33 Cdo 3160/2023

33 Cdo 3160/2023-229

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce AXA Versicherung AG, reg. č. HR B Nr. 21298, se sídlem v Kolíně nad Rýnem, Colonia-Allee 10-20, PSČ 51067, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, proti žalované CETL Cargo s. r. o., se sídlem ve Ždírci nad Doubravou, Pilská 659, PSČ 582 63 (identifikační číslo 288 21 742), zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o 45.933,50 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 103 C 7/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 3. 2023, č. j. 22 Co 12/2023-192, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 730 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 16. 9. 2022, č. j. 103 C 7/2021-132, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 14.991,34 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 382.297,17 Kč od 6. 11. 2019 do zaplacení (výrok pod bodem I), co do zbytku, tedy dalších 30.942,16 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 790.537,08 Kč od 6. 11. 2019

do zaplacení, žalobu zamítl (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že společnost Vyncke n.v. se sídlem v Belgii si objednala u společnosti AUTEL montáže a. s. řídící panel IKEA INDUSTR LIETUVA za cenu 943.000 Kč, krom toho část komponentů v hodnotě 256.343 Kč dodal zhotoviteli objednatel. Přeprava výrobku byla objednána u společnosti Geis CZ s. r. o. Tato společnost objednala přepravu výrobku z Oldřichovic do Harelbeke (Belgie) u žalované.

Výrobek byl dne 27. 4. 2018 naložen na vozidlo žalované a dopraven do objektu v nájmu žalované, kde mělo dojít k dokládce dalšího zboží. Výrobek byl v nákladním prostoru vozidla zajištěn proti pohybu tzv. přikurtováním textilními pásy. Za účelem dokládky dalšího zboží pracovník provádějící přepravu, který pracoval bez závozníka, odpojil kurtovací pásy a poté asi 5 až 6 metrů rovně couvl k nákladní rampě. V důsledku terénní nerovnosti, které si předtím nevšiml, došlo ke zhoupnutí vozidla a pádu bedny s nákladem.

Po dohodě byl výrobek dovezen dne 30. 4. 2018 zpět k odesilateli. Škoda, která na věci vznikla, byla vyhodnocena jako škoda totální, neboť výrobek – rozvaděč řídící technologický postup –, který měl být při přepravě zabezpečen, nelze použít. Byl proto s výnosem 4.370 Kč sešrotován. Výrobce vyúčtoval způsobenou škodu ve výši 1.194.613 Kč přepravci, tj. společnosti Geis CZ s. r. o., který byl pro případ škody pojištěn u žalobce; prostřednictvím pojišťovny Bavaria Asskuradeur GmbH žalobce škodu ve výši 45.993,5 EUR uhradil poškozenému odesílateli.

Dne 30. 4. 2018 zaslal zaměstnanec společnosti Geis CZ s. r. o. emailovou zprávu žalované, že ji činí odpovědnou za škody způsobené na předmětné zásilce. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23. 3. 2021 postoupil postupitel Geis CZ s.r.o. postupníkovi AXA Versicherung AG Kolín nad Rýnem (žalobce) pohledávku za CETL Cargo s. r. o. (žalovaná) ve výši 45.993,5 EUR jako nárok na náhradu škody způsobené na přepravované zásilce. Smlouva o přepravě zásilky byla podle soudu prvního stupně uzavřena za úplatu, byla realizována silničním vozidlem, místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikované ve vyhlášce ministra zahraničních věcí ze dne 27.

11. 1974 pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“). Právní vztahy mezi odesílatelkou (Autel montáže a. s.), příjemcem (Vyncke n.v.), dopravcem (Geis CZ s. r. o.) a poddopravcem (CETL Cargo s. r. o.) se proto řídí Úmluvou CMR, v dílčích otázkách se pak řídí občanským zákoníkem. Dopravce nerealizoval přepravu sám, ale prostřednictvím poddopravce (žalované), se kterým uzavřel smlouvu o přepravě. Při přepravě zboží poddopravcem došlo k poškození přepravované zásilky, jeho odpovědnost za škodu je odpovědností objektivní, které se může zprostit za zákonem stanovených podmínek; skutečnosti, které by mohly vést ke zproštění jeho odpovědnosti, žalovaná netvrdila.

Mezi účastníky byl spor o to, zda došlo k řádnému uplatnění reklamace.

Úmluva stanoví jako podmínku řádného uplatnění reklamace její písemnou formu, jinak je třeba reklamaci jako právní úkon posuzovat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. V daném případě byla reklamací emailová zpráva ze dne 30. 4. 2018 odeslaná zaměstnancem společnosti Geis CZ s. r. o. žalované. Podáním řádně reklamace došlo ke stavení promlčecí lhůty podle článku 32 odst. 2 Úmluvy CMR. Pokud se týká výše nároku, bylo sporné, zda v daném případě je na místě uplatnění limitu podle článku 23 odst. 3 Úmluvy CMR, podle něhož náhrada škody nesmí přesáhnout 8,33 zúčtovacích jednotek za kilogram hrubé hmotnosti zásilky.

Zúčtovacími jednotkami jsou zvláštní práva čerpání definovaná Mezinárodním měnovým fondem-SDR (Special Drawing Rights). Výjimky pro uplatnění limitu jsou stanoveny v článcích 24, 26 a 29 Úmluvy CMR. Bylo nutno posoudit, zda nastaly podmínky pro neuplatnění limitu, tj. zda škoda byla způsobena úmyslně či takovým zaviněním, které se podle práva soudu, u něhož se věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu, tj. podle české soudní praxe hrubou nedbalostí. V daném případě bylo prokázáno, že zásilka byla řádně připoutána textilními pásy, přičemž aby mohlo dojít k naložení dalšího zboží, musely být pásy odpoutány, jinak by nakládce překážely.

S takto odpoutaným nákladem řidič couvl rovně asi 5 až 6 metrů k nákladní rampě, protože u rampy byla další vozidla, pro která by se pak k nákladu nedostal. Zhoupnutím na terénní nerovnosti došlo k pádu zásilky a jejímu poškození. Podle soudu prvního stupně tento skutkový děj není možno hodnotit jako hrubou nedbalost rovnocennou úmyslu, ale pouze jako nedbalost běžnou. Řidič si terénní nerovnosti zjevně nevšiml, ujel jen velmi malou vzdálenost odpovídající asi polovině délky použitého vozidla. Je zřejmé, že tímto způsobem bylo postupováno i v jiných případech, tj. že se zřejmě jednalo o běžný postup, nikoli o nějaké hazardní jednání.

Soud proto žalobu shledal důvodnou co do výše 14.991,34 EUR, což je výše odpovídající limitu podle článku 23 odst. 3 Úmluvy CMR. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 22 Co 12/2023-192, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1.099.648 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 7. 11. 2019 do zaplacení, přičemž co do úroku z prodlení nad rámec úroku z prodlení uvedeného v předchozím odstavci žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem I) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se též s jeho právním závěrem, že se právní vztahy v dané věci řídí primárně Úmluvou CMR, že žalovaná odpovídá za škodu vzniklou poškozením zásilky podle článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR a že pohledávka na náhradu škody přešla na žalobce. Ztotožnil se rovněž se závěrem, že druhým účastníkem smlouvy o přepravě uzavřené s žalovanou byla společnost Geis CZ s. r. o. a nikoliv společnost AUTEL montáže a. s.

Odvolací soud zdůraznil, že Úmluva CMR neobsahuje žádné ustanovení, které by upravovalo proces uzavírání či obsah přepravní smlouvy. Tato úprava je plně na národních právních řádech. Obsah nákladního listu má ve smyslu článku 4 odst. 1 Úmluvy CMR povahu pouhého dokladu o uzavření smlouvy, samotnou smlouvou však není. Existence přepravní smlouvy může být prokázána i jinak. V daném případě objednávku vůči žalované učinila společnost Geis CZ s. r. o., přičemž z objednávky není nijak patrno, že by společnost Geis CZ s.

r. o. činila objednávku jménem jiné osoby. Rovněž v dalším běhu věci to byla společnost Geis CZ s. r. o., kdo vlastním jménem vůči žalobci vystupoval jako strana smlouvy o přepravě předmětného panelu; proto byla oprávněna uplatňovat vůči žalované práva vzniklá v důsledku poškození zásilky ve smyslu čl. 17 a následující Úmluvy CMR. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2707/2012 a usnesení sp. zn. 23 Cdo 140/2016 a sp. zn. 23 Cdo 1837/2015) dospěl k závěru, že žalovaná jednala hrubě nedbale.

Odvolací soud konstatoval, že žalovaná předně nerespektovala ujednání obsažené v objednávce přepravy (kterou konkludentně akceptovala), podle něhož měla být zásilka na vozidle zajištěna proti pohybu. Z udaných rozměrů zásilky (540 x 60 x 230 cm) je přitom zřejmé, že základna, na níž zásilka stála, byla poměrně úzká, a nebylo tedy možno zásilku považovat za stabilní, čehož si řidič musel být vědom. Pokud nerespektoval ujednání o nutnosti zajištění zásilky ani poté, kdy tento pokyn byl výslovně zdůrazněn v navazujícím emailu, v němž bylo i upozornění na vysokou cenu zásilky, a pojížděl s vozidlem po odstranění zajištění zásilky proti pohybu, nelze než hodnotit jeho jednání jako hrubě nedbalé.

Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že šlo o popojetí v délce pouhých několika metrů. Rovněž nemůže žalovanou vyvinit skutečnost, že snad u rampy, kam řidič s vozidlem s odpoutanou zásilkou couval, stála další vozidla, která bránila v přístupu k ukotvení zásilky. Řidič měl počkat, až vozidla odjedou, případně s nimi popojet tak, aby byla zásilka vysoké ceny ochráněna v souladu s požadavky společnosti Geis CZ s. r. o. Odvolací soud uzavřel, že pokud je jednání žalované vyhodnoceno jako hrubě nedbalé, je vyloučen limit výše náhrady škody podle článku 23 odst. 3 Úmluvy CMR a v takovém případě je promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu škody tříletá (článek 32 odst. 1 věta druhá Úmluvy CMR).

Byla-li zásilka po poškození vydána odesílateli dne 30. 4. 2018 a žaloba podána 31. 3. 2021, je zjevné, že promlčecí lhůta – bez ohledu na jakékoli další okolnosti – nemohla uběhnout. V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná za právní otázky zakládající přípustnost dovolání označila: a) lze jakékoli nerespektování pokynu odesílatele ze strany přepravce považovat automaticky za hrubě nedbalé jednání přepravce vylučující limitaci jeho odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení článku 29 odst.

1 Úmluvy CMR; b) na základě jakých kritérií má být určena osoba odesílatele, jemuž náležejí práva vyplývající z Úmluvy CMR, v situaci, kdy jednání o uzavření smlouvy o přepravě vedla jiná osoba, než byla posléze jako odesílatel uvedena v mezinárodním nákladním listu (konkrétně pak jde o řešení rozporu mezi předcházející objednávkou a následujícím nákladním listem), a to zejména v kontextu článku 9 odst. Úmluvy CMR. Otázka specifikovaná pod písmenem a) nebyla podle žalované dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

Otázka obsahového naplnění pojmu hrubá nedbalost byla podle žalované dovolacím soudem opakovaně řešena v obecné rovině a v jiných skutkových souvislostech (např. v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, sp. zn. 23 Cdo 2702/20121, sp. zn. 23 Cdo 140/2016 či sp. zn. 23 Cdo 1837/2015), přičemž podle přesvědčení dovolatelky je právní názor odvolacího soudu, na kterém je založeno dovoláním napadené rozhodnutí, s touto rozhodovací praxí v rozporu. Otázka uvedená pod písmenem b) byla podle žalované odvolacím soudem vyřešena v rozporu s právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2002, sp. zn. 29 Odo 799/2001.

Stěžejním důvodem, který vedl ke změně prvostupňového rozhodnutí, byl podle dovolatelky závěr odvolacího soudu, že jednala hrubě nedbale, když při manipulaci s nákladem v areálu řidič popojel pět metrů s nákladem, který

předtím odkurtoval. Toto právní posouzení pokládá za nesprávné, přičemž namítaná nesprávnost spočívá v tom, že nikoli každé porušení pokynu odesílatele dopravcem má za následek závěr o hrubé nedbalosti dopravce a že i v těchto případech je nutno zkoumat míru nedbalosti přepravce způsobem popsaným v rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž se samotný odvolací soud ve svém rozhodnutí dovolává. Žalovaná nezpochybňuje obecná východiska vyplývající z rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. v rozsudku ze dne 17.

12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, na který při výkladu pojmu hrubá nedbalost odkazuje odvolací soud), z níž vyplývá mimo jiné: „Hrubá nedbalost je nedbalostí nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění jeho povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob“. Na tato obecná východiska sice odvolací soud odkázal, avšak důsledně je nerespektoval. Z právní úvahy odvolacího soudu je totiž zřejmé, že svůj závěr o hrubé nedbalosti založil na tom, že „žalovaný nerespektoval ujednání obsažené v objednávce přepravy (kterou konkludentně akceptoval), že zásilka má být na vozidle zajištěna proti pohybu“.

V tomto svém hodnocení ovšem pominul skutečnost, že žalovaná tento pokyn objednatele respektovala, zásilka byla na vozidlo naložena jeřábem a při přepravě byla proti pohybu řádně zajištěna. Ke škodní události totiž nedošlo při přepravě samotné, nýbrž při manipulaci s nákladem v areálu žalované, kde řidič za účelem usnadnění manipulace s vozidlem nepatrně popojel, přičemž přehlédl, že vozidlo stojí v terénní nerovnosti. Takové jednání ovšem po obsahové stránce není nedbalostí nejvyšší intenzity svědčící o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob v intencích právního názoru dovolacího soudu.

Úvahy odvolacího soudu vyjádřené v bodě 38 odůvodnění rozhodnutí směřují ke zjištění prosté vědomé nedbalosti (řidiči si podle odvolacího soudu měl být vědom nestabilnosti zásilky), nikoli však ke zjištění nedbalosti nejvyšší intenzity. Je totiž zřejmé, že postup žalované v daném případě byl možná nesprávný, nikoli však zcela svévolný a zřejmě bezohledný. Oproti projednávané věci ve všech odvolacím soudem citovaných rozhodnutích bylo již samotné nerespektování pokynu odesílatele tak flagrantní, že bez dalšího svědčilo o hrubě nedbalém jednání škůdce.

To však neplatí pro tento případ. Právní předchůdce žalobce měl možnost eliminovat riziko a v souladu s ustanovením článků 23 odst. 6, 24 a 26 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR uhradit příplatek k přepravě a udat cenu zásilky nebo zvláštní zájem na dodání zásilky, což by vedlo k odstranění limitace odpovědnosti žalované za způsobenou škodu. To však neučinil a pravděpodobně s ohledem na svůj ekonomický prospěch se rozhodl nést riziko v podobě odpovědnosti za úhradu rozdílu mezi skutečnou hodnotou zásilky a limitací náhrady škody podle Úmluvy CMR.

Na základě této skutečnosti přistupovala žalovaná k zásilce nikoliv se zvýšenou opatrností, nýbrž jako ke standardní zásilce.

Žalovaná rovněž pokládá za nesprávný právní závěr odvolacího soudu o tom, kdo byl odesílatelem předmětného zboží, a tedy stranou smlouvy o přepravě věci. Právní názor odvolacího soudu totiž nezohledňuje ustanovení článku 9 odst. 1 Úmluvy CMR, z něhož vychází rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4407/2010, podle dovolatelky vyplývá, že stranami smlouvy o přepravě jsou subjekty uvedené v nákladním listu, dokud není přesvědčivě prokázán opak.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 799/2001, pak plyne, že důkazní břemeno stíhá tu stranu sporu, která tvrdí něco jiného, než je obsahem nákladního listu. Jestliže tedy následným jednáním zainteresovaných stran byla jako odesílatel zboží, a tedy strana smlouvy o přepravě věci v nákladním listu označena společnost AUTEL montáže a. s., pak výhradně tato společnost byla oprávněna uplatňovat vůči žalované nároky ze smlouvy o přepravě. V daném případě tedy – ve shodě s názorem dovolacího soudu vyjádřeným v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 799/2001 – není obsah objednávky důkazem vyvracejícím správnost nákladního listu a nečiní ze společnosti Geis CZ s.

r. o. stranu smlouvy o přepravě, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Pokud by jednání nebylo kvalifikováno jako hrubě nedbalé (první dovolací důvod), pak by – podle dovolatelky – bylo nutno vypořádat vznesenou námitku promlčení, v důsledku čehož má posouzení její míry zavinění důsledky i pro tu část dovoláním napadeného rozhodnutí, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Zdůraznila, že ke stavení promlčecí doby ve smyslu článku 32 odst. 2 Úmluvy CMR nemůže dojít, pokud oprávněný subjekt řádně nepokračuje při uplatňování svých práv.

Právní předchůdce žalobce ani samotný žalobce po dobu více než 2,5 roku od uplatnění nároku na náhradu škody učiněným prostřednictvím emailu nevznesli žádné další dotazy na stav věci a její vyřízení a ani nečinili žádné další právní kroky. Ač Úmluva CMR výslovně spojuje konec stavení promlčecí doby s písemným odmítnutím reklamace ze strany dopravce a s vrácením dokladů připojených k reklamaci, nelze podle názoru žalované toto ustanovení Úmluvy CMR vykládat takovým způsobem, že by mohl být běh promlčecí doby bez dalšího zastaven po neomezeně dlouhou dobu.

Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce v obsáhlém vyjádření shrnul, že dovolání je nepřípustné, neboť odvolací soud otázku hrubé nedbalosti vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, stejně tak správně posoudil, že žalovaná vykonávala přepravu na základě smlouvy o přepravě uzavřené mezi ní a společností Geis CZ s. r. o. Otázka, mezi kým byla tato smlouva o přepravě uzavřena, je navíc otázkou skutkovou, jež nemůže být předmětem přezkumu v dovolacím řízení.

Žalobce dále zdůvodňoval, že v daném případě nedošlo k promlčení nároku žalobce. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, případně aby bylo zamítnuto pro nedůvodnost. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Pokud jde o otázku pod písmenem a), Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, jenž byl uveřejněn pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že za zavinění rovnocenné úmyslu podle práva České republiky je pro účely ustanovení článku 29 odst. 1 a článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR třeba považovat hrubou nedbalost. Současně definoval, že hrubá nedbalost je nedbalostí nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění jeho povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob.

Žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v řešení otázky, zda lze jakékoli nerespektování pokynu odesílatele přepravcem automaticky považovat za hrubě nedbalé jednání přepravce. Takový závěr však odvolací soud neučinil. Odvolací soud odkázal na shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1837/2015, a ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 140/2016, a zdůvodnil, proč bylo jednání žalované hrubě nedbalé. Jeho závěr je přitom v souladu se ustálenou rozhodovací praxí reprezentovanou shora označeným rozhodnutími Nejvyššího soudu.

Přípustnost dovolání nezakládá ani řešení otázky pod písmenem b) týkající se osoby odesílatele. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit nesouhlas s právním posouzením, je-li založen na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017); skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 /§ 211/ o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit námitky proti skutkovému zjištění soudu prvního stupně, ze kterého vyšel i odvolací soud, že smlouvu o přepravě s žalovanou uzavřela jako odesílatelka právní předchůdkyně žalobce společnost Geis CZ s.

r. o. Vzhledem ke skutečnosti, že přípustnost dovolání nezakládá otázka týkající se závěru o hrubé nedbalosti žalované, nebylo třeba se již zabývat promlčením práva žalobce, nehledě na to, že v případě této námitky dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem žalovaná spatřuje přípustnost dovolání. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 druhé věty o. s. ř. neodůvodňuje. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní- li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).