U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci
žalobkyně Hypoteční banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150,
identifikační číslo osoby 13584324, proti žalované M. P., zastoupené Mgr.
Vítězslavem Musilem, advokátem se sídlem v Brně, Hilleho 1843/6, o zaplacení 1
990 484,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 13 C 275/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 8. 3. 2017, č. j. 69 Co 438/2016-257, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 23. 5. 2016, č. j. 13 C 275/2013-176, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 990 484,80 Kč s příslušenstvím
(výrok I.), zastavil řízení o zaplacení částky 253 378,59 Kč s příslušenstvím
(výrok II.) a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve
výši 73 644,80 Kč (výrok III.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná
dovolání, v němž formuluje otázky hmotného a procesního práva, které podle ní
dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly vyřešeny:
1) „Zda mohou soudy v civilním řízení odmítnout provedení důkazu navrženým
výslechem svědků a účastníka řízení s odkazem na předchozí prošetřování dané
věci orgány činnými v trestním řízení a namísto provedení těchto důkazů
vycházet z obsahu trestního spisu … a zda nevede tento postup k neúplnému a
tedy i nesprávnému právnímu posouzení věci.“
2) „Zda je smlouva o úvěru a návrh dovolatelky na čerpání úvěru platným právním
úkonem, pokud majetkový prospěch z tohoto úkonu by měl mít v tomto případě z 95
% čerpané částky přímo faktický zprostředkovatel úvěru, tedy osoba, se kterou
spotřebitel při uzavírání úvěrové smlouvy jedná, přičemž tato osoba je povinna
dodržovat celou řadu zákonných povinností“ a „zda v daném případě smlouva
směřovala k výsledku zákonu odporujícímu a zda je tedy neplatná z důvodu
obcházení zákona“. 3) Zda lze učinit závěr o platnosti smlouvy i tehdy, pokud osoba jednající jako
faktický obchodní zástupce smluvní strany docílí v rozporu se svými zákonnými
povinnostmi vlastního prospěchu vůči další smluvní straně tím, že „je plnění
použito v rozporu s účelem úvěru na uspokojení pohledávky z neplatného právního
jednání pro rozpor s dobrými mravy (v daném případě smlouva o půjčce uzavřená s
poskytovatelem plnění hrazeného z úvěru)“, tj. zda jde o natolik provázaná
právní jednání a „zda bez úplného právního posouzení relevantních okolností
jednoho jednání vč. jeho platnosti (smlouva o půjčce) lze úplně právně posoudit
platnost druhého jednání (smlouva o úvěru)“. Dovolatelka považuje za nesprávný právní závěr odvolacího soudu o tom, že se
žalobkyní uzavřela platnou úvěrovou smlouvu a že následně platně podala návrh
na čerpání úvěru, neboť má za to, že smlouvu o úvěru i žádost o čerpání úvěru
připravoval zprostředkovatel úvěrové smlouvy pan B., se kterým dovolatelka
jednala při sjednávání úvěrové smlouvy a který obdržel 95 % poskytnutých
úvěrových prostředků. Tvrdí, že jím byla uvedena v omyl především při
podepisování příkazu k čerpání úvěru, neboť se domnívala, že prostředky z úvěru
budou připsány na účet prodávající, která z nich následně uhradí své závazky, a
nikoliv přímo na účet pana B. Namítá neplatnost úvěrové smlouvy i návrhu na
čerpání úvěru podle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014.
