33 Cdo 832/2024-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně PERSA, a.s., se sídlem v Praze 10, U Plynárny 1002/97 (identifikační číslo 163 67 740), zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalovanému Ladislavu Romofovi, se sídlem v Dolním Přímu 93 (identifikační číslo 110 18 992), zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103/17, o 7 864,83 EUR a o vzájemné žalobě o 8 836,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 1/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2023, č. j. 47 Co 137/2023-227, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 616 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Ing. Dalibora Jandury, advokáta.
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení 7 864,83 EUR spolu s úrokem z prodlení z titulu náhrady škody za nedoručenou zásilku. Vzájemnou žalobou žalovaný po žalobkyni požadoval zaplacení 24 200 Kč spolu s úrokem z prodlení z titulu nároku na přepravné. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 9 C 1/2023-188, zamítl žalobu (výrok I), v rozsahu 15 363,40 Kč s příslušenstvím zamítl vzájemnou žalobu (výrok II), žalobkyni uložil zaplatit žalovanému 8 836,60 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek ze vzájemné žaloby (výroky IV, V).
Rozsudkem ze dne 7. 11. 2023, č. j. 47 Co 137/2023-227, Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o přepravě (§ 2555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), na niž se vztahují ustanovení Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikované ve vyhlášce ministra zahraničních věcí ze dne 27.
11. 1974 pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“). Podle článku 17 Úmluvy CMR je dopravce povinen se o zásilku po dobu, po níž se u něho nachází, starat tak, aby předcházel rizikům její ztráty, jinak za ni odpovídá a je povinen nahradit škodu. Náhrada škody se vypočítá z hodnoty zásilky v místě a době jejího převzetí, nesmí však přesáhnout 8,33 zúčtovacích jednotek za kilogram chybějící hrubé hmotnosti (článek 23 odst. 1 Úmluvy CMR). Pokud však je škoda způsobena úmyslně nebo zaviněním, jež je považováno za rovnocenné úmyslu, limit podle článku 23 se neužije (článek 29 odst. 1 Úmluvy CMR).
V projednávané věci – argumentuje odvolací soud – žalovaný jako dopravce sice jednal nedbale (neučinil žádné další preventivní opatření, které by snižovalo riziko možného odcizení zásilky), nikoli však hrubě nedbale (rovnocenně úmyslu). Žalobkyni tak nenáleží náhrada škody v plné výši, ale jen v rozsahu limitu daného článkem 23 odst. 3
Úmluvy CMR. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které není přípustné. Žalovaný se k dovolání vyjádřil a navrhl jeho odmítnutí případně zamítnutí. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Žalobkyně objednala u žalovaného přepravu 57 kg kosmetiky složené na jedné paletě z Belgie do České republiky silničním nákladním vozem „solo do 1 tuny, plachta/skříň“. Žalovaný jako přepravce tuto objednávku akceptoval a vypravil vozidlo s jednočlennou posádkou a standardní plachtou (nikoli odolnou proti prořezání).
Nákladní prostor byl zabezpečen jen ocelovým lankem, které nebylo uzavřeno zámkem. Řidič věděl, co je obsahem zásilky. Dne 6. 10. 2020 řidič zásilku kosmetiky v Belgii naložil a do České republiky se vypravil s výraznou zajížďkou přes Dánsko. V době noční přestávky na parkovišti v Karslrunde v Dánsku na čerpací stanici Shell, na pravé straně dálnice nedaleko Kodaně, nezjištění zloději prořízli plachtu a odcizili kosmetiku z nákladového prostoru vozidla. Řidič přijel na toto parkoviště kolem půlnoci, parkování dopředu neplánoval.
Jednalo se o osvětlené parkoviště s čerpací stanicí bez oplocení. Parkoviště bylo zaplněné auty. Řidič vozidlo zaparkoval a ve vozidle spal. Ráno po probuzení zjistil, že auto má rozřízlé plachty zleva, zprava i zezadu a chybí kosmetika. Další přepravované zboží (vata na zateplení střech) zůstalo nedotčeno. Po zjištění krádeže řidič telefonicky kontaktoval žalovaného a dánskou policii. Hodnota zásilky činila 8.786,38 EUR. Žalobkyně 7. 10. 2020 u žalovaného reklamovala nedoručenou zásilku a požadovala náhradu v plné výši.
Žalovaný škodu žalobkyni nezaplatil. Dne 25. 11. 2020 žalobkyně jednostranně započetla na svoji pohledávku ve výši hodnoty zásilky nárok žalovaného na zaplacení 24.200 Kč za přepravu a žalobou z 5. 2. 2021 uplatnila nárok ve výši 7.864,83 EUR. Vzájemnou žalobou podanou 24. 12. 2021 uplatnil žalovaný nárok ve výši 24.200 Kč za předchozí řádně provedené přepravy. Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením nedbalostního jednání žalovaného. Podle jejího názoru tím, že k přepravě kosmetiky použil vozidlo s plachtou s jednočlennou posádkou, jehož cestu se zásilkou naplánoval s významnou zajížďkou přes Dánsko, aniž by bezpečnost zásilky zvýšil jakýmkoliv dalším opatřením, jednal hrubě nedbale.
Hrubou nedbalostí, tj. nedbalostí nejvyšší intenzity, je i chybná organizace dopravy, takže vezl-li žalovaný zásilku z Belgie do České republiky přes Dánsko, chybné organizace dopravy se dopustil a zásilku tak vystavil nadměrnému riziku krádeže. Hrubou nedbalost je nutné vykládat objektivně, tedy ne jako jedno jednání, jež je ze všech nedbalostních jednání nejhorší, ale jako jakékoliv jednání, které je obecně chápáno jako vysoce intenzivně bezohledná nedbalost, jež se může projevovat v mnoha jednáních dopravce.
Dovolatelka si nedokáže představit, co více mohl žalovaný ještě zanedbat, aby jeho jednání bylo soudem označeno za hrubě nedbalé. Odvolací soud na projednávanou věc správně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12.
2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2015, z něhož se podává, že „za zavinění rovnocenné úmyslu podle práva České republiky je pro účely článku 29 odst. 1 a článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR třeba považovat hrubou nedbalost, jakožto nedbalost nejvyšší intenzity, blížící se zavinění úmyslnému“. Jde o takovou nedbalost, „jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění svých povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob“.
Zda se v konkrétním případě jedná o hrubou nedbalost je však „vždy nezbytné zkoumat podle konkrétních okolností daného případu a přihlížet například k chování řidiče či jiných zaměstnanců dopravce, k úsilí, které dopravce vyvinul k ochraně zásilky, jeho zkušenostem, hodnotě přepravované zásilky, místu, kde ke ztrátě či poškození došlo, technickému zabezpečení zásilky, k pokynům odesílatele a jejich dodržení dopravcem apod“ (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3160/2023).
Uzavřel-li odvolací soud, že skutkové okolnosti případu nelze považovat za hrubou nedbalost dopravce, nelze než s ním souhlasit. Naplánoval-li žalovaný trasu přepravy tak, že přes najetí značného množství kilometrů, je termín dodání zásilky dodržen, nejednal hrubě nedbale. Jen ze samotného počtu najetých kilometrů nelze k závěru o hrubě nedbalém jednání dospět. To, že dopravci během jedné cesty vyřídí více zásilek, aby tak eliminovali své náklady, je běžnou praxí. Stejně tak běžný je způsob přepravy pomocí jednoho řidiče.
Je-li cesta naplánována tak, aby měl řidič čas na potřebný odpočinek, nejde o hrubou nedbalost dopravce. Vybral-li řidič k noční přestávce přepravy parkoviště na čerpací stanici, kde byla řada dalších aut, nejednal hrubě nedbale. To vše platí zvláště v situaci, kdy žalovaný zajišťoval přepravu zásilek pro žalobkyni opakovaně a žalobkyně v konkrétním případě žádné zvláštní požadavky na přepravu neměla (dopravci dala na zvážení, zda použije vozidlo skříňově nebo s plachtou). V rozsudku ze dne 4. 8.
2014, sp. zn. 32 Cdo 995/2013, na který dovolatelka odkazuje, Nejvyšší soud posoudil příčinu dopravní nehody (mikrospánek řidiče), která způsobila vznik škody na přepravované zásilce, jako úmyslné jednání dopravce. V nyní posuzované věci však žalovaný cestu naplánoval tak, aby měl řidič dostatek spánku, a přesto dopravil všechny zásilky na určené místo včas. To, že cesta byla delší, než si žalobkyně představovala, a že zásilku přepravoval jeden řidič, nelze označit za hrubě nedbalé jednání žalovaného.
Otázky, zda „se může dopravce dopustit hrubé nedbalosti … i v případě, že se jedná o zásilku v hodnotě nepřekračující 10.000 EUR“ či zda „je povinností odesílatele pro zachování možnosti aplikace čl. 29 Úmluvy CMR poučit před přepravou dopravce, že u přepravované zásilky nízké hmotnosti je hodnota zásilky vyšší, než je limit pro náhradovou povinnost dopravce …“, jsou hypotetické; rozhodnutí odvolacího soudu na nich není založeno, a proto nemohou založit přípustnost dovolání.
Jednání žalovaného po vzniku škodní události není okolností významnou pro posouzení míry nedbalosti ve vztahu ke vzniklé škodě. Námitkou hodnocení důkazu, jež nebyl proveden, dovolatelka namítá vadu řízení. Ta však přípustnost dovolání sama o sobě nezakládá; dovolací soud by se jí – pokud by byla shledána – zabýval jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přezkoumání nákladového výroku rozhodnutí odvolacího soudu brání § 238 o. s. ř., jenž pod písmenem h/ zakládá objektivní nepřípustnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. 10. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu