22 Cdo 3203/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. I. P., zastoupené Mgr. Milanem Partíkem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, proti žalovaným: 1) Ing. P. D.,
a 2) A. D., zastoupeným JUDr. Miroslavem Vojtěchem, advokátem se sídlem v Praze
4, Závišova 13, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 83/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2010, č. j. 58 Co 18/2010-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Milana Partíka.
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno“ (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu - dále o. s. ř.).
Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. října
2009, č. j. 15 C 83/2009-102, určil ve výroku I., „že na budově č. p. 759,
postavené na pozemku parc. č. 2233, obec Praha, část obce Vinohrady, k. ú. V.,
zapsáno na LV č. 1917 vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální
pracoviště Praha, nevázne věcné břemeno užívání bytu č. 5 dle darovací smlouvy
a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 15. 9. 197 (správně 1997), vložené
do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha – město č. j. V
3, 12-16154/97, ze dne 23. 1. 1998 s právním účinky vkladu ke dni 24. 9. 1997“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaných
rozsudkem ze dne 17. března 2010, č. j. 58 Co 18/2010-136, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem I. potvrdil ve znění, ve kterém
pouze doplnil neúplné datum smlouvy darovací a o zřízení věcného břemene „ze
dne 15. 9. 1997“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod uvedený v
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah
dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud
pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud opakovně vyslovil, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení
vůle nahrazují toto prohlášení a účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle
je nahrazení projevu vůle žalovaného; rozsudek ukládající povinnost uzavřít
přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je
smlouva uzavřena (např. rozsudek ze dne 10. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo
2541/2006, publikovaný v informačním systému ASPI). V související věci pak
Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že v tomto případě již platné právo
nevyžaduje k nabytí vlastnictví vklad do katastru nemovitostí, neboť jde o
nabytí práva rozhodnutím státního orgánu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
března 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009, publikovaný též v ASPI). Je přitom třeba
rozlišovat právní účinky vkladu práva a jeho záznamu ve smyslu § 2 a násl.
zákona č. 265/1992 Sb.; pouze vklad má právotvorné (konstitutivní) účinky,
záznam již jen deklaruje existující právo. Proto je právní názor, že žalobkyně
se stala podílovou spoluvlastnicí nemovitosti, správný; skutečnost, že
duplicitní zápis v katastru nemovitostí je pro existenci skutečného právního
stavu nerozhodný, byla již judikaturou opakovaně konstatována (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 389/99, publikovaný v Právních
rozhledech č. 3/2001; viz též publikaci Ochrana vlastnictví a držby v občanském
zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2005, s. 15 a násl., a judikaturu tam
uvedenou).
K další argumentaci se uvádí, že pravomocný rozsudek, jímž byla pro nedostatek
naléhavého právního zájmu zamítnuta určovací žaloba, nevytváří překážku věci
rozsouzené pro žalobu na plnění (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
února 2001, sp. zn. 28 Cdo 139/2001, publikovaný v ASPI); z toho jasně vyplývá,
že tento rozsudek není závazný ani pro řešení předběžných otázek v jiných
věcech. Zamítnutí žaloby v tomto případě totiž nevychází z posouzení práva či
právního vztahu, jehož (ne)existence má být určena, ale z neexistence
naléhavého právního zájmu na určení v době vyhlášení rozhodnutí soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 věta první a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že úspěšné
žalobkyni vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za
její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání, které
činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15, § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5.000,-
Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Náklady jsou zvýšeny o
náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v
částce 1.060,- Kč, celkem tedy činí 6.360,- Kč. Lhůta a místo k plnění
vyplývají z § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, je
žalobkyně oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. června 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu