY, pozemku p.č. XY a pozemku p.č. XY, zapsaných u
Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY na listu
vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY (dále též „nemovitosti“),
b) nahrazení projevů vůle žalovaného k uzavření takové kupní smlouvy a dohody o
společném užívání a správě těchto nemovitých věcí. Soud prvního stupně vzal za
prokázané, že žalovaný se na základě kupní smlouvy ze dne 16. 5. 2018, č.
01-365/18, uzavřené s Povodím Odry, státním podnikem, stal vlastníkem
nemovitostí zapsaných na LV č. XY pro obec XY a katastrální území XY, a to
pozemku p.č. st. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, pozemku p.č. XY,
pozemku p.č. XY, pozemku p.č. XY, pozemku p.č. XY, pozemku p.č. XY a pozemku
p.č. XY. S odkazem na § 634 a § 1785 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „o. z.“), zdůraznil, že nebyla-li smlouva o smlouvě budoucí, z níž
žalobce dovozuje své právo a povinnost žalovaného uzavřít realizační smlouvu,
mezi účastníky řízení uzavřena písemně, je neplatná, a je tak i nadbytečné
zabývat se požadavkem žalobce na určení obsahu dohody o užívání společné věci.
Podle jeho přesvědčení povinná písemná forma kupní smlouvy, jejímž předmětem
jsou nemovité věci, zakotvená v § 560 o. z. nesleduje pouze pořádkový
charakter, ale slouží i k ochraně účastníků před ukvapeností, a v takovém
případu by takovou formu měla mít i smlouva o smlouvě budoucí kupní.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále
jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho závěrem, že účastníci
nesjednali platně smlouvu o smlouvě budoucí kupní, neboť ji – s odkazem na §
560, § 582 odst. 1 o. z. – neuzavřeli písemně. Připustil přitom, že ustanovení
§ 1785 o. z. výslovně nevyžaduje písemnou formu, přičemž podle důvodové zprávy
k tomuto ustanovení lze smlouvu o smlouvě budoucí uzavřít i v jiné, než písemné
formě. Přesto - se zřetelem ke smyslu a účelu § 560 o. z. - má za to, že
dispozice s nemovitými věcmi, jíž předchází smlouva o budoucí smlouvě kupní,
vyžaduje ke své platnosti písemnou formu pod sankcí neplatnosti takového
právního jednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání,
jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), spojuje s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázek, které nebyly dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu
vyřešeny, a sice zda nedostatek písemné formy smlouvy o smlouvě budoucí kupní
týkající se nemovité věci působí neplatnost takové smlouvy, dále zda v řízení o
nahrazení prohlášení vůle je při určení tarifní hodnoty potřeba vycházet z ceny
penězi ocenitelného předmětu plnění, a to i v případě, kdy v daném řízení
nebyla cena předmětu sporu při dokazování vůbec zjištěna, resp. tato vyplývá
jen z žalobních tvrzení, o nichž nebylo vedeno žádné dokazování, a otázky, a
zda v řízení o nahrazení prohlášení vůle při stanovení výše nákladů na právní
zastoupení účastníka advokátem, byť v případě účastníka s plným úspěchem ve
věci, lze vycházet z tvrzené hodnoty předmětu sporu, aniž by jeho hodnota byla
v řízení řádně zjištěna, resp. o ní vůbec bylo vedeno dokazování. Poukazuje na zásadu neformálnosti právních jednání podle § 559 o. z. (v
dovolání chybně uveden § 599 o. z.), akcentuje, že „[K]aždý má právo zvolit si
pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním
nebo zákonem,“ přičemž požadavek povinné písemné formy zákon ukládá jen v
případě právního jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité
věci, jakož i k právním jednáním, kterým se takové právo mění nebo ruší. Výčet
právních jednání, u nichž je povinná písemná forma (§ 560 o. z.) je podle
přesvědčení dovolatele zjevně uzavřený (taxativní), a to z toho důvodu, že jde
o výjimku z obecného pravidla neformálnosti právních jednání. Požadavek písemné
formy u smlouvy o budoucí kupní smlouvě týkající se budoucího převodu nemovité
věci odvolací soud chybně dovozuje z varovné funkce písemné formy, která má
účastníky právního jednání chránit před vlastní ukvapeností. Se zřetelem k
tomu, že smlouvou o smlouvě budoucí kupní nedochází ke zřízení, převodu, změně
či zrušení věcného práva (nejde o tzv. vkladovou listinu podle zákona o
katastru nemovitostí), není důvod dovozovat, že taková smlouva s ohledem na §
560 o. z. musí mít obligatorně písemnou formu. Dovolatel souhlasí se závěrem
doktríny, týkajícím se aplikace § 560 o. z., podle něhož „písemnost, resp. zákonnou formu si v těchto případech vyžaduje princip publicity, neboť věcná
práva je třeba zapisovat do veřejného seznamu.“ Smlouva o smlouvě budoucí kupní
se nezapisuje do katastru nemovitostí, a tak nemusí být uzavřena písemně. Shora
řečené znamená, že taxativní výčet právních jednání, k nimž je nezbytné pod
sankcí neplatnosti zachovat písemnou formu, nelze rozšiřovat ani pod záminkou
smyslu a účelu § 560 o. z.
Důvody, které zákonodárce vedly ke stanovení
obligatorní písemné formy některých právních jednání, však nedopadají na
smlouvu o smlouvě budoucí kupní, byť se týká budoucího prodeje nemovitosti;
touto (přípravnou) smlouvou nedochází ke zřízení, převodu, změně či zrušení
věcného práva, a proto se nezapisuje do katastru nemovitostí. Může být uzavřena
v libovolné formě. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že při výpočtu náhrady nákladů řízení
nestanovil tarifní hodnotu podle § 9 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále
jen „advokátní tarif“), ale nesprávně podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu,
přičemž vycházel pouze z žaloby, podle níž má kupní cena podílu na předmětných
nemovitostech činit 2 400 000 Kč. S tímto odůvodněním navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu i soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze
podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Domáhá-li se žalobce revize rozhodnutí odvolacího soudu v části potvrzující
výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení, pomíjí, že od 30. 9. 2017, již
není dovolání proti výroku o nákladech řízení objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v poměrech zákona č. 89/2012
Sb. zcela a výslovně vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, konkrétně,
zda musí mít smlouva o smlouvě budoucí kupní týkající se převodu nemovité věci
pod sankcí neplatnosti písemnou formu, a dovolání je tudíž pro její řešení
přípustné podle § 237 o. s. ř. Dovolání je důvodné. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle čl. 2 odst. 4 Ústavy každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a
nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Podle čl. 2 odst.
3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) každý
může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon
neukládá. Podle § 2 odst. 1 o. z. každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve
shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se
zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám,
které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle
jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Podle § 2 odst. 2 o. z. zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než
jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného
úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti
jeho smyslu. Podle § 559 o. z. každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu,
není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. Podle § 560 o. z. písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje
nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se
takové právo mění nebo ruší. Podle § 582 odst. 1 věty první o. z. není-li právní jednání učiněno ve formě
ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu
dodatečně zhojí. Podle § 1785 o. z. smlouvou o smlouvě budoucí se nejméně jedna strana zavazuje
uzavřít po vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu,
jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem. Úvodem považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na to, že již ve svém
rozsudku ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1109/2018, zdůraznil, že podle
právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí (§ 50a zákona č. 40/1964 Sb. – dále jen
„obč. zák.“) účinné do 31. 12. 2013 soud svým rozhodnutím nahrazoval projev
vůle povinného subjektu směřující k uzavření realizační smlouvy, která tvořila
nedílnou součást žaloby. Podle nynější právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí
však soud již nenahrazuje pouze projev vůle povinného, nýbrž určuje obsah
smlouvy pomocí obecných kritérií stanovených v § 1787 odst. 2 o. z. [srovnej
Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2232 – 2233]. (…) Platný občanský zákoník
otázku smluvního přímusu v případě smlouvy o smlouvě budoucí reguluje podstatně
odlišně než zákon č. 40/1964 Sb. Nesplní-li totiž zavázaná strana povinnost
uzavřít smlouvu, může podle § 1787 obč. zák. oprávněná strana požadovat, aby
obsah budoucí smlouvy určil soud (nebo třetí osoba určená ve smlouvě). Obsah
budoucí smlouvy má být určen podle účelu, který má uzavření budoucí smlouvy
zřejmě sledovat (v podrobnostech viz druhý odstavec tohoto ustanovení). „Rozhodnutí soudu se tedy neomezuje na nahrazení projevu vůle zavázané strany,
jako tomu bylo podle předcházející úpravy, ale má určit obsah smlouvy (na to
výstižně poukazují Lazíková, Števček in Lavický a kol. Občanský zákoník I. Obecná část. Komentář, s. 2232 a 3).
Vyhovující rozsudek proto nemá povahu
deklaratorního rozsudku na plnění, ale právotvorného rozsudku, jímž soud
hmotněprávní vztah mezi stranami vytváří (…) Rozlišení žalob a rozsudků
ukládajících prohlášení vůle na straně jedné, a žalob a rozsudků právotvorných
na straně druhé, má praktické dopady, jež se projevují mj. v otázce vázanosti
soudu žalobou. Má-li rozsudek pouze nahradit projev vůle žalovaného, a nejde-li
o výjimečný případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání
vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), je žalobou vázán, a nemůže
nijak dotvářet obsah toho, s čím měl žalovaný projevit souhlas; rozsudkem pouze
nahradí akceptaci návrhu. Podstatně jiná je ale zjevně role soudu tam, kde jej
hmotné právo výslovně povolává k tomu, aby podle kritérií uvedených v zákoně
sám obsah smlouvy stanovil“ [In LAVICKÝ, P., Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 791]. Je nezbytné si uvědomit, že „zákonem stanovená forma je výjimkou z obecného
pravidla neformálnosti právních jednání. Pokud zákon takovou výjimku stanoví,
je to odůvodněno povahou a významem konkrétního právního jednání. Důvod, pro
který zákon předepisuje určitou (obvykle písemnou) formu, může spočívat zejména
v tom, že s takovými jednáními jsou spojeny závažné právní následky (smlouvy o
převodu nemovitostí), nebo v tom, že taková jednání podléhají veřejnoprávní
evidenci, významná je zde také otázka ochrany práv třetích osob (smlouvy, které
jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, či smlouvy, které se
zakládají do sbírky listin obchodního rejstříku), může se jednat o jednání, u
kterých je zájem na ochraně slabší smluvní strany (například spotřebitelské
smlouvy, smlouva o nájmu bytu)“ - srovnej Lavický P. a kol.: Občanský zákoník
I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1780
– 1789. Odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) dospěl k závěru o nezbytnosti
písemné formy smlouvy o smlouvě budoucí kupní týkající se nemovitosti, přestože
zákon tuto formu právního jednání neukládá, a dovodil absolutní neplatnost
takové přípravné smlouvy (právního jednání) pro nedostatek formy. Jakkoliv lze rozumět jeho úvaze, že smlouva o smlouvě budoucí, kdy předmětem
budoucího plnění má být nemovitost, by měla být zachycena v písemné formě,
neboť se tím chrání jak práva prodávajícího tak i kupujícího a jejich oprávněné
očekávání budoucího prodeje - koupě (vůle nemovitost prodat a koupit), nelze
pominout, že předmětem smlouvy o smlouvě budoucí kupní není bezprostřední
závazek ke konkrétnímu věcněprávnímu plnění (zřízení nebo převodu věcného práva
k nemovité věci či k jeho změně či zrušení), nýbrž jejím obsahem (sjednanými
právy a povinnostmi) je „pouze“ závazek uzavřít v dohodnuté době hlavní
(realizační) smlouvu, která bude podkladem k plnění, o něž účastníkům této
přípravné smlouvy jde. Podle nynější právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí
však soud již nenahrazuje pouze projev vůle povinného, nýbrž určuje obsah
smlouvy pomocí obecných kritérií stanovených v § 1787 odst. 2 o. z.
