30 Cdo 2541/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce D., d. p. ch. v. a s., zastoupeného advokátem, proti
žalovaným 1) J. Š.,
2) I. J., a 3) J. B.,, všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva
k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C
138/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.
listopadu 2005, č. j. 22 Co 13/2005 - 94, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 19. 4. 2002, domáhal,
aby soud určil, že je vlastníkem pozemků p. č. 4078/2, p. č. 4078/4, p. č.
4078/6,
p. č. 4078/9, p. č. 4078/10, p. č. 4078/11, p. č. 4078/14, p. č. 4078/15, vše v
katastrálním území S., obec P. Žalobu odůvodnil zejména tím, že nebylo platně
převedeno vlastnické právo k těmto pozemkům ze žalobce jako osoby povinné podle
zák. č. 403/1990 Sb. dohodou o vydání věci z 12. 7. 1996 a pravomocnými
rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 1995, sp. zn. 6 C 346/91, a
Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, sp. zn. 16 Co 286/95, na první
žalovanou k jejich jedné ideální polovině a na právního předchůdce druhého
žalovaného k jedné ideální čtvrtině a dohodou o vydání věci podle téhož zákona
ze dne 14. 1. 1996 a citovaných rozsudků na třetího žalovaného k jejich jedné
ideální čtvrtině.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 1. 6. 2004, č. j. 21 C 138/2002 -
70, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2005, č. j. 22 Co 13/2005 - 94,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že pravomocným rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 10
ze dne 30. 3. 1995, č. j. 6 C 346/91 - 91, ve spojení s rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, č. j. 16 Co 286/95 - 162, byla žalobci jako
osobě povinné podle zákona č. 403/1990 Sb. uložena povinnost uzavřít s
oprávněnými osobami
tj. s první žalovanou, právním předchůdcem druhého žalovaného a třetím
žalovaným, dohodu o vydání předmětných nemovitostí ve výroku rozsudku soudu
uvedenou. Dále bylo zjištěno, že pravomocným usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne
4. 3. 1997, č. j. 20 D 332/97, ND 74/97, byl potvrzen právní nárok třetího
žalovaného
na uzavření dohody o vydání jedné ideální čtvrtiny předmětných nemovitostí,
a pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 o projednání dědictví
po O. J. (původní oprávněné osobě) byla schválena dohoda dědiců, podle níž
třetí žalovaný nabyl jednu čtvrtinu předmětných nemovitostí. Vklad vlastnického
práva první žalované a právního předchůdce druhého žalovaného byl povolen
rozhodnutím Katastrálního úřadu P., č. j. V 6-13703/96, s právními účinky
vkladu ke dni 14. 10. 1996 a třetího žalovaného rozhodnutím téhož orgánu, č. j.
V 6-747/97, s právními účinky vkladu ke dni 15. 1. 1997. Odvolací soud - na
rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení
naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., když nezpochybňuje
své postavení osoby povinné, a citovanými pravomocnými rozsudky o nahrazení
projevu jeho vůle k uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí, které
byly podkladem pro vklad vlastnického práva žalovaných jako oprávněných osob do
katastru nemovitostí, byl naplněn smysl a cíl restitučního zákona. Vzhledem k
tomu však, že soud prvního stupně žalobu věcně projednal, považoval odvolací
soud za vhodné uvést, že žalobě by nebylo možno vyhovět ani za předpokladu, že
by podmínka existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení byla
splněna. Citované rozsudky soudů v restituční věci, jež nabyly právní moci,
nahradily projev vůle žalobce k uzavření dohody obsažené v těchto rozhodnutích
a vyjadřují požadavek na rozhodnutí, které je podkladem pro změnu zápisu
vlastnického práva v katastru nemovitostí. Žalobcem vytýkané nepřesnosti v
označení jeho názvu a sídla v rozsudcích ani jeho tvrzení o nepřipojení
geometrického plánu k dohodám o vydání věci, absence označení katastrálního
území v dohodách a vyjádření podílů oprávněných osob nepovažovaly soudy obou
stupňů za opodstatněné, neboť vesměs neodpovídají skutečnosti a ani nejsou
důvodem pro závěr o neplatnosti dohod o vydání nemovitostí, které jsou navíc
zcela v souladu s obsahem k nim připojených rozsudků soudů obou stupňů i
připojeného geometrického plánu. Z uvedených důvodů se odvolací soud ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní 1), 3) a právní předchůdce druhého
žalovaného a po něm -
na základě rozhodnutí soudu v dědickém řízení - druhý žalovaný se stali
vlastníky předmětných nemovitostí a že žaloba proto není opodstatněná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného
v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu má zásadní právní význam z důvodu jeho rozporu s hmotným právem. Cituje
části výroků rozsudků soudů obou stupňů, jimiž byl nahrazen projev jeho vůle k
uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zák. č. 403/1990 Sb., a části dohod
o vydání věci z 12. 7. 1996
a ze 14. 1. 1997, a namítá, že účastníci dohod nejsou totožní s účastníky
restitučního řízení, že jeho označení ve všech listinách je nepřesné, v
dohodách chybí uvedení názvu katastrálního území a že znění dohod není totožné
se zněním rozsudků; v této souvislosti klade devět otázek, které by podle něj
měly být řešeny a kterými se soudy obou stupňů náležitě nezabývaly. Dále
vyslovuje názor, že dosud nedošlo k uzavření žádné dohody o vydání věci, neboť
rozsudky soudů obou stupňů o nahrazení jeho projevu vůle je třeba považovat za
návrh na uzavření dohody podle § 43a obč. zák.
a mělo tedy následovat včasné a účinné přijetí návrhu oprávněnými osobami podle
§ 43c obč. zák. doručené žalobci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
368/99), k čemuž však nedošlo. Je též sporné, zda byla splněna podmínka uvedená
v ust. § 46 odst. 2 obč. zák. Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího
soudu, že neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jehož
existenci spatřuje v tom, že „stav vlastnického práva je v rozporu se zápisem o
vlastnickém právu v katastru nemovitostí“, což v žalobě výslovně uvedl. Navrhl,
aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny
a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal
napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o.
s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §
237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit
přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je
podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Nejvyšší soud již ve Stanovisku občanskoprávního kolegia ze dne 15. 7. 1993,
Cpjn 50/93, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek sešit 7-8,
ročník 1993 pod č. 34, zaujal názor, že pravomocný rozsudek, jímž soud vyhověl
žalobě
o uložení povinnosti organizaci (povinné osobě) uzavřít s oprávněnou osobou
dohodu
o vydání věci ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., nebo zákona č. 87/1991 Sb.,
nahrazuje projev vůle povinné osoby směřující k uzavření této dohody v
navrženém znění (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Stejně tak i v rozsudku ze dne 9. 1.
2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000, uveřejněném pod C 944, svazek 13, Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, zopakoval,
že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení (§
161 odst. 3 o. s. ř.), že účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je
nahrazení projevu vůle žalovaného a že rozsudek ukládající povinnost uzavřít
přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je
smlouva uzavřena. Rozhodovací praxe dovolacího soudu v tomto směru je již
dlouhodobě ustálena (viz i dřívější rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne
25. 7. 1980, sp. zn. 4 Cz 26/80, publikovaný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR
č. IV., s. 862). Jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, nemá nahrazení vůle
žalovaného soudním rozhodnutím za následek převod vlastnického práva; k
takovému přechodu je třeba vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3148/2005).
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že pravomocným rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 1995, č. j. 6 C 346/91 - 91, ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, č. j. 16 Co 286/95 - 162,
byla žalobci jako osobě povinné podle zákona č. 403/1990 Sb. uložena povinnost
uzavřít s oprávněnými osobami, tj. s první žalovanou, právním předchůdcem
druhého žalovaného a třetím žalovaným, dohodu o vydání předmětných nemovitostí
ve výroku rozsudku soudu uvedenou, jejíž součástí je geometrický oddělovací
plán, a že
na základě těchto rozhodnutí a rozhodnutí v dědickém řízení bylo vloženo
vlastnické (resp. spoluvlastnické) právo žalovaných do katastru nemovitostí,
nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný názor, pokud uzavřel, že žalovaní se
stali spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Okolnost, že oprávněné osoby J.
Š. a O. J. (právní předchůdce druhého žalovaného) následně podepsaly listinu
nazvanou jako dohoda o vydání věci datovanou dnem 12. 7. 1996 a třetí žalovaný
podepsal listinu nazvanou dohoda o vydání věci datovanou dnem 14. 1. 1997,
které předložili katastrálnímu úřadu spolu s citovanými rozsudky soudů obou
stupňů a které nebyly žalobci podle jeho tvrzení doručeny, a že v důsledku toho
nedošlo k přijetí jeho návrhu, nemá na vznik spoluvlastnického práva žalovaných
k předmětným nemovitostem žádný vliv, když vlastnické právo žalovaných bylo do
katastru nemovitostí vloženo právě
na základě citovaných rozhodnutí v restitučním řízení a v řízení dědickém.
Námitky dovolatele, že účastníci dohod nejsou totožní s účastníky restitučního
řízení, že v dohodách chybí uvedení názvu katastrálního území a že znění dohod
není totožné se zněním rozsudků, jsou proto – i kdyby byly pravdivé -
irelevantní. Námitka, že žalobce byl v uvedených dohodách a v rozsudcích
nepřesně označen, nemůže absolutní neplatnost právního úkonu způsobit.
Dovolací soud se s poukazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 7 Co 2368/94, publikovaný v časopise Soudní
rozhledy č. 2/95, str. 25, v němž byl zaujat názor, že „naléhavý právní zájem
na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve
smyslu
ust. § 80 písm. c) o. s. ř. je dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je
vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí
zapsán“, neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že existence naléhavého
právního zájmu žalobce není v daném případě dána, to však nic nemění na věcné
správnosti jeho zamítavého rozhodnutí z důvodů výše uvedených.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §
237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a
žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu