Nejvyšší soud Rozsudek občanské

33 Cdo 787/2008

ze dne 2010-05-26
ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.787.2008.1

33 Cdo 787/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci

žalobce Ing. J. E., zastoupeného JUDr. Michalem Rezkem, advokátem se sídlem

Brno, Tomáškova 19, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Drahomírem

Krátkým, advokátem se sídlem Prostějov, Poděbradovo náměstí 8a, o zaplacení

částky 122.075,10 Kč s příslušenstvím a o vydání věci, vedené u Okresního soudu

v Prostějově pod sp. zn. 7 C 298/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2007, č. j. 17 Co 328/2005-101, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2007, č. j. 17 Co 328/2005-101,

se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 12. března 2003, č. j. 7 C

298/2002-33, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní

moci rozsudku částku 122.075,10 Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 1. 11. 2002 do

zaplacení a ve stejné lhůtě uložil žalobci povinnost vydat žalovanému dva kusy

klimatizačních jednotek AEG KW 18H, zamítl žalobu o zaplacení 2 % úroku z

prodlení z částky 122.075,10 Kč od 1. 11. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě

nákladů řízení. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 17 Co

180/2003-47, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích týkajících se

povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 122.075,10 Kč spolu s 3,5 %

úrokem z prodlení od 1. 11. 2002 do zaplacení, povinnosti žalobce vydat

žalovanému dva kusy klimatizačních jednotek AEG KW 18H a ve výroku o náhradě

nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení. Neztotožnil se s jeho závěrem, že účastníci se dohodli na jiném

předmětu plnění, než byl posléze dodán. Zjistil totiž, že na požadavek žalobce

žalovaný reagoval sdělením, že klimatizační jednotky ACH 18 výrobce Electrolux

nemůže dodat, a když na nich žalobce trval, žalovaný mu dne 16. 9. 2002 navrhl

dodání klimatizačních jednotek označených jako AEG-Electrolux AC-KW 18H. Žalobce tento návrh akceptoval faxovým sdělením ze dne 19. 2. 2002. Odvolací

soud zavázal soud prvního stupně právním názorem, že teprve tímto okamžikem

mohla být mezi účastníky uzavřena smlouva o dodávce a montáži klimatizačních

jednotek, a uložil mu, aby se zabýval otázkou platnosti tohoto právního úkonu

ve smyslu § 37 obč. zák. v závislosti na zjištění, zda v tu dobu existovala

klimatizační jednotka s označením uvedeným v návrhu ze dne 16. 9. 2002 a jeho

akceptaci ze dne 19. 9. 2002. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. 7 C

298/2002-81, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní

moci rozsudku částku 122.075,10 Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 1. 11. 2002 do

zaplacení, žalobci uložil povinnost v téže lhůtě vydat žalovanému dva kusy

klimatizačních jednotek AEG-typ AC KW 18H a rozhodl o náhradě nákladů řízení

účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce si vybral z nabídkového

katalogu výrobce Electrolux klimatizační jednotku typu ACH 18 s příkonem 1850 W

při chlazení a 1830 W při vytápění. Žalovaný je upozornil, že tento vybraný typ

není možno dodat a nabídl mu jiné typy, žalobce však trval na značce

Electrolux. Cenovým návrhem ze dne 16. 9. 2002 navrhl žalovaný žalobci dodání a

instalaci dvou kusů klimatizačních jednotek označených jako AEG-Electrolux

AC-KW 18H s chladícím výkonem 5,3 kW, výměnou vzduchu 750 m3/hod. a tepelným

výkonem 5,5 kW za celkovou cenu 122.075,10 Kč. Podáním ze dne 19. 9. 2002

žalobce potvrdil zájem o dodání dvou takto označených klimatizačních jednotek v

domnění, že se jedná o jím vybraný typ, neboť v označení byla uvedena značka

„Electrolux“, na níž trval. V cenovém návrhu nebyly uvedeny hodnoty příkonu při

chlazení a vytápění; ty přitom byly důvodem, proč si žalobce vzhledem k

elektroinstalaci v domě klimatizační jednotky Electrolux ACH 18 vybral. V

předávacím protokolu podepsaném oběma účastníky dne 10. 10. 2002 bylo uvedeno,

že žalovaný dodal žalobci dvě klimatizační jednotky označené jako

AEG-Electrolux typ AC-KW 18H; ve skutečnosti mu však dodal klimatizační

jednotky AEG typ AC-KW 18H. Žalobce žalovanému zaplatil dohodnutou cenu. V

přípisech ze dne 14. 10. 2002 a 21.

10. 2002 žalovanému vytkl, že dodané

klimatizační jednotky neodpovídají dohodnutému typu, ani typu uvedenému ve

faxové nabídce ze dne 16. 9. 2002. V přípisu ze dne 20. 11. 2002 žalobce

žalovanému sdělil, že odstupuje od smlouvy o dodávce klimatizačních jednotek. Klimatizační jednotky Electrolux typ ACH 18 s chladivem R 22 se do České

republiky od 1. 6. 2002, kdy nabyl účinnosti zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně

ovzduší, již nesměly dovážet. Tento sortiment byl nahrazen výrobkem značky AEG

typ AC KW 18H s chladivem R 407. Se změnou chladiva se změnily technické

parametry. Zatímco u modelu Electrolux ACH 18 byl příkon při chlazení 1850 W a

při vytápění 1830 W, u modelu AEG AC- KW 18H je 2300 W, resp. 2270 W. Soud

prvního stupně takto zjištěný skutkový stav poměřoval § 612 a § 613 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“), jimiž

se kromě obecných ustanovení o kupní smlouvě řídí právní vztahy v případě, kdy

fyzická nebo právnická osoba prodává zboží jako podnikatel v rámci své

podnikatelské aktivity na objednávku. S přihlédnutím k tomu, jaký model

klimatizační jednotky si žalobce vybral, jaký mu žalovaný k instalaci navrhl a

jaký mu nakonec dodal, dospěl k závěru, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o

jednoznačném a určitém vymezení předmětu plnění, což mělo za následek, že

smlouva mezi nimi nevznikla. Proto si vzájemně plnili bez právního důvodu a

jsou povinni se vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení podle §

451 obč. zák. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. září 2007, č. j. 17 Co 328/2005-101,

rozsudek soudu I. stupně ve výrocích ve věci samé změnil tak, že zamítl žalobu,

aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 122.075,10 Kč s 3,5 % úrokem z

prodlení od 1. 11. 2002 do zaplacení a aby žalobce byl povinen vydat žalovanému

2 ks klimatizačních jednotek AEG-typ AC KW 18H, rozhodl o nákladech řízení

účastníků a státu; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací

soud zopakoval dokazování listinnými důkazy (cenovým návrhem dodávky

žalovaného, potvrzením zájmu žalobce ze dne 19. 9. 2002, předávacím protokolem

ze dne 10. 10. 2002, reklamacemi ze dne 14. 10. a 21. 10. 2002, odstoupením od

smlouvy ze dne 20. 11. 2002 a zprávami Stiebel Eltron, spol. s r. o.) a z nich

zjistil, že žalovaný v cenové nabídce a v předávacím protokolu smísením dvou

značek AEG a Electrolux vytvořil neexistující označení klimatizačních jednotek

AEG-Electrolux AC-KW 18H. Ze samotného označení klimatizačních jednotek v

těchto listinách však muselo být žalobci zřejmé, že mu žalovaný nenabízí k

dodání a instalaci jím požadované klimatizační jednotky Electrolux ACH 18, ale

zcela jiné značky a jiného typu. Vzhledem k tomu, že žalobce při montáži

klimatizačních jednotek opatřených štítkem nic nenamítal, převzal je a zaplatil

za ně sjednanou cenu, akceptoval dodání klimatizačních jednotek značky AEG typu

AC KWi 18; tím účastníci uzavřeli platně smlouvu o dodávce a instalaci těchto

klimatizačních jednotek.

V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že při

běžné míře opatrnosti muselo být žalobci zřejmé, že mu žalovaný dodal jiný typ

klimatizačních jednotek než značky Electrolux ACH 18. Za účelovou považuje jeho

námitku, že žalovaný jej svým jednáním uvedl v omyl. S odstoupením žalobce od

smlouvy nelze spojovat žádné právní následky, neboť tak lze učinit podle § 48

odst. 1 obč. zák., jen je-li tak stanoveno zákonem nebo dohodnuto účastníky. Nad rámec uvedeného podotkl, že i kdyby byl žalobce uveden v omyl (§ 49a obč. zák.), neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 40a obč. zák. se nedovolal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost

dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvody

podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. Je přesvědčen, že z prokázaného

skutkového stavu vyplývá, že žalovaný jej při každé prezentaci zboží uváděl v

omyl ve smyslu § 49a obč. zák. Předmět kupní smlouvy formuloval tak, že smísil

jím požadovanou značku Electrolux ACH 18 a značku AEG KW 18H, čímž vzniklo

neexistující označení AEG-Electrolux AC-KW 18H. V důsledku toho považuje

smlouvu uzavřenou účastníky za neplatný právní úkon. Nesouhlasí s argumentací

odvolacího soudu, že při uvedení v omyl neměl právo odstoupit od smlouvy podle

§ 48 odst. 1 obč. zák. Má za to, že zákon mu toto oprávnění výslovně přiznává. Poukazuje na to, že kupní smlouvu s žalovaným uzavřel za použití prostředků

komunikace na dálku (faxem) ve smyslu § 53 odst. 1 obč. zák. Měl tudíž právo od

smlouvy odstoupit bez uvedení důvodu do 14 dnů od převzetí plnění. Žalovaný měl

povinnost poskytnout mu s dostatečným předstihem informaci o názvu a o hlavních

charakteristikách zboží (§ 53 odst. 4 písm. b/ obč. zák.). Místo toho bylo

označení zboží matoucí, nejednoznačné, zakládající neplatnost kupní smlouvy,

neboť zboží s takovým označením neexistuje, je tu tedy neexistující předmět

plnění. Žalovaný v rozporu s § 53 odst. 4 písm. b/ obč. zák. neuvedl podstatné

hlavní charakteristiky zboží (příkony dodaného zboží jsou o 30 % horší než u

zboží požadovaného) nebo uvedl jen jejich část (výkony, které jsou obdobné u

obou typů zboží). Zdůrazňuje, že podle § 53 odst. 6 obč. zák. musí být

spotřebiteli v případě uzavření smlouvy při použití prostředků komunikace na

dálku (nejpozději před plněním) poskytnuty písemně informace o podmínkách a

postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy apod. Okolnost, že mu

žalovaný dodal jiné než požadované zboží, zjistil až za několik málo dnů podle

zvýšeného odběru elektřiny a vypadávání jističů. Reklamaci uplatnil bez

zbytečného odkladu a včas dopisem ze dne 14. 10. 2002, kterým žádal výměnu

zboží nebo vrácení ceny. Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Připustil, že smísil dvě

značky AEG a Electrolux, čímž vzniklo neexistující označení AEG-Electrolux

AC-KW 18H, avšak žalobci muselo být z cenového návrhu a z předávacího protokolu

jasné, že mu nenabízí jím požadovanou klimatizační jednotku Electrolux ACH 18. Tím, že převzal klimatizační jednotky opatřené štítkem s označením AEG AC-KW

18H, jejich dodávku akceptoval. Kupní smlouvu neuzavřeli prostřednictvím

komunikace na dálku (faxem), ale teprve převzetím předmětu plnění a zaplacením

ceny, jak ostatně oba účastníci řízení shodně uvedli. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II

bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k

tomu oprávněnou při splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§

240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1

písm. a/ o. s. ř.

Nejvyšší soud proto napadený rozsudek přezkoumal ve smyslu §

242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými

dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám

uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a z obsahu spisu nevyplývá),

jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud dospěl k závěru, že

posléze uvedenou vadou je řízení v posuzované věci zatíženo a že tedy je dán

dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce

(navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný

(jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány

a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se

při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o

skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu

opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby

odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a

úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Posouzením věci po právní stránce se přitom rozumí výklad o tom, z jakých

ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato

ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad

o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle

aplikovaných ustanovení práva a povinnosti ve vztahu k předmětu řízení, a jak

byla věc rozhodnuta. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně

aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou

právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je

rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil

právně nesprávné námitky účastníků, v poměrech přezkoumání rozsudku soudu

prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení

věci soudem prvního stupně. Pro rozsudek odvolacího soudu totiž platí § 157

odst. 2 o. s. ř. přiměřeně (srovnej § 211 o. s. ř.); odvolací soud při

formulování odůvodnění rozsudku vychází z tohoto ustanovení jen potud, pokud to

odpovídá zásadně přezkumné povaze jeho činnosti v odvolacím řízení (srovnej §

212 o. s. ř.).

Absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím

soudem znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost a řízení trpí vadou

ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srovnej rozsudek Vrchního soudu v

Praze ze dne 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněný pod číslem 10 v

sešitu 3/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze); ve svých důsledcích

představuje rovněž porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu

uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej nález

Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98, uveřejněný pod

číslem 12/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

V posuzovaném případě soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce

po žalovaném domáhal vrácení zaplacené ceny s tím, že on mu vrátí dodané

klimatizační jednotky. Žalobu odůvodnil tvrzením, že žalovaný ho jako

spotřebitele uvedl v omyl tím, že smísil značky Electrolux a AEG a dodal mu

zboží, které nechtěl. Soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce podáním ze

dne 19. 9. 2002 akceptoval návrh žalovaného ze dne 16. 9. 2002 na dodávku a

instalaci dvou klimatizačních jednotek označených jako AEG-Electrolux AC-KW

18H, dospěl ke skutkovému závěru, že se účastníci srozumitelně a jednoznačně

nedohodli o podstatné náležitosti smlouvy, a to o předmětu plnění, neboť

klimatizační jednotka uvedená v cenovém návrhu ve skutečnosti neexistovala.

Odtud dovodil, že smlouva mezi účastníky nevznikla, plnili si bez právního

důvodu a jsou povinni se vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení (§ 451 obč.

zák.). Zjištěný skutkový stav přitom posuzoval podle § 612 a § 613 obč. zák. o

prodeji zboží podnikatelem na objednávku. Odvolací soud oproti němu dospěl k

právnímu závěru, že účastníci smlouvu uzavřeli, jestliže žalobce převzal od

žalovaného klimatizační jednotky AEG typu AC KWi 18 a za jejich dodávku a

instalaci žalovanému zaplatil. Přitom se však v rámci odvolacího přezkumu

nevymezil k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, nijak nezdůvodnil,

proč (na rozdíl od soudu prvního stupně) na zjištěný skutkový stav, jehož

součástí bylo i zjištění, že žalovaný vystupoval vůči žalobci jako fyzická

osoba prodávající zboží jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti,

neaplikoval § 612 a násl. obč. zák., a nevysvětlil, jakému ustanovení

občanského zákona zjištěný skutkový stav podřadil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí

není zřejmé ani to, zda žalobce vystupoval při uzavírání smlouvy a při jejím

plnění jako spotřebitel. Tento závěr je přitom rozhodující z hlediska možné

aplikace ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách (§ 52 a

násl.). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze rovněž vysledovat, zda a

případně jaké právní úvahy odvolací soud zaujal ohledně skutečnosti, že dříve,

než si účastníci fakticky plnili, adresoval žalovaný žalobci (faxem) návrh na

dodání a instalaci zboží a žalobce vyslovil s tímto návrhem souhlas, který

doručil žalovanému (faxem). Jde opět o skutečnosti, které jsou právně významné

pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku z hlediska úpravy vzniku

smluv s případnou modifikací týkající se smluv spotřebitelských (§ 43a, § 43c a

§ 53 a násl. obč. zák.).

Protože popsané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí činí právní

posouzení věci odvolacím soudem nepřezkoumatelným a neumožňují posoudit jeho

správnost, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k

dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s.

ř.). Dalšími dovolacími námitkami se pro jejich předčasnost nezabýval. Nad

rámec uvedeného lze však k dovolací argumentaci žalobce již nyní poznamenat, že

smlouva, při jejímž uzavření jeden z jejích účastníků úmyslně předstíral

určitou vůli se záměrem vyvolat u druhého účastníka omyl, není absolutně

neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. nebo podle § 39 obč. zák., nýbrž

relativně neplatná podle § 49a obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/2008). S neplatností podle § 49a

obč. zák. je spojeno právo druhého účastníka smlouvy namítat relativní

neplatnost ve smyslu § 40a obč. zák., a nikoli právo odstoupit od smlouvy.

Přitom odstoupit lze jen od platně uzavřené smlouvy.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d

odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. května 2010

JUDr.

Blanka M o u d r á, v. r.

předsedkyně senátu