– i proto
nemusí být smlouva o smlouvě budoucí kupní týkající se nemovitosti uzavřena
písemně, neboť přípravná smlouva nemusí obsahovat podstatné náležitosti budoucí
kupní smlouvy, nýbrž její obsah má být určen „alespoň obecným způsobem“ – tzn. takovým způsobem, aby právní jednání představující smlouvu o smlouvě budoucí
kupní nemovitosti vyhovovalo požadavkům na určitost právního jednání; oprávněná
strana ovšem musí prokázat obsah takového právního jednání (smlouvy o smlouvě
budoucí). Tím se otázka písemnosti zachycené vůle účastníků smlouvy o smlouvě
budoucí přesouvá do oblasti procesního práva (dokazování) v občanském soudním
řízení, kde v situaci, kdy si účastníci přípravné smlouvy dohodli písemnou
formu právního jednání (nebyli k ní nuceni požadavkem zákona), může být z
tohoto důvodu smluvní strana, která z obsahu smlouvy o smlouvě budoucí dovozuje
pro sebe příznivější výsledek, ve výhodnější důkazní pozici. Uvedené ostatně
odpovídá klasické římské zásadě vigilantibus iura scripta sunt (práva náleží
bdělým). Z důvodové zprávy k § 1785 o. z. se podává, že ,“[Z]ákladní nevýhodou stávající
úpravy smlouvy o smlouvě budoucí v platném občanském zákoníku je zákonný
požadavek, že v této předběžné (přípravné) smlouvě musí být dohodnuty podstatné
náležitosti smlouvy (§ 50a obč. zák.), a tím zákoník vlastně nečiní rozdílu
mezi smlouvou předběžnou a definitivní. Z toho důvodu se s drobnými úpravami
přejímají normativní konstrukce obchodního zákoníku (§ 289 a násl. obch. zák.)
včetně pojetí, že při dobrovolném nesplnění povinnosti uzavřít budoucí smlouvu
soud určí obsah smlouvy mezi stranami. … Obdobně jako v řadě jiných obdobných
případů se návrh odchyluje od platného právního stavu v tom, že po vzoru jak
převážné většiny zahraničních úprav, tak i zdejší tradice ustupuje na mnoha
místech od zákonného požadavku písemné formy. Je všeobecně známo, že každá
předepsaná forma projevu vůle ztěžuje právní styk soukromých osob a to
zákonodárce vybízí, aby nařízení písemné formy pro právní jednání nenadužíval. … Někteří představitelé právní praxe prosazují důraz zákonného textu na
písemnou formu nejrůznějších právních úkonů poukazem, že jinak budou vznikat
problémy s dokazováním. To však není dostatečný důvod pro to, aby se právní
úprava vydala cestou byrokratického omezování soukromého styku. Je třeba vyjít
z toho, že strany naprostou většinu smluv plní dobrovolně a že ani v případech,
kdy vymáhají plnění ze smlouvy před soudem, mnohdy vedou spor o toto plnění,
nikoli o existenci nebo platnost smlouvy. Navíc je záležitostí smluvních stran
a jejich autonomie vůle, zda si případné riziko potíží s dokazováním uvědomí,
vyhodnotí a zda je podstoupí nebo nepodstoupí, protože každá z nich má právo na
písemné formě smlouvy trvat (§ 1758). Není tudíž zvláštní důvod obecným
požadavkem písemné formy zatěžovat projevy vůle stran neplatností, třebaže
strany při uzavření smlouvy i při plnění závazku mají vůli splnit, k čemu se
zavázaly.“ K otázce písemné formy smlouvy o smlouvě budoucí kupní týkající se
nemovitosti autoři komentáře občanského zákoníku nakladatelství C. H.
Beck bez
bližší argumentace uvádějí, že „[Z]ákon stanoví v některých případech zvláštní
požadavky na budoucí smlouvu k ochraně jednající osoby, k ochraně věřitelů či
zajištění veřejné kontroly. … Pokud tedy vyžadujeme z těchto důvodů písemnou
formu pro smlouvy, jimiž se zřizují věcná práva k nemovitostem (§ 560), měla by
být tato forma dodržena i v případě smlouvy o smlouvě budoucí. [srovnej Hulmák
M., a kol., Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 281 – 285]. Stranou nelze ponechat ústavní konsekvence požadavku na obligatorní písemnou
formu právního jednání tam, kde zákon takovou formu nevyžaduje. Podle § 2 odst. 1 o. z. každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s
Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na
nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím
chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s
tímto příkazem, musí mu ustoupit. Podle čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3
Listiny každý (občan) může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být
nucen činit, co zákon neukládá. Z toho lze dovodit, že v občanskoprávních
poměrech nemůžou být jejich účastníci pod sankcí (absolutní) neplatnosti nuceni
jednat ve formě (nemají povinnost), kterou jim zákon neukládá.
Z pohledu shora uvedených závěrů je právní posouzení věci odvolacím soudem, a
potažmo i soudem prvního stupně, nesprávné, a dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) byl uplatněn
důvodně.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo než podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu zrušit.
Jelikož důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu