Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Větrovského, zastoupeného JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem, se sídlem Malá 967, 252 62 Horoměřice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2012, č. j. 15 C 26/2010, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 25 Co 248/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3258/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Žalobce svůj požadavek na zaplacení žalované částky dovozoval z titulu bezdůvodného obohacení, jež na straně stěžovatele mělo vzniknout tím, že žalobcem nyní spravovaný úpadce mu zaslal danou částku na jeho bankovní účet, aniž by toto plnění bylo podloženo právním důvodem. Úpadce si posléze uvědomil svůj omyl a vyzval žalovaného k vrácení částky, na což však žalovaný nijak nereagoval. Stěžovatel se v řízení naproti tomu bránil tvrzením, že žalovanou částku sice fyzicky obdržel, avšak jednak pasivně legitimovanou by měla být v projednávaném sporu společnost Retirement investments limited, za kterou jednal a která řádně uzavřela s úpadcem smlouvu o obchodní spolupráci, na základě níž bylo omylem plněno na osobní účet stěžovatele, jednak v částce 3.500.000 Kč bylo plnění vráceno a v částce 500.000 Kč se jednalo o odměnu za zprostředkovatelskou činnost. V řízení proti stěžovateli byl úspěšný žalobce. Dle závěrů městského soudu tvrzení žalovaného, že částku 3.500.000 Kč vrátil v hotovosti zmocněnci úpadce, nelze mít přes existenci listiny, v níž je obsaženo prohlášení o této skutečnosti, za prokázanou. Obsah předložené listiny je v rozporu s tvrzeními stěžovatele učiněnými v rámci podání vysvětlení dle § 158 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Zmiňovaná okolnost ve spojení s tím, že k vrácení uvedené částky mělo dojít nikoliv na účet, z něhož byla poukázána, ale v hotovosti, nasvědčuje účelovosti obrany žalovaného a tím i neunesení jeho důkazního břemene. Nevěrohodnou se jeví i obrana žalovaného spočívající v započtení částky 500.000 Kč, přičemž nutno dojít k závěru o neplatnosti plné moci udělené jednatelem úpadce třetí osobě panu Drachovi, jelikož rozsah oprávnění ke všem právním úkonům je natolik široký, že odpovídá prokuře, již však může udělit toliko valná hromada, a v důsledku toho nutno posoudit jako neplatnou i dohodu, s odkazem na kterou si stěžovatel nárokoval odměnu za zprostředkovatelskou činnost. Stěžovatel však s takovýmito skutkovými a právními závěry nesouhlasí. S odkazem na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2670/98 je přesvědčen, že v otázce pravdivosti prohlášení o vrácení částky 3.500.000 Kč soudy nesprávně přistoupily k problematice důkazního břemene a přenesly důkazní povinnost na něj, ač bylo na žalobci, pokud napadal správnost dokladu o vrácení, aby prokázal svá tvrzení. Zároveň trvá na procesní nepoužitelnosti vysvětlení podaného dle § 158 odst. 6 trestního řádu, kdy dle jeho názoru pokud je tato dána v trestním procesu, musí být takovýto záznam nepoužitelný i v jakémkoliv jiném řízení. Pokud jde o částku 500.000 Kč, stěžovatel je přesvědčen, že v řízení nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že si ji oprávněně ponechal jako odměnu za zprostředkovatelskou činnost schválenou zástupcem úpadce panem Drachem. Stěžovatel má též nadále pochybnost, zda pasivně legitimována neměla být namísto něj společnost Retirement investments limited. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž požádal, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti s tím, že je po vytopení velkou vodou v roce 2013 v obtížné sociální situaci.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Stěžovatelova argumentace má především charakter polemiky se závěry obecných soudů, které jsou však v jejich rozhodnutích, zejména pak v rozsudku soudu druhého stupně, řádně odůvodněny a není úlohou Ústavního soudu nahrazovat jimi provedené posouzení hodnocením vlastním. To platí jak o stěžovatelem tvrzeném vrácení částky 3.500.000 Kč a oprávněnosti ponechání si částky 500.000 Kč, tak o otázce jeho pasivní legitimace.
Pokud jde o namítanou procesní nepoužitelnost vysvětlení podaného dle § 158 odst. 6 trestního řádu, Ústavní soud se se stěžovatelovým právním názorem neztotožňuje. Soud rozhodující v občanskoprávním řízení nepostupuje dle pravidel trestního řádu, nýbrž dle procesních předpisů civilněprávních, které použití takovéhoto důkazního prostředku nezapovídají. Obdobně se ostatně Ústavní soud vyjádřil například již ve svém usnesení
sp. zn. II. ÚS 366/04
(též srovnej absenci námitek Ústavního soudu k použití takovéhoto vysvětlení v usnesení
sp. zn. I. ÚS 1596/13
; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu