33 Cdo 75/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce
M. U., zastoupeného Mgr. Vladislavem Šintákem, advokátem se sídlem v Liberci
13, ul. 8. března 12, proti žalované T. B., zastoupené JUDr. Miroslavem
Borovcem, advokátem se sídlem v Dobrovicích, Sládečkova 446, o uložení
povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp.
zn. 3 C 65/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 1. 4. 2009, č.j. 21 Co 453/2008-149, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5.117,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr.
Miroslava Borovce, advokáta.
V záhlaví citovaným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního
soudu v Semilech ze dne 19. 5. 2008, č.j. 3 C 65/2007-92, tak, že zamítl
žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal uzavření smlouvy o převodu
spoluvlastnického podílu v rozsahu ? domu č.p. 436 na pozemku parc. st. č. 1002
v katastrálním území D. R. (list
vlastnictví 2204), „a to za stejných podmínek jaké byly obsaženy v kupní
smlouvě ze dne 24. 7. 2006 sepsané JUDr. Z. S., notářkou v S., pod č.j. NZ
95/2006, N 111/2006, tj. za kupní cenu 6.225.000,- Kč, kterou je žalobce
povinen zaplatit žalované při podpisu smlouvy“; v návaznosti na rozhodnutí o
věci samé rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a o
nákladech řízení státu. Poté, co zopakoval dokazování výslechem svědků M. B.,
D. K., M. B. a J. H., a doplnil dokazování listinou z 28. 7. 2006 [§ 213 odst.
2, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.
6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále jen „o.s.ř.“], zjistil, že
listinou z 2. 7. 2006 vyjádřil žalobce souhlas s tím, aby spoluvlastník Daniel
Kadavý prodal svůj podíl na domu žalované, a výslovně se vzdal výkonu svého
předkupního práva.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž formuloval „otázky
zásadního významu“ (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a v rámci dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. namítl, že listina z 2. 7. 2006, kterou
žalovaná předložila jen v kopii, je falzum, což vyplývá nejen z výpovědí
svědků, ale i z listiny datované 28. 7. 2006 nadepsané jako „Souhlas s převodem
podílu na nemovitosti.“ Tato listina, kterou nepodepsal, je dodatečným pokusem
o zhojení vadného stavu poté, co již smlouva o převodu podílu nemovitosti na
žalovanou byla uzavřena. Pokud by se vzdal výkonu předkupního práva již 2. 7.
2006 (jak nesprávně zjistil odvolací soud), postrádá následná listina smysl.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího
soudu.
Dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, kterým odvolací soud
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 236 odst. 1, § 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř.); důvodné však není.
Jelikož vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a
odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé,
o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a
nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože je dovolací soud uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta
první, o.s.ř.), závisí úspěšnost dovolání jen na posouzení, zda zjištění, že
žalobce souhlasil s prodejem spoluvlastnického podílu žalované a vzdal se tak
výkonu předkupního práva, vyplývá z provedených důkazů (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Je tomu tak proto, že otázky, které žalobce v intencích dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. formuloval, přezkum právního posouzení
neumožňují. Odvolací soud – ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu (srov.
rozsudky ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002, ze dne 11. 2. 2004, sp.
zn. 22 Cdo 1599/2003, ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 419/2008 a usnesení ze
dne 29. 4. 2009, sp. zn. 4441/2007) – vybudoval rozhodnutí na právním závěru,
podle něhož předkupní právo zaniká, jestliže spoluvlastník o zamýšleném prodeji
druhým spoluvlastníkem třetí osobě ví, dá však nepochybně najevo, že o věc
(podíl na věci) nemá zájem a že s prodejem souhlasí. V takovém případě jde o
ústně nebo konkludentně uzavřenou dohodu o tom, že předkupní právo neuplatní.
Projeví-li spoluvlastník vůli věc (podíl na věci) nekoupit, bylo by nadbytečné
nabízet mu ji ke koupi, tj. vykonat ve vztahu k němu nabídku ohlášením všech
podmínek podle § 605 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů. Tento právní závěr týkající se důsledků vzdání se výkonu
předkupního práva spoluvlastníkem dovolatel nenapadl; k dovolacímu přezkumu
předložil otázky, které pro věc samu, tedy pro řešení konkrétního sporu mezi
žalobcem a žalovanou, nejsou významné (zda prodávající spoluvlastník je povinen
učinit písemnou nabídku k odkoupení podílu, zda nabídka musí být co do
podmínek, zejména předmětu koupě a výše kupní ceny, shodná s tím, co
prodávajícímu spoluvlastníkovi nabídla třetí osoba, a zda lze v nabídce
zvýšením ceny zohlednit nároky třetích osob).
I z pohledu skutkových námitek rozhodnutí odvolacího soudu obstojí.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak
nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba
rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u
soudu odvolacího.
Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z
hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované
zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona
provádí (srov. § 125 o.s.ř.). Jde-li o výslech svědka (§ 126 o.s.ř.), musí soud
vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k
účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní
úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž
vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při
výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na
otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do
jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje,
popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak
poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných)
skutečností. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dům č.p. 436 (ubytovací zařízení) v části
obce D. R. na stavební parcele 1002 v katastrálním území D. R. byl předmětem
podílového spoluvlastnictví žalobce (co do ?) a D. K. (co do ?). Smlouvou ze
dne 24.
7. 2006, sepsanou JUDr. Z. S., notářkou, formou notářského zápisu (NZ
95/2006), D. K. prodal svůj podíl na nemovitosti žalované za sjednanou cenu ve
výši 6.225.000,- Kč. Poté, co rozsudkem ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. Nc
224/2006, který nabyl 27. 9. 2006 právní moci, schválil Okresní soud v Semilech
za tehdy nezletilou žalovanou kupní smlouvu, byl vklad vlastnického práva v
katastru nemovitostí Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj zapsán 17. 1. 2007
(rozhodnutí č.j. V-1496/2006-631) a účinky vkladu nastaly 5. 12. 2006. Svědci
M. B. a D. K. vypověděli, že byli přítomni podpisu listiny z 2. 7. 2006
žalobcem, svědci M. B. a J. H. viděli originál této listiny žalobcem již
podepsané a z výpovědí všech vyplývá, že žalobce se podle vůle projevené v
listině i choval; porušení předkupního práva uplatnil až žalobou ze dne 7. 3. 2007. Svědek M. B. rovněž vysvětlil, proč byla předložena toliko fotokopie
listiny s žalobcovým prohlášením; svědek vrátil žalobci listinu jako „pojistku
na to, že mu umožní připojení pitné vody do jeho objektu.“
Skutkový závěr o tom, že žalobce souhlasil s prodejem spoluvlastnického podílu
domu žalované a že se vzdal výkonu předkupního práva, odvolací soud učinil –
jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – z výpovědí svědků; přitom přihlédl k
tomu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132, § 211
o.s.ř.). Existence listiny z 28. 7. 2006 zjištění, že žalobce projevil vůli
neuplatnit předkupní právo, nevyvrací a tvrzení založené na časové posloupnosti
obou listin je pouhou spekulací. Lze uzavřít, že odvolací soud provedené důkazy hodnotil způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 132 o.s.ř. a že v jeho hodnocení není logický rozpor; bylo na jeho
posouzení, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost i
věrohodnost. Protože své skutkové závěry náležitě vysvětlil, nelze mu z
hlediska způsobu, jakým k nim dospěl, nic vytknout. Dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o.s.ř. nebyl žalobcem uplatněn opodstatněně; Nejvyšší soud proto
dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1,
§ 2, § 7 písm. e/, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 4.000,- Kč. Součástí
nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření
k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 817,- Kč
(§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).