33 Cdo 773/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a
soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) J. S.,
a b) Z. S., obou zastoupených JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé
nad Labem, Masarykova 1250, proti žalovaným 1) A. S., a 2) nezl. J. S., oběma
zastoupeným Mgr. Lenkou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dělnická
15, o 104.305,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 15 C 125/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 24. dubna 2012, č. j. 55 Co 585/2011-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 1. srpna 2011, č. j. 15 C 125/2009-66, uložil každému z žalovaných zaplatit
žalobcům 7.179,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu v
části, jíž se žalobci domáhali, aby jim žalovaní zaplatili rovným dílem částku
104.305,- Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za
prokázané, že žalobce daroval synovi J. S. smlouvou ze dne 7. 3. 2007 dům
postavený na pozemku st. p. 32/2 v k. ú. a obci Ch., zapsaný na LV č. 1014. Podle smlouvy o dílo uzavřené dne 24. 4. 2007 mezi žalobcem a zhotovitelem J. M., jíž předcházela objednávka ze dne 20. 4. 2007, byla na předmětném domě
namontována nová plastová okna a parapety. Smlouvu žalobce uzavřel na základě
žádosti obdarovaného o zapůjčení peněz na výměnu oken; obdarovaný se zavázal
peníze žalobci splácet. V květnu 2007 byla okna namontována a dodatečně žalobce
po dohodě se synem objednal dodávku okenních parapetů. Při uzavření smlouvy
žalobce zhotoviteli složil zálohu ve výši 100.000,- Kč a v květnu nebo červnu
2007 doplatil 4.305,- Kč. Obdarovaný J. S. dne 7. 8. 2007 zemřel, přičemž
veškerý do dědictví náležející majetek nabyli rovným dílem žalovaní. Soud
prvního stupně neuvěřil vysvětlení žalobce a výpovědi svědka M., že při
vyhotovení příjmového dokladu a protokolu o předání a převzetí díla došlo k
chybě, spočívající v tom, že na těchto dokladech byly zaměněny číslice, a že
oba doklady byly vystaveny 3. 6. 2007 a nikoli 6. 3. 2007. Žalobci neprokázali,
že až poté, co se jejich syn stal vlastníkem shora uvedeného domu, do domu s
jeho souhlasem investovali 104.305,- Kč. Co do požadavku na zaplacení částky
14.358,- Kč představující náklady pohřbu soud prvního stupně uzavřel, že
povinnost k její úhradě stíhá žalované, neboť žalobcům na úhradu těchto nákladů
ničím nepřispěli. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, č. j. 55 Co
585/2011-88, k odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části,
jíž zamítl žalobu ohledně úroků z prodlení z částky 104.305,- Kč od 6. 1. 2009
do 23. 3. 2009, změnil jej tak, že uložil každému z žalovaných zaplatit
žalobcům 52.152,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování na rozdíl od
soudu prvního stupně uzavřel, že žalobci z vlastních peněz uhradili dodání a
montáž plastových oken včetně parapetů v celkové částce 104.305,- Kč, poté, co
se J. S. mladší stal vlastníkem domu na parcele č. st. 32/2 v katastrálním
území Ch. Akcentoval, vycházeje z data uzavření smlouvy o dílo, z data přílohy
k nabídce dodávky oken (20. 4. 2007), z data vystavení zálohové faktury č. 70005 (25. 4. 2007) a data vyhotovení faktury č. 2007019 (30. 6. 2007), s
přihlédnutím k výpovědi žalobce a svědka M. (podle nichž okna byla vyrobena
firmou AQ okna v dubnu 2007 a do objektu domu přivezena v květnu 2007), že k
dodávce oken došlo až poté, co se zemřelý J. S. stal vlastníkem domu. Provedené
důkazy vylučují, aby k předání díla došlo ještě před vyměřením a výrobou oken.
Z toho plyne, že na předávacím protokolu a příjmovém dokladu došlo k písařské
chybě, neboť místo správného data 3. 6. 2007 je chybně uvedeno datum 6. 3. 2007. Žalobce navíc vysvětlil, že peníze na úhradu ceny měl v hotovosti v
bezpečnostní schránce v bance a nebyly vybrány z vkladní knížky. Se zřetelem ke
shora uvedeným listinám a k časovému odstupu od uvedené transakce považoval
odvolací soud výpověď žalobce za věrohodnou i logickou se zřetelem k dílčí
nepřesnosti. Rozpory, které podle soudu prvního stupně jsou ve výpovědích
žalobce, svědka M. a v listinných důkazech, nepovažoval pro podstatný časový
odstup za natolik zásadní, aby mohly zpochybnit věrohodnost těchto důkazů a to
i v návaznosti na výpověď svědkyně W., která skutkovou verzi žalobců potvrdila. V řízení tak byla prokázána existence dluhu zůstavitele vůči žalobcům ve výši
104.305,- Kč. Jelikož uvedený dluh smrtí přešel na dědice (žalované) a
nepřevyšuje čistou hodnotu dědictví, rozhodl odvolací soud v souladu s § 470
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013
(dále jen „obč. zák.“).
V dovolání, jehož přípustnost spojují žalovaní (dále též „dovolatelé“)
v rozsahu měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu se zněním § 237 odst. 1
písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
uplatňují dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.,
tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu vytýkají, že ponechal
stranou tvrzení žalobců, že cenu oken uhradili z peněz z vkladní knížky, ačkoli
bylo zjištěno, že žádnou vkladní knížku neměli, dále že nepřihlédl k tomu, že
zůstavitel měl majetek, z něhož mohl financovat výměnu oken, že uvěřil žalobci
a nikoli žalovaným, že „nepředvolal zákonnou zástupkyni žalovaných ani jimi již
dříve navrhovaného svědka G.“. Při zopakování výslechu svědka M. mu nekladl
jiné otázky než soud prvního stupně. Výpověď tohoto svědka je nevěrohodná,
neboť jej navrhli žalobci, a „věděl, na co bude dotazován, co je sporné a mohlo
by žalobcům být tíži, (takže) musel vědět, jak má vypovídat“. Žalovaní nejsou
srozuměni se závěrem, že u příjmového dokladu a protokolu o předání díla došlo
k chybě v uvedení data jejich vyhotovení (záměně číslic dne a měsíce). Vysvětlení o záměně dne a měsíce jejich vystavení nepovažují za logické, neboť
vylučují, že by se stejná chyba mohla objevit na dvou listinách. V té
souvislosti považují svědka M. za nevěrohodného, pokud potvrdil uvedenou záměnu
data dne a měsíce, ačkoliv na výzvu soudu nepředložil své účetnictví za rok
2007, z něhož mohly být zjištěny časové souvislosti. Pochybnosti o datu vydání
příjmového dokladu a protokolu o předání díla nemohla odstranit ani smlouva o
dílo ze dne 24. 4. 2007, která vykazuje „řadu velice podivných formálních
znaků, kdy je zjevné, že některé články, odstavce či písmena jsou vpisovány do
již existujícího textu, jsou vtěsnány do textu smlouvy, nezachovávají její
formální ráz, jsou jiným písmem, jinak značené apod.“ Předložená smlouva o dílo
se podle dovolatelů vztahuje „k jiné akci v Ch. a byla účelově upravena“ na
montáž oken v dotčeném domě. Odvolací soud pak pominul, že žalobci v rámci
řízení o dědictví po zemřelém J. S. při předběžného šetření uvedli, že zemřelý
neměl žádné dluhy, tedy ani dluh za dodávku a montáž oken (tento dluh
zamlčeli). S tímto odůvodněním navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), není důvodné. Přestože dovolatelé avizují uplatnění taktéž dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) odvolacímu
soudu ve skutečnosti pouze vytýkají, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových
zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy
uplatňují jen dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Z obsahu dovolání se podává, že žalovaní brojí mimo jiné proti
hodnocení důkazů, a to námitkou, že odvolací soud uvěřil tvrzení žalobců
(nikoliv tvrzení žalovaných) ohledně okamžiku uzavření smlouvy o dílo, úhrady
zálohy a doplatku ceny díla, jakož i dni vystavení protokolu o předání a
převzetí díla, že výpověď svědka M. je nevěrohodná a že smlouva o dílo ze dne
24. 4. 2007 byla účelově upravena (pozměněna) a netýká se domu, „nýbrž jiné
akce v Ch.“. Vyčítají odvolacímu soudu, že pominul, že žalobci při předběžném
projednání dědictví po zůstaviteli J. S. před notářem neuvedli, že měl vůči nim
dluh ve sporné výši, a že k úplnému zjištění skutkového stavu věci nevyslechl
matku žalovaných a svědka G. Samotné hodnocení důkazů však nelze zpochybnit
prostřednictvím žádného z přípustných dovolacích důvodů, a to ani důvodem
uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Na nesprávnost hodnocení důkazů
lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.)
– jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto
směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho
skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že
některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů
vyplývá jiné skutkové zjištění apod. Dovolací soud neshledal žádná pochybení ve
způsobu, jakým bylo v dané věci hodnocení důkazů odvolacím soudem provedeno. Odvolací soud vzal v úvahu, že zůstavitel J. S., jenž zemřel 7. 8. 2007, se
stal vlastníkem domu Ch. podle darovací smlouvy ze dne 7. 3. 2007, jejíž vklad
do katastru nemovitostí byl proveden dne 20. 3. 2007. S přihlédnutím k výpovědi
žalobce a svědka M., že okna byla vyrobena firmou AQ v dubnu 2007 a do objektu
přivezena v květnu 2007, k příloze k nabídce ze dne 20. 4. 2007, ke smlouvě o
dílo ze dne 24. 4. 2007, k zálohové faktuře č. 70005 ze dne 25. 4. 2007 na
částku 100.000,- Kč a k datu vyhotovení konečné faktury č. 2007019 (30. 6. 2007), v níž je uvedeno „fakturují Vám výrobu a montáž plat. oken 2007/3,
záloha č. 70005 100.000,- Kč“, kteréžto důkazy vypovídají o časovém sledu
zhotovování díla, dospěl odvolací soud k logickému závěru, že je vyloučeno, aby
dne 6. 3. 2007 zhotovitel předal dokončené dílo (dodávku a montáž plastových
oken a dveří včetně parapetů) a vystavil příjmový doklad č. 2007/3 na částku
104.305,- Kč, neboť by předával něco, co ještě objektivně nebylo provedeno a
předcházelo kontraktaci, potvrzoval příjem shora uvedené částky před její
splatností podle zálohové faktury č. 70005 a konečné faktury č. 2007019. Uvěřil
tak verzi žalobců, že na dotčených listinách je datum uvedeno chybně a správně
byly vystaveny až 3. 6. 2007. Ostatně protokol o předání a převzetí díla č. 2007/3, v němž se po označení osoby zhotovitele a objednatele konstatuje, že
„na základě smlouvy o dílo č. 2007/3 uzavřené dne 24. 4. 2007“, tento závěr
podporuje, byť je v jeho v závěru uvedeno chybné datum 6. 3. 2007.
Z uvedeného
vyplývá, že provedené důkazy byly odvolacím soudem hodnoceny způsobem
vyplývajícím z § 132 o. s. ř., a dovolatelé mu tudíž nemohou s úspěchem vytýkat
nesprávnost závěru, že k dohodnuté investici žalobců došlo až po darování
nemovitosti zůstaviteli J. S. Skutkový závěr byl přijat jen na základě
skutečností, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení
najevo, a současně nebyly pominuty důkazy pro dané zjištění významné, přičemž v
hodnocení důkazů a poznatků není z hlediska závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Dovoláním
zpochybněné zjištění tak má oporu v provedeném dokazování. Nutno zdůraznit, že žalovaní dovoláním kvalifikovaně (viz níže)
nezpochybňují skutkový závěr, že finanční prostředky na výměnu oken byly
prostředky žalobců náležející do jejich společného jmění manželů; netvrdí, že
šlo o výlučné peníze zůstavitele. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. se totiž nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému
skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž
obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění (zde zjištění, že peníze na okna
patřily do společného jmění žalobců), ze kterého napadené rozhodnutí vychází,
nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé
zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně
ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků
(zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata
vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za
řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených
podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska
jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor,
nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Z
tohoto pohledu se jeví otázka, kde měli žalobci uloženy peníze, z nichž hradili
rekonstrukci oken, jako nepodstatná k závěru, že ze svých peněz cenu díla
uhradili. K námitce žalovaných, že žalobci v dědickém řízení nepřihlásili svou
pohledávku do dědictví, Nejvyšší soud dodává, že smyslem a účelem soudního
řízení o dědictví je zjištění okruhu zůstavitelových dědiců a rozsahu aktiv a
pasiv dědictví zanechaného zůstavitelem.
Řízení končí usnesením o dědictví,
jímž se s účinností ke dni smrti zůstavitele deklarují právní vztahy. Řízení o
dědictví není právním prostředkem pro řešení sporů mezi dědici a třetími
osobami (viz Drápal, L., Bureš, J., a kol., Občanský soudní řád I., edice Velké
komentáře, C. H. Beck, 2009, str. 1248). Věřitel zůstavitele není automaticky
účastníkem dědického řízení; jeho účast je omezena jen na určité části
dědického řízení a jen na určité úkony. Jedná se o případy, kdy jde o
přenechání předluženého dědictví věřitelům na úhradu dluhů (§ 175p o. s. ř.), o
likvidaci dědictví (§ 175t až 175v o. s. ř.), nebo jestliže dědici uzavřeli
dohodu o vypořádání dědictví, podle které by měli odpovídat za zůstavitelovy
dluhy jinak, než to vyplývá z § 470 obč. zák. Zákon v těchto případech povolává
zůstavitelova věřitele za účastníka řízení, neboť výsledek řízení o dědictví
může mít vliv na jeho práva, popřípadě na jeho právní postavení. Přihlášení
pohledávky do dědického řízení je procesním, a nikoli hmotněprávním úkonem,
jenž je činěn vůči soudu (soudnímu komisaři) v rámci dědického řízení. Zařazení
dluhu do pasiv dědictví neprokazuje jeho existenci, nezakládá právo věřitele na
jeho vymáhání ani dědicům nebrání např. v tom, aby následně (ve sporném řízení)
namítali jeho promlčení. Samotné přihlášení pohledávky do dědictví nečiní z
věřitele účastníka řízení, nezakládá jeho nárok na to, aby byla pohledávka
zařazena do pasiv dědictví a uhrazena, a nestaví běh promlčecí doby (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 21 Cdo 5145/2007,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2009, taktéž
jeho rozsudek ze dne 16. prosince 2010, sp. zn. 33 Cdo 1636/2008, který obstál
i v ústavní rovině, neboť proti němu podaná ústavní stížnost byla Ústavním
soudem usnesením ze dne 11. dubna 2011, sp. zn. II. ÚS 1049/2011, odmítnuta). Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněných
závěrů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobcům
podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měli vůči žalovaným právo. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.