33 Cdo 753/2024-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. R., zastoupeného JUDr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, proti žalovanému J. V., zastoupenému Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, náměstí Míru 40, o zaplacení 68.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 27/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2019, č. j. 25 Co 232/2019-109, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.985,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Zikmunda, advokáta.
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 68.000,- Kč s blíže uvedeným úrokem z prodlení poukazem na ústní smlouvu o zápůjčce uzavřenou dne 19. 6. 2017 podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), s tím, že na jejím základě přenechal žalovanému částku ve výši 68.000,- Kč a ten se zavázal ji vrátit žalobci nejpozději do 30. 9. 2017; v uvedené lhůtě však poskytnutou částku žalovaný žalobci nevrátil. Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
3. 2019, č. j. 36 C 27/2019-86, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 25 Co 232/2019-109, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 68.000,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval dokazování výpověďmi svědků A. M., P. K. a V. Š., které dal do souvislosti s dalšími důkazy, především listinou označenou jako „směnka vlastní“ podepsanou žalovaným. Byť tato listina z formálních důvodů nemá náležitosti směnky vlastní podle § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, výslovně z ní vyplývá, že se žalovaný zavázal v určité době zaplatit žalobci částku 68.000,- Kč. Jelikož se sice jedná o neplatnou směnku, majitel této listiny (žalobce) není zbaven povinnosti tvrdit a prokazovat to, co bylo mezi účastníky ujednáno při jejím sepisu.
Odvolací soud má za to, že žalobce svá tvrzení o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce a že žalovanému poskytl hotovost ve výši 68.000,- Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do 30. 9. 2017, prokázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné pro řešení otázek, které odvolací soud posoudil „jinak, než jsou řešeny v judikatuře dovolacího soudu a tato otázka měla být posouzena jinak.“ Konkrétně se jedná o otázku, zda je možné neplatnou směnku vlastní považovat za jiný dlužní úpis, zda v případě smlouvy o zápůjčce stačí, aby ten, kdo tvrdí, že smlouvu jako zapůjčitel uzavřel, unesl břemeno tvrzení a důkazní jen na základě tzv. "nepřímých" důkazů, a zda v případě smlouvy o zápůjčce je nutné, aby ten, kdo tvrdí, že tuto smlouvu jako zapůjčitel uzavřel, musel bez pochybností prokázat, že s dlužníkem uzavřel smlouvu o zápůjčce peněžních prostředků, peníze měly být v dohodnuté době vráceny, uvedené plnění podle smlouvy dlužníku skutečně poskytl a jakým způsobem finanční prostředky dlužníku zapůjčil.
Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále jen „o. s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Podle dovolatele se odvolací soud při řešení otázky, zda je možné neplatnou směnku vlastní považovat za jiný dlužní úpis, odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2642/2014.
Nemohl totiž z neplatné směnky dovozovat vznik závazkového právního vztahu (ze smlouvy o zápůjčce) a žalobce měl povinnost existenci tohoto závazkového právního poměru prokázat. V citovaném rozhodnutí byla neplatná směnka považována za listinu, která měla prokazovat, že osoba, která ji jako výstavce podepsala, se stala osobou přistoupivší k závazku dlužníka vůči žalobci, přičemž byla jediným důkazem prokazujícím tuto skutečnost. Dovolatel přehlíží, že v nyní projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru o skutkovém stavu na základě svědeckých výpovědí a listiny (neplatné směnky), kterou považoval za jeden z důkazů podporujících verzi žalobce, nikoli však za jediný důkaz.
Nadto je nutné dodat, že závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci nejsou přiléhavé, neboť její skutkový základ je odlišný. Ve vztahu k otázce, zda v případě smlouvy o zápůjčce stačí, aby zapůjčitel unesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno jen na základě tzv. „nepřímých" důkazů, dovolatel nevymezuje, které z hledisek přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Spatřuje-li dovolatel naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu koliduje se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, a ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, s argumentem, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy o zápůjčce (tj. shodné projevy vůle kontrahentů), skutečnost, že peníze dovolateli předal, a dobu, ve které měl peníze žalobci vrátit, pomíjí, že tyto jeho námitky představují výhrady vůči skutkovým zjištěním soudu. Při vázanosti dovolacího soudu skutkovým stavem, který byl podkladem pro
právní posouzení věci, se tak žalovaný předloženou argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem. Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze - až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde. Vymezení přípustnosti dovolání argumentem, že odvolacím soudem vyřešené právní otázky „měly být posouzeny jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, která jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu). Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud nepřehlédl, že usnesením ze dne 15. 7. 2020, č. j. KSPL 29 INS 13644/2020-A-8, Krajský soud v Plzni jako insolvenční soud zjistil úpadek žalovaného a A. V., bytem XY (dále jen „dlužník“), a povolil řešení úpadku oddlužením, v důsledku čehož bylo okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku řízení v této věci přerušeno. Žalobce svou pohledávku přihlásil přihláškou do insolvenčního řízení. Usnesením ze dne 25. 1. 2024, č. j. KSPL 29 INS 13644/2020-B-43, Krajský soud v Plzni jako soud insolvenční výrokem I. vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka, a výrokem IV. dlužníka osvobodil od placení pohledávek zahrnutých do splněného oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. K těmto skutečnostem nemohl ovšem Nejvyšší soud přihlédnout s odkazem na § 241a odst. 6 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Václav Duda předseda senátu