Nesouhlasí s tím, že soud se
při dokazování okolností uzavření úvěrové smlouvy spokojil se závěry
vyplývajícími z trestního spisu, nevyslechl ji a další navrhované svědky. K
otázce provádění dokazování poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, které
jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu dále
uvedená, na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz). Podle dovolatelky v
napadeném rozhodnutí absentují i právně významná skutková zjištění pro
posouzení neplatnosti smlouvy o úvěru pro obcházení zákona, což vede k
neúplnému právnímu posouzení a odchýlení se od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne
21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, a ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo
505/2002, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (včetně jím
potvrzeného rozhodnutí soudu prvního stupně) z důvodu, že by jí neprodlený
výkon rozhodnutí způsobil závažnou újmu a existenčně by ji ohrozil. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době
zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2 článku II,
části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony a s bodem 2 článku II, části první přechodných ustanovení
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. První z otázek formulovaných žalovanou přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší
soud již v mnoha svých rozhodnutích vyslovil závěr, že soudu přísluší posoudit
důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky
provede a které nikoliv, přičemž neprovede ty důkazy, jimiž mají být
prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné
nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Za důkaz mohou sloužit podle § 125
o. s. ř. všechny prostředky, kterými lze zjistit stav věci, tedy i vyjádření
učiněná v rámci trestního řízení a jiný obsah trestního spisu. Je na soudu, aby
v rámci volného hodnocení důkazů posoudil jejich vypovídací hodnotu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3258/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3814/14, a ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1374/17). Vycházel-li odvolací soud při zjišťování okolností uzavření smlouvy o úvěru
kromě dalších listinných důkazů též z obsahu trestního spisu a současně uvedl
důvody, pro které neprovedl další žalovanou navrhované důkazy výslechem osob,
které již byly slyšeny v trestním řízení, od uvedených závěrů se neodchýlil. Prostřednictvím první z otázek navíc dovolatelka fakticky zpochybňuje hodnocení
důkazů provedených v řízení k okolnostem uzavření smlouvy o úvěru.
Samotné
hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §
132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo
2669/2016, nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 222/2016, proti němuž podaná
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2016,
sp. zn. I. ÚS 2464/16). Přípustnost dovolání nemohou založit ani další dvě otázky položené žalovanou,
neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud
při posouzení otázky platnosti smlouvy o úvěru vyšel ze skutkových zjištění, že
při jejím uzavření a při shromažďování podkladů žalovaná sama nejednala přímo s
panem B., který měl mít z uzavřené smlouvy majetkový prospěch, ale jednala s
pověřenými pracovnicemi žalobkyně a neučinila při sjednávání smlouvy nic, aby
ochránila své zájmy. Dovolatelka formuluje druhou a třetí otázku na základě
vlastního skutkového závěru, který je odlišný od skutkového závěru odvolacího
soudu. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže založit právní
otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na
zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo
2808/2017). Odvolací soud se též neodchýlil od dovolatelkou zmíněného rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 505/2002, pokud při posouzení námitky
neplatnosti úvěrové smlouvy pro obcházení zákona dospěl vzhledem k jejímu
obsahu k závěru, že důsledkem úvěrové smlouvy neměl být výsledek odporující
zákonu, neboť měla být poskytnutými peněžními prostředky uhrazena kupní cena
nemovitosti podle podmínek kupní smlouvy, přičemž zákon neurčuje, jak má
prodávající s prostředky hrazenými na kupní cenu naložit. Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, neboť z odůvodnění
napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých veškerých právně významných
skutkových zjištění odvolací soud vycházel a na základě jakého závěru o
skutkovém stavu dospěl k právnímu posouzení otázky platnosti smlouvy o úvěru. Odlišný názor dovolatelky na to, zda provedené důkazy stačí k prokázání
takových relevantních skutečností, který vychází z její odlišné skutkové verze
případu, není způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející
právní posouzení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017).
Dovolání žalované výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém
rozsahu, tedy i proti části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti rozhodnutí o náhradě nákladů
odvolacího řízení. V tomto směru však dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci.
Chybí údaj, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, tj. které z hledisek stanovených v § 237 o. s. ř. považuje za
splněné, a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení. Vytčený
nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta
pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu
první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu
posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení nemůže být důvodný ani dovolatelkou
uplatněný návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který je
návrhem akcesorickým. Rozhodnutím o odmítnutí dovolání je proto rozhodnuto též
o tomto návrhu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3
větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. 11. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu