33 Cdo 768/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce Mgr. L. M., proti žalovanému V. M., zastoupenému JUDr. Tomášem
Udržalem, advokátem se sídlem Pardubice, Smilova 386, o nahrazení prohlášení
vůle, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 134/99, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v
Pardubicích ze dne 27. května 2010, č. j. 23 Co 155/2006-361, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 26. října 2005,
č. j. 10 C 134/99-261, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném
„uložení prohlášení vůle, spočívající v povinnosti uzavřít kupní smlouvu o
převodu vlastnictví k nemovitosti, kterou V. M., bytem P. jako prodávající
prodává pozemek ve zjednodušené evidenci - parcelu původ. pozemkový katastr v
k. ú. D. u P. kupujícímu L. M., bytem S. Ž., za dohodnutou kupní cenu 2.000,-
DEM (tj. v přepočtu 38.622,- Kč)“, rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a
státu a o odměně advokáta JUDr. Tomáše Udržala za zastupování žalovaného v
řízení před soudem prvního stupně. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 15. června 2006, č. j. 23 Co 155/2006-295, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků a
státu a o odměně a náhradě výdajů advokáta JUDr. Tomáše Udržala za zastupování
žalovaného v odvolacím řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 29. 4. 1999 smlouvu o
budoucí kupní smlouvě (ve znění jejího dodatku ze dne 3. 6. 1999), v níž se
žalovaný zavázal do 30. 7. 1999 převést na žalobce vlastnické právo k pozemkové
parcele zapsané na LV pro k. ú. D. u P., obec D. (dále též „pozemek“), za kupní
cenu 2.000,- DEM. Žalovaný, ač žalobcem vyzván, kupní smlouvu ve sjednané lhůtě
neuzavřel a darovací smlouvou ze dne 15. 9. 1999 převedl vlastnické právo k
pozemku na svého syna R. M., který je v katastru nemovitostí zapsán jako jeho
vlastník (vklad vlastnického práva příslušný katastrální úřad povolil
rozhodnutím č. j. 121-V 12-4218/99 a do katastru je zapsal dne 25. 10. 1999 s
právními účinky vkladu dne 28. 9. 1999). Při uzavírání darovací smlouvy
žalovaný nejednal s úmyslem žalobce poškodit. Soud prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že
účastníci uzavřeli smlouvu o budoucí kupní smlouvě v souladu s § 50a odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“). Žalobci tak vzniklo právo a žalovanému povinnost uzavřít do
30. 7. 1999 kupní smlouvu, jejíž podstatné náležitosti si ve smlouvě o smlouvě
budoucí sjednali. I když žalovaný nabídku žalobce uzavřít kupní smlouvu
nepřijal, čímž svou povinnost nesplnil, a žalobce se včas obrátil na soud se
žalobou, aby prohlášení vůle žalovaného bylo nahrazeno soudním rozhodnutím (§
50a odst. 2 obč. zák.), soud prvního stupně žalobnímu požadavku nevyhověl. K
námitce žalobce se zabýval jako předběžnou otázkou, zda darovací smlouva ze dne
15. 9. 1999 je pro rozpor s dobrými mravy neplatným právním úkonem podle § 39
obč. zák. (§ 3 odst. 1. obč. zák.). S přihlédnutím k tomu, že smlouva o smlouvě
budoucí nemá absolutní účinky, že účelem darovací smlouvy nebylo něco jiného
než darování a že se žalobce může po žalovaném domáhat náhrady škody způsobené
porušením závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí, dospěl k závěru, že darovací
smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy a není z toho důvodu
neplatným právním úkonem. Jelikož smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi
jejími účastníky, její porušení má právní důsledky jen pro ně. Protože žalovaný
platně převedl vlastnické právo k pozemku na třetí osobu, práva a povinnosti ze
smlouvy o smlouvě budoucí zanikly pro nemožnost plnění a na jejich místo
nastoupily odpovědnostní vztahy mezi účastníky řízení.
Odvolací soud sice přisvědčil soudu prvního stupně, že v řízení o nahrazení
prohlášení vůle účastníka smlouvy o smlouvě budoucí, který porušil závazek
uzavřít kupní smlouvu tím, že převedl své vlastnické právo k předmětu
zamýšleného prodeje na třetí osobu, je třeba jako předběžnou posoudit otázku
platnosti smlouvy uzavřené s třetí osobou s tím, že bude-li shledána neplatnou,
je možno žalobě podle § 161 odst. 3 o. s. ř. vyhovět; touto otázkou se však
nezabýval. Dovodil, že za situace, kdy syn žalovaného není účastníkem tohoto
řízení, nelze žalobě vyhovět, neboť rozsudkem nahrazujícím prohlášení vůle by
byla uzavřena smlouva, v níž subjekt převádějící vlastnické právo k nemovitosti
není v katastru zapsán jako vlastník; katastrální úřad by vklad vlastnického
práva nepovolil, jelikož by tuto skutečnost klasifikoval tak, že navrhovanému
vkladu je na překážku stav zápisů v katastru nemovitostí. Konstatoval, že
žalobě o nahrazení prohlášení vůle by bylo možno vyhovět, jen jestliže by byl
žalovaný zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, nebo jestliže by bylo
současně žalováno na určení, že žalovaný je vlastníkem pozemku. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 33 Cdo
1721/2007-340, rozsudek odvolacího soudu v napadených potvrzujících výrocích a
ve výrocích o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu
vrátil k dalšímu řízení. S odkazem na závěry, jež vyjádřil již dříve v rozsudku
ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97, uveřejněném v časopisu Soudní
judikatura, číslo sešitu 3, ročník 1998, pod č. 22, a v rozsudku ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 139/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C
286, zaujal názor, že v posuzovaném případě jedním z předpokladů vyhovění
žalobě o nahrazení prohlášení vůle je závěr, že práva a povinnosti účastníků
řízení ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě nezanikly pro nemožnost plnění. Tento
závěr přitom není možno učinit bez posouzení předběžné otázky platnosti
darovací smlouvy uzavřené mezi žalovaným a jeho synem R. M. Takovému posouzení
přitom nebrání okolnost, že syn žalovaného není účastníkem řízení, neboť
posuzuje-li soud platnost (neplatnost) právního úkonu jako otázku předběžnou v
jiném řízení než v řízení o určení platnosti (neplatnosti) tohoto právního
úkonu, může si závěr o tom učinit i v případě, že účastníkem řízení není žádný
z účastníků tohoto právního úkonu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 22 Cdo 189/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 53/1999, a rozsudek ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo
679/2001, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, číslo sešitu 5, ročník 2002,
pod číslem 77). Na překážku posouzení předběžné otázky soudem není ani to, že
nabyvatel podle darovací smlouvy je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 7/2001).
Úspěšnost žaloby o nahrazení prohlášení vůle nelze přitom spojovat s úvahami,
zda katastrální úřad - za situace, kdy žalovaný není zapsán v katastru
nemovitostí jako vlastník - zapíše na základě soudního rozhodnutí vlastnické
právo žalobce do katastru nemovitostí či nikoli. Takové úvahy jsou namístě v
případě žaloby na určení vlastnického práva k nemovitosti v souvislosti se
zvažováním existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§ 80
písm. c/ o. s. ř.). Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. 23 Co
155/2006-361, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „se nahrazuje
prohlášení vůle žalovaného, spočívající v uzavření kupní smlouvy o převodu
vlastnictví žalovaného k pozemkové parcele v k. ú. D. u P., kupujícímu L. M.,
bytem ve S. Ž., za dohodnutou kupní cenu 2.000,- DM (tj. 1.022,58 EUR)“;
současně rozhodl o náhradě nákladů účastníků a státu před soudy obou stupňů a o
odměně a náhradě výdajů zástupce žalovaného. Nejprve se zabýval námitkou
žalovaného, že otázka (ne)platnosti darovací smlouvy ze dne 15. 9. 2009 již
byla pravomocně vyřešena rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 6. 2004, č. j. 10 C 6/2002-72, který tak tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté
ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř., a neshledal ji úspěšnou. Uvedeným
rozhodnutím byl sice mimo jiné zamítnut požadavek žalobce směřující proti
žalovanému a R. M. o určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne 15. 9. 2009,
jíž žalovaný daroval svému synovi R. M. pozemkovou parcelu v k. ú. D. u P.,
avšak z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném
určení ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. I když je v obou řízeních dána
totožnost účastníků a totožnost věci (jako předběžná je posuzována otázka
neplatnosti darovací smlouvy), nemůže takový rozsudek tvořit překážku věci
pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 5 o. s. ř. Vázán právním názorem
Nejvyššího soudu, odvolací soud dále řešil otázku, zda darovací smlouva
uzavřená mezi žalovaným a jeho synem je neplatným právním úkonem pro rozpor s
dobrými mravy, či nikoli (§ 39 ve spojení s § 3 odst. 1 obč. zák.). S
přihlédnutím k okolnostem, které uzavření tohoto právního úkonu provázely,
dospěl k závěru, že i když samo darování neplatnost právního úkonu založit
nemohlo, nelze jednání žalovaného hodnotit jako souladné s obecně přijímanými
hodnotami mravného chování. Žalovaný převzal od žalobce sjednanou kupní cenu, a
přestože ji měl možnost do 31. 5. 2009 vrátit a tím přivodit zánik práv a
povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí, neučinil tak, finanční prostředky si
ponechal a pozemek daroval synovi, přičemž se zároveň zbavil i ostatního svého
majetku. Možnost žalobce vymoci si na žalovaném náhradu škody je tak obtížně
představitelná. U obdarovaného syna coby osoby žalovanému blízké lze přitom
předpokládat znalost poměrů a věci; kromě toho informace o probíhajícím řízení
mu byla formou poznámky přístupná ve veřejném katastru nemovitostí. Odvolací
soud uzavřel, že darovací smlouva je pro rozpor s dobrými mravy neplatným
právním úkonem podle § 39 obč. zák.
Protože žalovaný vlastnické právo k pozemku
nepozbyl, bylo možno žalobě o nahrazení prohlášení vůle, kterou žalobce podal
ve lhůtě podle § 50a odst. 2 obč. zák., vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a ohlašuje v něm dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí nemůže být
vykonatelné, jestliže je jím nahrazován jeho projev vůle, ačkoli není v
katastru nemovitostí zapsán jako vlastník; má za to, že je vyloučeno nahrazovat
projev vůle nevlastníka. Polemizuje s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího
soudu, kterým bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno. Otázka
neplatnosti darovací smlouvy byla vyřešena jako předběžná, o změně vlastnictví
rozhodnuto nebylo; katastrální úřad na základě napadeného rozhodnutí nepochybně
vlastnické právo žalobce nevloží (§ 5 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 265/1992
Sb.). Je přesvědčen, že smlouvě o smlouvě budoucí nelze přičítat absolutní
účinky a že její porušení nemůže mít samo o sobě vliv na postavení třetích
osob. Žalovaný zároveň vytýká odvolacímu soudu nesprávnost posouzení překážky
věci pravomocně rozhodnuté. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 10 C 6/2002, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce proti němu
a jeho synovi domáhal určení neplatnosti darovací smlouvy. Protože byly splněny
podmínky totožnosti účastníků i předmětu řízení, nemohl soud v tomto řízení
otázku platnosti darovací smlouvy posuzovat znovu (§ 159a odst. 5 o. s. ř.). Z
uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k
dalšímu řízení. Žalobce se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu; rozhodnutí zamítající
žalobu o určení neplatnosti darovací smlouvy pro nedostatek naléhavého právního
zájmu nemůže tvořit pro projednávaný případ překážku věci pravomocně
rozhodnuté. V dotčených řízeních se nejedná o totožnost věci, ale jen o
totožnost předběžné otázky. Má za to, že rozhodnutí podle § 161 odst. 3 o. s. ř. se nevykonávají, a že i když je syn žalovaného zapsán v katastru nemovitostí
jako vlastník pozemku, ve skutečnosti jím není a v budoucnu dojde nepochybně ke
změně zápisu vlastnického práva. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky
jeho advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.)
se pro zabýval otázkou, zda je důvodné. Žalovaný netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř., a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. S
ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vylíčení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zabýval se dovolací
soud pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaný vymezil po
obsahové stránce. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalovaný zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že pravomocný
rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 6. 2004, č. j. 10 C
6/2002-72, netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5
o. s. ř. pro posuzovaný případ, a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je
nevykonatelné a že nelze vyhovět žalobě o nahrazení prohlášení jeho vůle
uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitosti, jestliže není jako vlastník zapsán
v katastru nemovitostí.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku
závazný jen pro účastníky řízení (odst. 1). V rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je
závazný též pro všechny orgány (odst. 4). Jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
případně jiné osoby věc projednána znovu (odst. 5).
Skončí-li občanské soudní řízení, je s tím spojen účinek, který se označuje
jako právní moc rozsudku nebo jiného konečného rozhodnutí soudu. Materiální
právní mocí se rozumí závaznost výroku rozsudku a jeho nezměnitelnost,
projevující se vůči soudu, účastníkům řízení a případně dalším osobám jako
překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), která brání tomu, aby věc,
o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednána znovu. Soud může o věci
jednat pouze za splnění podmínek řízení podle § 103 o. s. ř., tudíž i podmínky,
spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj.
tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě věci již
pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. Existuje-li v nově
zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 103 o. s. ř.), jejíž
nedostatek nelze odstranit, soud nově zahájené řízení zastaví (§ 104 odst. 1
věta první o. s. ř.). Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává především
tehdy, má-li být v novém řízení mezi týmiž účastníky projednávána stejná věc. O
stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo
stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se
stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy,
jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných
skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v předchozím řízení (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, a ze dne 12. 12.
2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod čísly 60/2001 a 85/2003).
V rozsudku ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4229/2009, Nejvyšší soud vyjádřil
právní názor, podle něhož zamítne-li soud rozsudkem žalobu o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), je výrok rozsudku závazný způsobem
uvedeným v ustanoveních § 159a odst. 1 až 4 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že výrok
takového rozsudku vychází ze závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení
naléhavý právní zájem a že tedy věcí není možné (je vyloučeno) se meritorně
zabývat, neboť neslouží potřebám praktického života a vede jen ke zbytečnému
rozmnožování sporů, projevuje se jeho závaznost jen (a právě) v tom, že žalobu
nelze považovat za způsobilý právní prostředek pro řešení sporů mezi účastníky
a že se jí soud proto nebude v meritu zabývat. I kdyby se soud přesto
(nadbytečně a nesprávně) zabýval též některými otázkami v meritu věci, nelze z
takových závěrů v jiném řízení vycházet. Obdobně v usnesení ze dne 7. 6. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 3203/2010, Nejvyšší soud dovodil, že pravomocný rozsudek, jímž
byla pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta určovací žaloba,
nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění; tento rozsudek není
závazný ani pro řešení předběžných otázek v jiných věcech. Zamítnutí žaloby v
tomto případě totiž nevychází z posouzení práva či právního vztahu, jehož
(ne)existence má být určena, ale z neexistence naléhavého právního zájmu na
určení v době vyhlášení rozhodnutí soudu.
Vzhledem k řečenému odvolací soud správně dovodil, že mu rozsudek Okresního
soudu v Pardubicích ze dne 22. 6. 2004, č. j. 10 C 6/2002-72, nebránil
posuzovat samostatně otázku, zda darovací smlouva ze dne 15. 9. 2009, jíž
žalovaný daroval svému synovi R. M. pozemkovou parcelu č. 249 v k. ú. D. u P.,
je (či není) platným právním úkonem, neboť uvedeným rozhodnutím soud zamítl
žalobu o určení neplatnosti darovací smlouvy pro nedostatek naléhavého právního
zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm c/ o. s. ř. Lze
uzavřít, že žalovanému se nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že v
posuzovaném případě není dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení v
podobě překážky věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.).
Neopodstatněná je i výtka, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
nahrazeno prohlášení vůle žalovaného uzavřít se žalobcem kupní smlouvu, není
vykonatelný. Ustálená soudní praxe i odborná komentářová literatura jsou
zajedno v tom, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto
prohlášení a účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu
vůle žalovaného; rozsudek nahrazující prohlášení vůle smluvní strany uzavřít
přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je
smlouva uzavřena (tímto okamžikem jsou naplněny předpoklady vedoucí ke vzniku
smlouvy ve smyslu § 44 odst. 1 obč. zák.). Protože prohlášení vůle (jakožto
složky právního úkonu, který směřuje ke vzniku, změně nebo zániku práv a
povinností, jež právní předpisy s takovým projevem spojují) je takovým
rozsudkem bez dalšího nahrazeno, není zapotřebí jeho výkon, neboť cíl, který
žalobce v řízení sledoval, byl v okamžiku, kdy rozsudek nabyl právní moci,
naplněn. Domáhat se „splnění“ povinnosti prohlásit vůli výkonem takového
rozsudku (včetně výkonu způsoby předpokládanými ustanoveními § 350 a § 351 o.
s. ř.) je pojmově vyloučeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 498/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 66/2005, dále jeho rozhodnutí ze dne 27. 4. 2005, sp. zn.
20 Cdo 813/2004, ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 541/2005, a ze dne 7. 6.
2012, sp. zn. 22 Cdo 3203/2012, dále Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský
soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1111
s.).
Zbylými výhradami žalovaného se dovolací soud zabýval ve svém předchozím
rozsudku ze dne 25. 11. 2009, č. j. 33 Cdo 1721/2007-340, a jelikož není důvod
na již učiněných závěrech cokoli měnit, lze na ně (pro stručnost) odkázat. Na
jejich podporu se přitom sluší poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, v němž byl formulován a odůvodněn názor,
podle něhož v případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru
nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu; přitom
je oprávněn posuzovat jako předběžné otázky, zda smlouva, na jejímž základě
došlo ke vkladu práva, je platná, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy
nebo ke vznesení námitky relativní neplatnosti, popřípadě k jiným skutečnostem,
které mají za následek nesoulad mezi stavem katastru a skutečným stavem.
Jelikož žalovaný žádné další dovolací námitky neuplatnil, dovolací soud
uzavřel, že správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybněna
nebyla; nedůvodné dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy ve věci
úspěšný žalobce žádné náklady v tomto řízení nevynaložil (§ 243d odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. dubna 2013
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu