33 Cdo 1109/2018-624
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce statutárního města Jihlava se sídlem městského úřadu v Jihlavě,
Masarykovo náměstí 97/1, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se
sídlem v Brně, Bubeníčkova 42, proti žalovanému Svazu vodovodů a kanalizací
JIHLAVSKO, dobrovolnému svazku obcí, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1867/93,
identifikační číslo 48460915, zastoupenému JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem
se sídlem v Praze 4, Při Trati 12, za účasti vedlejší účastnice na straně
žalovaného VODÁRENSKÉ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI, a. s. se sídlem v Brně, Lesná,
Soběšická 820/156, identifikační číslo 49455842, zastoupené Mgr. Markem
Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o určení dohody
vlastníků provozně souvisejících kanalizací, vedené u Okresního soudu v Jihlavě
pod sp. zn. 20 C 80/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně-pobočka v Jihlavě ze dne 9. 11. 2017, č. j. 72 Co 83/2017-592, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 9. 11. 2017, č. j. 72
Co 83/2017-592, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 12. 2016, č. j.
20 C 80/2016-506, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2016, č. j. 20 C 80/2016-506, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení
obsahu smlouvy mezi účastníky řízení jakožto vlastníky provozně souvisejících
kanalizací podle § 8 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro
veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o vodovodech a
kanalizacích“). Vzal za prokázané, že žalovaný je dobrovolným svazkem obcí,
který byl registrován dne 27. 7. 1993 pod č. j. R-5/93-ŽP.4513/93, u tehdejšího
Okresního úřadu Jihlava a je veden v registru zájmových sdružení právnických
osob a dobrovolných svazků obcí u Krajského úřadu Kraje Vysočina. Je zároveň
vlastníkem kanalizace, na níž se napojuje kanalizace, která je předmětem tohoto
řízení. Žalobce ukončil své členství v rámci žalovaného vystoupením k datu 31. 12. 2012. V souvislosti s tím valná hromada žalovaného dne 4. 12. 2011
schválila, že žalobci bude vydán majetek, k němuž převedl na žalovaného právo
hospodaření nebo vlastnické právo, jakož i majetek nabytý privatizací. Účastníci řízení dosud neuzavřeli dohodu o vypořádání a žalobci nebyly mimo
jiné vydány kanalizační řády na jeho území. Ty dosud provozuje VODÁRENSKÁ
AKCIOVÁ SPOLEČNOST, a. s. Dne 26. 6. 2014 uzavřeli účastníci řízení dohodu,
podle níž žalovaný výslovně souhlasil s realizací stavby „Snížení znečištění ve
vodních tocích ze stokové sítě města Jihlavy“ v rozsahu projektové dokumentace
ze září 2013. Součástí dohody je ujednání, podle něhož nově vybudované a
zkapacitněné kanalizace vybuduje žalobce svým nákladem, na své nebezpečí a do
svého vlastnictví. Zkapacitněnými kanalizacemi se přitom rozumí nově vybudované
kanalizační řády, které nahradí původní kanalizační řády ve vlastnictví
žalovaného, jež se po výstavbě nových stanou nefunkčními. Nově vybudovaná
kanalizace bude provozně souviset s kanalizací ve vlastnictví žalovaného a
podmínkou kolaudace je uzavření dohody vlastníků podle § 8 odst. 3 zákona o
vodovodech a kanalizacích. Magistrát města Jihlavy, odbor životního prostředí
jako vodoprávní úřad vydal dne 31. 7. 2013 pod č. j. MMJ/OŽP/5490/2013-5
94047/2013/MMJ rozhodnutí, jímž povolil nové stavby A, a pod č. j. MMJ/OŽP/
5686/2013-4 95502/2013/MMJ povolil nové stavby B. Dne 7. 8. 2013 vydal pod č. j. MMJ/OŽP/7097/2013 100291/2013/MMJ souhlas s provedením ohlášených
udržovacích prací na kanalizacích vymezených jako „rekonstrukce A.“ V případě
prvních dvou částí šlo o výstavbu kanalizace mimo dosavadní kanalizační řády, v
případě „rekonstrukce A“ šlo o nahrazení dosavadních kanalizačních řádů novými
o větším průměru (zkapacitnění kanalizace). Dopisem ze dne 27. 11. 2015 vyzval
žalobce žalovaného k uzavření dohody vlastníků provozně souvisejících
kanalizací a předložil mu současně její znění. Dopisem ze dne 7. 3. 2016
žalovaný odmítl dohodu uzavřít. S odkazem na § 8 odst. 3 a § 14 odst. 3 zákona
o vodovodech a kanalizacích, § 10 odst. 1, 2, § 1074 odst. 1, § 1787 odst. 1,2,
§ 551, § 554 a § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a § 102 odst. 3 zákona č.
128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) soud
prvního stupně dovodil, že zákon o vodovodech a kanalizacích zavádí zákonnou
kontraktační povinnost vlastníků provozně souvisejících kanalizací, avšak již
výslovně neupravuje situaci, kdy k takové dohodě nedojde. Na základě analogie
(§ 10 odst. 1 o. z.) věc posoudil podle § 1787 odst. 1 a 2 o. z. upravujícího
určení obsahu smlouvy soudem, přičemž zdůraznil, že po procesní stránce jde o
žalobu na nahrazení prohlášení vůle podle § 161 odst. 3 o. s. ř. Projev vůle
žalobce (návrh smlouvy) musí být obsažen v petitu s tím, že jako právní jednání
musí splňovat zvláštní náležitosti vyžadované zákonem. V případě žalobce je
jeho vůle utvářena orgány obce způsobem vymezeným v zákoně o obecním zřízení. Podle soudu prvního stupně uzavření dohody podle § 8 odst. 3 zákona o
vodovodech a kanalizacích spadá do tzv. zbytkové pravomoci podle § 103 odst. 2
zákona o obecním zřízení. Vůli žalobce uzavřít dohodu proto musí konstituovat
rada svým usnesením; primátor může tuto vůli projevit pouze navenek. „Existence
vůle“ žalobce se předpokládá před podáním žaloby na nahrazení prohlášení vůle,
neboť bez toho nemůže být žádáno u soudu, aby k „chybějící vůli“ žalobce soud
„připojil“ vůli žalovaného. V nyní souzené věci rada žalobce před podáním
žaloby neschválila navrhované znění dohody; neprojevil-li žalobce v době podání
žaloby vůli uzavřít požadovanou dohodu, nemohl soud žalobě již z tohoto důvodu
vyhovět. Mimo to soud prvního stupně uzavřel, že návrh dohody, tak jak je
vyjádřen v žalobě, nevyhovuje znění § 8 odst. 15 zákona o vodovodech a
kanalizacích, neboť neobsahuje úplné stanovení podmínek odvádění odpadních vod,
absentují v ní limity znečištění, měření množství vod nezohledňuje srážkové
vody a vody z jiných zdrojů, a zároveň v navržené dohodě schází smluvní sankce
i úprava možnosti její změny. Jde-li o dobu platnosti, není v dohodě uvedena
výpovědní doba. Za této situace soud prvního stupně dovodil, že návrh dohody je
v rozporu s příkazem zákona, a proto žalobě nemohl vyhovět. Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 72 Co
83/2017-592, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Doplnil dokazování
usnesením č. 1097/16-RNM z 50. schůze Rady města Jihlavy, která dne 30. 11. 2016 schválila petit žaloby na určení obsahu dohody vlastníků provozně
souvisejících kanalizací podle § 8 zákona o vodovodech a kanalizacích v řízení
proti žalovanému. Ztotožnil se s postupem soudu prvního stupně, který v
situaci, kdy zákon o vodovodech a kanalizacích ukládá povinnost vlastníkům
provozně souvisejících kanalizací uzavřít dohodu, avšak neřeší již situaci, kdy
jeden z těchto vlastníků odmítá dohodu uzavřít, analogicky ve věci aplikoval §
1787 o. z. Meze této analogie podle odvolacího soudu vyplývají z čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Není-li v zákoně
zmocnění, které by dalo soudu oprávnění vymezit práva a povinnosti vlastníků
provozně souvisejících kanalizací, jsou meze ingerence soudu dány návrhem
dohody předloženým jednou ze smluvních stran.
Soud sice může korigovat obsah
smlouvy podle kritérií uvedených v § 1787 odst. 2 o. z., avšak pouze v rámci
navržené úpravy smluvního vztahu účastníků řízení. Odvolací soud má za to, že
prostřednictvím analogie nelze překonat chybějící zmocnění, a přistoupit k
tomu, aby soud svým rozhodnutím určoval obsah smlouvy bez toho, že by zde byl
návrh některé ze stran na úpravu konkrétních práv a povinností. Uvedené
znamená, že soud nemůže do smlouvy zařadit ustanovení, která žádná ze stran
nenavrhla, a to ani v případě, že se jedná o podstatnou náležitost smlouvy
vyžadovanou zákonem. Opačný postup by byl mimo jiné v přímém rozporu s úmyslem
zákonodárce sledovaným novelizací zákona o vodovodech a kanalizacích zákonem č. 275/2013 Sb., která zrušila pravomoc Ministerstva zemědělství rozhodovat o
úpravě práv a povinností vlastníků provozně souvisejících kanalizací při
nedosažení dohody mezi nimi; jestliže zákonodárce nechtěl, aby ministerstvo
nadále autoritativně určovalo obsah dohody, pak tím spíše nemůže takový obsah
určovat svým rozhodnutím obecný soud. Se zřetelem k tomu, že žaloba, kterou
žalobce uplatnil svůj požadavek, je svou povahou bližší žalobě na nahrazení
prohlášení vůle, musí návrh smlouvy splňovat požadavky, které zákon pro takové
smlouvy vyžaduje (§ 8 odst. 15 zákona o vodovodech a kanalizacích). Ve shodě se
soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že návrh smlouvy obsažený v žalobě
tyto podstatné náležitosti nemá. Ohledně mezí použití analogie a povahy žaloby
odvolací soud jako obiter dictum souhlasil se závěrem o nezbytnosti schválení
návrhu smlouvy radou žalobce v souladu se zněním § 102 odst. 3 zákona o obcích
a nikoliv pouhým schválením podání žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání,
které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena. Za takovou považuje otázku analogické aplikace (§ 10 odst. 1 o. z.)
ustanovení § 1787 o. z. pro případ, kdy zákon o vodovodech a kanalizacích sice
ukládá povinnost vlastníkům provozně souvisejících kanalizací uzavřít dohodu,
kterou se upravují jejich vzájemná práva a povinnosti, avšak již neřeší
situaci, kdy jeden z těchto vlastníků odmítá dohodu uzavřít. Prosazuje názor,
podle něhož v souladu s ustanovením § 1787 odst. 2 o. z. a § 153 odst. 2 o. s. ř. měl soud určit obsah smlouvy (dohody) účastníků řízení a nikoliv jeho žalobu
posuzovat jako žalobu na nahrazení prohlášení vůle podle § 161 odst. 3 o. s. ř., kdy je soud vázán návrhem předkládané smlouvy. Je nepochybné, že právním
předpisem, z něhož vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky je §
8 odst. 15 zákona o vodovodech a kanalizacích a tak „překročení“ žalobního
návrhu žalobce nemůže odporovat čl. 2 odst. 2 Listiny. Odvolací soud přestože
přitakal závěru o analogické aplikaci § 1787 o. z., jej nakonec vůbec nepoužil,
neboť uzavřel, že „ani prostřednictvím analogie nelze překonat chybějící
zmocnění, a přistoupit k tomu, aby soud sám svým rozhodnutím určoval obsah
smlouvy bez toho, že by zde existoval návrh některé ze stran na úpravu
konkrétních práv a povinností“. Dovolatel zdůrazňuje, že povinnost uzavřít
dohodu vlastníků provozně souvisejících kanalizací je uložena zákonem (§ 8
odst. 4 věta první zákona o vodovodech a kanalizacích) a její nesplnění je
kvalifikováno jako správní delikt [§ 33 odst. 2 písm. e) téhož zákona]. Právní
imperativ je umocněn tím, že vodovody a kanalizace se podle § 1 odst. 2 zákona
o vodovodech a kanalizacích zřizují a provozují ve veřejném zájmu. Podle
dovolatele případy, kdy soud svým rozhodnutím nahrazuje projev vůle, jsou
upraveny např. v § 692 odst. 2, § 714 odst. 1, § 1522 odst. 2 nebo v § 2263
odst. 1 o. z., naproti tomu případy, kdy soud určuje obsah smlouvy nebo její
část upravují § 1327 odst. 2, § 1749 odst. 1, § 1792 odst. 1, § 2249 odst. 3 či
§ 2374 odst. 2 o. z. Při nahrazování projevu vůle (souhlasu) účastníka není
soud oprávněn zasahovat do obsahu projevu vůle, zatímco v řízeních o určení
obsahu smlouvy uspořádá soud podle vlastního uvážení právní poměry účastníků
řízení, přitom může překročit jejich návrhy a přisoudit něco jiného nebo více,
než čeho se žalobce domáhal. Podle přesvědčení žalobce jde o dva odlišné typy
žalob. Odkazuje na ustanovení § 2 o. s. ř., § 8 odst. 15 zákona o vodovodech a
kanalizacích, jakož i na § 10 odst. 1 a § 1787 odst. 2 o. z., a rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5791/2016, a ze dne 14. 6. 2006, sp. zn.
26 Cdo 154/2005, odvolacímu soudu (a potažmo i soudu prvního
stupně) vytýká, že v situaci odporu druhého vlastníka provozně související
kanalizace uzavřít dohodu upravující jejich vzájemná práva a povinnosti měl
určit její obsah vlastním výrokem. Není srozuměn se závěrem, že v případě
žaloby o určení obsahu smlouvy soudem absence podstatných náležitostí dohody (§
8 odst. 15 zákona o vodách a kanalizacích) musí vést k zamítnutí takové žaloby. Jestliže šlo (podle názoru soudů nižších stupňů) o žalobu na nahrazení
prohlášení vůle, měly soudy posoudit nedostatky v obsahu navrhované dohody
(petitu) jako vadu žaloby, a podle § 43 odst. 1 o. s. ř. se pokusit je
odstranit. S tímto odůvodněním žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné
zamítnout. Má-li dojít k určení obsahu smlouvy, kterou povinná strana s
oprávněným odmítá uzavřít, rozhodnutím soudu, pak takové rozhodnutí vždy z
podstaty věci nahrazuje projev vůle povinné. Soud přitom může nahradit projev
vůle jen jedné smluvní strany, nikoliv rovněž vůli žalobce. Odvolací soud
nevyloučil možnost zásahu do obsahu předkládaného návrhu smlouvy, akcentoval
přitom, že tato ingerence má své meze dané tím, že v zákoně schází výslovné
oprávnění a že ustanovení § 1787 o. z. bylo ve věci aplikováno pouze
analogicky. Uvedené znamená, že se soud může omezit jen na takové zásahy do
obsahu smlouvy, které navrhla některá ze smluvních stran. Chybí-li v navrhované
smlouvě podle žaloby některá podstatná náležitost dohody vlastníků
souvisejících kanalizací, pak soud není oprávněn bez návrhu žalobce tuto
náležitost doplňovat. Podle žalovaného nebyla regulérně vytvořena vůle žalobce
směřující k uzavření sporné dohody, a tedy ani žalobce nemohl vyzvat žalovaného
k jejímu uzavření, neboť před podáním žaloby nebyly vytvořeny podmínky pro to,
domáhat se nahrazení prohlášení vůle žalovaného, či určení obsahu dohody. Vzhledem k tomu, že na uvedeném závěru spočívá napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a tento nebyl dovoláním zpochybněn, je žalobcův mimořádný opravný
prostředek nepřípustný. Žalovaný připouští, že platné hmotné právo zakládá v
několika případech (např. v § 1028 či v § 1143 o. z.) oprávnění soudu upravit
právní poměry účastníků řízení na základě právotvorných žalob. Jde ovšem o
ustanovení obsahující výslovné zmocnění soudu, s tím, že ustanovení § 8 odst. 3
zákona o vodovodech a kanalizacích takové zmocnění expressis verbis neobsahuje,
a nelze je dovozovat na základě principů analogie. Vedlejší účastnice se připojila k vyjádření žalovaného a navrhla dovolání pro
nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“
Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat
jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené
rozhodnutí, jímž se řízení končí, závisí na vyřešení otázky mezí analogie a
formy žaloby při nedosažení dohody vlastníků provozně souvisejících kanalizací
podle zákona o vodovodech a kanalizacích, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena; otázka utváření vůle žalobkyně je přitom závislá na
vyřešení dovoláním předkládané právní otázky, neboť v situaci, kdyby šlo o
právotvornou žalobu, nelze trvat na schválení textu žaloby příslušným orgánem
obce, neboť může být předem znám pouze její text, nikoliv již obsah výroku
rozsudku soudu. Jinými slovy řečeno, neobstojí-li rozhodnutí odvolacího soudu v
závěru o formě žaloby (a tedy o příslušných procesních důsledcích), nemůže být
samostatně rozhodnutí odvolacího soudu založeno na řešení právní otázky tvorby
vůle žalobce jako veřejnoprávní korporace. Dovolání je důvodné. Dovolací soud předesílá, že je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím
soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1
o. s. ř.), přičemž pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době
vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 10 odst. 1 o. z., nelze-li právní případ rozhodnout na základě
výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního
případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího. Není-li
takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a
zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k
zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené
rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností (odst. 2). Podle § 1787 odst. 1 o. z., nesplní-li zavázaná strana povinnost uzavřít
smlouvu, může oprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud
nebo osoba určená ve smlouvě. Neurčí-li tato osoba obsah budoucí smlouvy v
přiměřené lhůtě nebo odmítne-li jej určit, může oprávněná strana navrhnout, aby
jej určil soud. Podle § 1787 odst. 2 o. z., obsah budoucí smlouvy se určí podle účelu, který má
uzavření budoucí smlouvy zřejmě sledovat. Přitom se vychází z návrhů stran a
přihlédne se k okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena,
jakož i k tomu, aby práva a povinnosti stran byly poctivě uspořádány. Je potřeba zdůraznit, že ustanovení § 8 odst. 3 a 15 zákona o vodovodech a
kanalizacích ukládá vlastníkům vodovodů nebo kanalizací provozně souvisejících
(popřípadě jejich částí provozně souvisejících) upravit vzájemná práva a
povinnosti písemnou dohodou tak, aby bylo zajištěno kvalitní a plynulé
provozování vodovodu nebo kanalizace.
Současně stanoví její minimální obsah
[předmět dohody včetně uvedení vlastnictví kanalizací, stanovení podmínek
odvádění odpadních vod (čištění odpadních vod, limity znečištění, množství a
způsob jejich měření, kontrolu podmínek, zajištění funkčnosti, postup při
odstranění závad, vzájemnou informovanost o významných situacích, způsob řešení
sporů), specifikaci nákladů a jejich kontrolu, způsob plateb, smluvní sankce,
možnost změn a dobu platnosti této dohody]. Ačkoliv vlastníci provozně
souvisejících vodovodů nebo kanalizací mají tímto způsobem upravit vzájemná
práva a povinnosti, zákon výslovně neodpovídá na situaci, kdy jeden z vlastníků
odmítá dohodu uzavřít nebo smluvní strany nedosáhnou potřebného konsensu. Soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru (jenž nebyl navíc dovoláním
zpochybněn), že tuto situaci je nutno řešit analogií, a to aplikací zákona
upravujícího postup při porušení povinnosti uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí
(§ 1787 o. z.), neboť povinnost uzavřít (vynucovanou) smlouvu v nyní posuzované
věci sice neplyne ze smluvního závazku, nýbrž ze zákona. Ve prospěch analogie
svědčí okolnost, že v případě budoucí (realizační) smlouvy je její obsah
„ujednán alespoň obecným způsobem“ (§ 1785 o. z.), a v případě zákonného
přímusu textem zákona (jejími minimálními náležitostmi - srovnej § 8 odst. 15
zákona o vodovodech a kanalizacích). Odvolací soud dovodil, že je sice na místě postupovat analogií zákona,
aplikoval ve věci právní normu, která dopadá na nikoliv totožnou, nýbrž
skutkově obdobnou situaci (§ 1787 o. z.), ale se závěrem, že v tomto případě
nelze analogií překlenout výslovný nedostatek zákona, jenž by soudu umožňoval
(ex offo) upravit práva a povinnosti vlastníků provozně souvisejících
kanalizací. Analogie legis představuje aplikaci právní normy, která dopadá na nikoliv
totožnou, nýbrž skutkově podobnou situaci, která však právem výslovně upravena
není (jinými slovy řečeno - na skutkovou situaci zákonem výslovně neřešenou se
aplikuje právní norma, jejíž hypotéza vymezuje podobné skutkové okolnosti). Podle právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí (§ 50a obč. zák.) účinné do 31. 12. 2013 soud svým rozhodnutím nahrazoval projev vůle povinného subjektu
směřující k uzavření realizační smlouvy, která tvořila nedílnou součást žaloby. Podle nyní platné právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí však soud již
nenahrazuje pouze projev vůle povinného, nýbrž určuje obsah smlouvy pomocí
obecných kritérií stanovených v § 1787 odst. 2 o. z. [srovnej Lavický, P. a
kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2232 – 2233]. Ustálená soudní praxe i odborná literatura byly zajedno v tom, že pravomocné
rozsudky ukládající prohlášení vůle (jako dříve v případě smlouvy podle § 50a
obč.
zák.) nahrazují toto prohlášení a účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení
vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného; rozsudek nahrazující prohlášení vůle
smluvní strany uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní
moci rozsudku je smlouva uzavřena (tímto okamžikem jsou naplněny předpoklady
vedoucí ke vzniku smlouvy ve smyslu § 44 odst. 1 obč. zák. - k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 553/2006, nebo ze
dne 25. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 768/2011). Východiskem těchto právních úvah byla okolnost, že soud svým výrokem (tj. k již
dříve budoucími smluvními stranami dohodnutému obsahu smlouvy – k jejich
obsahově jednoznačně projevené shodné vůli) nahrazoval chybějící akceptaci,
tzn. chybějící projev vůle odpírající strany. Žádnou obsahově novou (tzn. dříve
neprojevenou) vůli povinné smluvní strany soud nevytvářel (nekonstituoval). Aktuální procesualistika respektuje závěr, podle něhož „žaloba, kterou se
žalobce domáhá nahrazení projevu vůle, není určovací žalobou ani žalobou
právotvornou, ale žalobou na plnění, neboť žalovaný byl povinen projevit
určitou vůli (typicky učinit nějaké právní jednání, k němuž se zavázal sám nebo
mu je ukládá zákon), ale tuto vůli neprojevil (...) Shodně s ostatními rozsudky
na plnění má též rozsudek ukládající prohlášení vůle deklaratorní povahu (…)
Zdůrazňuje se, že „s rozsudky ukládajícími prohlášení vůle pracuje rovněž
občanský zákoník, a to např. v § 692 odst. 2 (nahrazení souhlasu druhého
manžela při neshodě o podstatné záležitosti rodiny), v § 714 odst. 1 (nahrazení
chybějícího souhlasu manžela v nikoliv běžné záležitosti týkající se společného
jmění manželů), v § 1404 (nahrazení souhlasu beneficienta), v § 1522 odst. 2
(nahrazení souhlasu svěřenského nástupce), či v § 2263 odst. 1 (nahrazení
souhlasu pronajímatele se změnou bytu nebo domu)“ [srovnej LAVICKÝ, Petr. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha:
Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 790]. Platný občanský zákoník otázku smluvního přímusu v případě smlouvy o smlouvě
budoucí reguluje podstatně odlišně než zákon č. 40/1964 Sb. Nesplní-li totiž
zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu, může podle § 1787 obč. zák. oprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud (nebo třetí
osoba určená ve smlouvě). Obsah budoucí smlouvy má být určen podle účelu, který
má uzavření budoucí smlouvy zřejmě sledovat (v podrobnostech viz druhý odstavec
tohoto ustanovení). „Rozhodnutí soudu se tedy neomezuje na nahrazení projevu
vůle zavázané strany, jako tomu bylo podle předcházející úpravy, ale má určit
obsah smlouvy (na to výstižně poukazují Lazíková, Števček in Lavický a kol. Občanský zákoník I. Obecná část. Komentář, s. 2232 a 3). Vyhovující rozsudek
proto nemá povahu deklaratorního rozsudku na plnění, ale právotvorného
rozsudku, jímž soud hmotněprávní vztah mezi stranami vytváří (…) Rozlišení
žalob a rozsudků ukládajících prohlášení vůle na straně jedné, a žalob a
rozsudků právotvorných na straně druhé, má praktické dopady, jež se projevují
mj. v otázce vázanosti soudu žalobou.
Má-li rozsudek pouze nahradit projev vůle
žalovaného, a nejde-li o výjimečný případ, kdy z právního předpisu vyplývá
určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), je
žalobou vázán, a nemůže nijak dotvářet obsah toho, s čím měl žalovaný projevit
souhlas; rozsudkem pouze nahradí akceptaci návrhu. Podstatně jiná je ale zjevně
role soudu tam, kde jej hmotné právo výslovně povolává k tomu, aby podle
kritérií uvedených v zákoně sám obsah smlouvy stanovil“ [In LAVICKÝ, Petr. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha:
Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 791]. Za obdobnou lze považovat situaci, kdy povinnost uzavřít smlouvu ukládá zákon,
který zároveň určuje její minimální obsahové náležitosti, se situací, kdy
povinnost smluvních stran uzavřít (budoucí) realizační smlouvu je dána smlouvou
o smlouvě budoucí. Bylo by chybou za tohoto stavu aplikovat ustanovení § 1787
odst. 1 o. z., s výhradou, že soudu nenáleží oprávnění určit obsah smlouvy
podle kritérií § 1787 odst. 2 o. z.; tím by de facto soudy vyloučily
analogickou aplikaci citovaného ustanovení, jehož smyslem a účelem je vyřešení
porušení povinnosti jedné ze smluvních stran uzavřít smlouvu. Naopak je třeba
mít za to, že (v souladu se zněním § 10 odst. 1 o. z.) se ustanovení § 1787
odst. 1 o. z. týká „právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu
případu nejbližšímu.“
Platí, že dojde-li k porušení povinnosti uzavřít smlouvu (slovy zákona
„dohodu“) podle § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, vzniká
oprávněné straně právo domáhat se soudního rozhodnutí o určení obsahu takové
smlouvy. Nelze přitom po žalobci požadovat, aby perfektně formuloval petit
žaloby, neboť „vytvořit“ text smlouvy mezi vlastníky provozně souvisejících
kanalizací je oprávněn jen soud na základě kritérií uvedených v § 1787 odst. 2
o. z. Z pohledu shora uvedených závěrů je rozhodnutí odvolacího soudu v řešení
dovoláním vymezené právní otázky věcně nesprávné. Jelikož se žalobci podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení
původního, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu