U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce JUDr.
Václava Kulhavého, se sídlem v Praze 3, Jeseniova 837/10, insolvenčního správce
dlužníka IRBIS Development s.r.o., IČ 27861023, se sídlem v Senici 23,
zastoupeného Mgr. Jiřím Prokopem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická
664/46, proti žalovanému B. V., zastoupenému JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se
sídlem v Horoměřicích, Malá 967, o zaplacení částky 4,000.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 26/2010,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září
2013, č. j. 25 Co 248/2013-129, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
29. června 2012, č. j. 15 C 26/2010-85, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29.
června 2012, č. j. 15 C 26/2010-85, se zastavuje; jinak se dovolání odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 29.766,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Prokopa do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení i o soudním poplatku
(výroky III. a IV.). Žalobce svůj požadavek na zaplacení žalované částky
dovozoval z titulu bezdůvodného obohacení, jež na straně žalovaného vzniklo
tím, že mu žalobcem spravovaný úpadce zaslal danou částku na jeho bankovní
účet, aniž by toto plnění bylo podloženo právním důvodem. Úpadce si posléze
uvědomil svůj omyl a vyzval žalovaného k vrácení částky, na což však žalovaný
nijak nereagoval. Žalovaný se bránil tvrzením, že pasivně legitimovanou by měla
být v projednávaném sporu společnost Retirement investments limited, za kterou
jednal a která řádně uzavřela se společností IRBIS Development s.r.o. (dále též
jen „úpadcem“) smlouvu o obchodní spolupráci, na základě níž sice bylo omylem
plněno na osobní účet žalovaného, avšak v částce 3,500.000,- Kč bylo plnění
vráceno a v částce 500.000,- Kč se jednalo o odměnu za zprostředkovatelskou
činnost. Provedené dokazování vedlo soud k následujícím závěrům. Mezi úpadcem a
společností Retirement investments limited (za niž jednal žalovaný jako její
ředitel) byla uzavřena smlouva o spolupráci a poskytování zprostředkovatelských
služeb, již je však třeba pokládat za absolutně neplatnou, jelikož ji za úpadce
uzavřela osoba, která za něj nebyla oprávněna jednat, neboť plná moc udělená
jednatelem úpadce této osobě obchází § 133 odst. 1 obch. zák., směřuje k
nepřípustnému přenechání pravomocí jednatele třetí osobě, a je tudíž v souladu
s § 39 obč. zák. neplatná. Plnění poskytnuté na osobní účet žalovaného
představuje bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. Byla-li však
následně žalovaným zmocněnci úpadce vyplacena v hotovosti částka 3,500.000,-
Kč, je třeba chránit dobrou víru žalovaného v to, že domnělý zmocněnec úpadce
je oprávněn jeho jménem převzít finanční plnění pro tuto společnost, a za osobu
odpovědnou za škodu takto způsobenou úpadci pokládat odlišnou osobu. Žalovaného
tedy v tomto rozsahu nelze mít za pasivně věcně legitimovaného. Žalovaný je
však povinen žalobci zaplatit zbývajících 500.000,- Kč, neboť jím tvrzené
započtení této částky určené pro společnost Retirement investments limited na
jeho pohledávku proti této společnosti nemá vliv na povinnost vrátit částku
neoprávněně zaslanou na jeho účet. V naznačeném rozsahu tedy soud žalobě
vyhověl, ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání obou účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze,
jenž je rozsudkem ze dne 17. 9. 2013, č. j. 25 Co 248/2013-129, ve vyhovujícím
výroku I. potvrdil (výrok I.), v zamítavém výroku II. je změnil tak, že
žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 3,500.000,- Kč s příslušenstvím
(výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud po
částečném zopakování dokazování dospěl k dílem odlišným závěrům. Tvrzení
žalovaného, že částku 3,500.000,- Kč vrátil v hotovosti zmocněnci úpadce, nelze
mít za prokázané listinou, v níž je obsaženo prohlášení o této skutečnosti.
Jedná se o listinu soukromé povahy, jejímž zpochybněním nastupuje povinnost
účastníka, jenž ji předkládá k prokázání své skutkové verze, unést důkazní
břemeno ohledně jejího obsahu. Žalovanému se však nepodařilo prokázat, že
částku zmocněnci úpadce vrátil. Obsah předložené listiny je v rozporu s
tvrzeními žalovaného učiněnými v rámci podání vysvětlení dle § 158 zákona č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád – dále též jen „tr. ř.“).
Zmiňovaná okolnost ve spojení s tím, že k vrácení uvedené částky došlo nikoliv
na účet, z něhož byla poukázána, ale v hotovosti, nasvědčuje účelovosti obrany
žalovaného a tím i neunesení jeho důkazního břemene. Nevěrohodnou a účelovou se
jeví i obrana žalovaného spočívající v započtení částky 500.000,- Kč. Odvolací
soud přitakal závěru soudu prvního stupně o neplatnosti plné moci udělené
jednatelem úpadce třetí osobě, jelikož rozsah oprávnění ke všem právním úkonům
je natolik široký, že odpovídá prokuře, jíž však může udělit toliko valná
hromada. Předestřené úvahy vedly odvolací soud k tomu, že žalobě vyhověl i co
do částky 3,500.000,- Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně
podal žalovaný dovolání s odkazem na § 237 o. s. ř. a § 241a o. s. ř. Dovolatel
obsáhle zrekapituloval základní skutkové okolnosti projednávaného sporu i
právní názory soudů obou stupňů a vyjádřil názor, že plnil řádně tomu, komu
měl, na základě osvědčené plné moci, přičemž za služby poskytnuté objednateli
obdržel smluvenou odměnu. Připomněl přitom závěry soudu prvního stupně učiněné
ve vztahu k otázce jeho dobré víry v to, že k převzetí částky omylem zaslané na
jeho účet je oprávněna osoba jednající na základě plné moci za úpadce. K jeho
dobré víře však mělo být přihlédnuto i u nároku na zbývající částku. Dovolatel
dále označil za nesprávné závěry vyslovené soudy k otázce platnosti plné moci
udělené úpadcem třetí osobě a vyjádřil názor, že tato je platná. Nelze mu
upírat právo na započtení, bylo-li v řízení prokázáno, že existovala jeho
pohledávka vůči společnosti Retirement investments limited, a zápočtu tak nic
nebránilo. Dovolatel zdůraznil, že od počátku řízení tvrdí (a toto jeho tvrzení
nebylo vyvráceno), že vyvíjel činnost zprostředkovatele pro úpadce, a je zcela
na místě, že obdržel (respektive společnost Retirement investments limited)
odměnu. V naznačeném směru navrhované důkazy soud ovšem neprovedl. Jelikož je
tedy plná moc udělená úpadcem platná a žalovaný prostřednictvím společnosti
Retirement investments limited řádně splnil své povinnosti, není důvodu na
dovolatele pohlížet jako na povinného vydat bezdůvodné obohacení.
Dovolatel vyslovil nesouhlas s tím, že odvolací soud přihlédl při posuzování,
zda žalovaný unesl důkazní břemeno ve vztahu k vrácení peněz, k úřednímu
záznamu o podání vysvětlení, a poukázal na to, že v souladu s § 158 tr. ř.
nelze zmíněný záznam použít jako důkaz. Odvolací soud přitom ani dostatečně
neobjasnil, v čem spatřuje údajný rozpor. Listina s podpisy byla notářsky
ověřena a její pravost nebyla zpochybněna, pouze žalobce učinil ničím
nepodložené tvrzení. Soud tedy nesprávně přenesl důkazní břemeno na žalovaného.
Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu opomenutí toho, že soud prvního stupně
nevyslechl jím navrhované svědky; tímto způsobená neúplnost dokazování
poškozuje procesní práva dovolatele. Předestřená argumentace vedla dovolatele k
návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření zpochybnil námitky dovolatele, připomněl argumenty
svědčící ve prospěch důvodnosti jeho nároku a navrhl, aby bylo dovolání
odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázku, pro niž by na podané dovolání bylo možno v souladu s uvedenými
ustanoveními pohlížet jako na přípustné, ovšem dovolatel nepředestřel.
Předně, upíná-li dovolatel své námitky ke zpochybnění závěru odvolacího soudu,
dle nějž se žalovanému nepodařilo prokázat, že částku 3,500.000,- Kč poskytl
osobě, o níž měl za to, že jedná za úpadce, respektive, že ji vrátil zmocněnci
úpadce panu D., pak se tímto domáhá, aby dovolací soud revidoval správnost
hodnocení v řízení provedených důkazů odvolacím soudem, což Nejvyššímu soudu
jako instanci pouze přezkumné (nikoliv nalézací) nepřísluší. Jeví se však
vhodné podotknout, že úvaha odvolacího soudu, dle níž si zpochybnění soukromé
listiny žádá, aby účastník, jenž z ní dovozuje pro sebe příznivé skutečnosti,
unesl důkazní břemeno ohledně rozhodných okolností, není v žádném zásadním
rozporu se závěry přijatými dovolacím soudem k problematice dokazování
soukromou listinou (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98). Ačkoliv je v tomto směru odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu poněkud matoucí, není pochyb o tom, že zmíněný
závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem byl dovozen na základně
komplexního zhodnocení všech v řízení provedených důkazů volnou úvahou, a
nikoliv v důsledku přenesení důkazního břemene na dovolatele v příčinné
souvislosti se zpochybněním předmětné listiny.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu opomenutí § 158 odst. 6 tr. ř. omezujícím
možnost použít záznam o podání vysvětlení jako důkaz v řízení před soudem,
přehlíží, že toto ustanovení upravuje průběh trestního řízení, jež se svou
povahou a účelem odlišuje od řízení civilního, je ovládáno samostatnými
zásadami a principy a má i svou procesní úpravu rozdílnou od úpravy civilního
řízení obsažené v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu. Dle § 125 o.
s. ř. mohou jako důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci,
zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických
a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy i jiné listiny, ohledání a
výslech účastníků. Občanský soudní řád nikterak nezapovídá, aby soud v civilním
řízení zohledňoval i vyjádření učiněná v rámci trestního řízení, k nimž by
soudu v řízení trestním nebylo umožněno přihlédnout. Je na soudu, aby v rámci
volného hodnocení důkazů posoudil, jakou mají tato vyjádření vypovídací hodnotu
a nakolik se v kontextu jiných v řízení provedených důkazů jeví jako
přesvědčivá. Zmiňuje-li dovolatel opakovaně, že v řízení nebyly provedeny jím
navrhované důkazy, aniž by jakkoliv blíže objasňoval, jak tímto mohla být
ohrožena správnost výsledného rozhodnutí v projednávaném sporu, pak tato
námitka opět postrádá potenciál založit nejen přípustnost, ale i důvodnost
dovolání dle § 242 odst. 3 o. s. ř.
Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů se navíc podává, že ze strany úpadce
byla omylem zaslána na osobní účet žalovaného částka 4,000.000,- Kč, čemuž mělo
předcházet uzavření smlouvy úpadcem a společností Retirement investments
limited, za níž jednal žalovaný jako ředitel. Shledaly-li soudy, že zmíněná
částka byla zaslána na účet žalovaného omylem, a nikoliv jako plnění ze
smlouvy, pak pro závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně není
rozhodující, zda taková smlouva byla stižena neplatností. Ač se soudy obou
stupňů k této problematice rovněž vyjadřovaly, nelze odhlédnout od toho, že
výsledné rozhodnutí ve sporu nezávisí na zodpovězení předestřené otázky, pročež
z námitek dovolatele vztahujících se k neplatnosti smlouvy nelze dovozovat
přípustnost podaného dovolání (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004).
Hovoří-li dovolatel o nároku na odměnu, již měla společnost Retirement
investments limited obdržet za provedenou práci, aniž by svůj účet v rámci
dovolacích tvrzení označil za platební místo takového plnění, pomíjí, že
projednávaný spor se netýká případného nároku této společnosti na odměnu, ale
částky omylem zaslané na jeho účet, tedy osoby odlišné od subjektu, s nímž měl
úpadce uzavřít v řízení rozebíranou smlouvu. Zmiňuje-li pak dovolatel
neprovedení navrhovaných důkazů právě v souvislosti s doložením vykonávání
zprostředkovatelské činnosti pro úpadce, pak je s ohledem na uvedené zřejmé, že
jakékoliv případné opomenutí důkazů navrhovaných k této skutečnosti je zcela
bez vlivu na rozhodnutí projednávané věci. Rovněž údajný nárok žalovaného na
plnění vůči společnosti Retirement investments limited se míjí s meritem
posuzovaného sporu. Jelikož vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého mylným
zasláním předmětné částky vázal toliko žalovaného a úpadce, nebylo zde prostoru
ani pro to, aby žalovaný započetl svou pohledávku vůči třetí osobě proti dané
pohledávce úpadce, neboť nešlo o pohledávky vzájemné (srov. § 580 obč. zák.).
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na
přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
odmítl.
Žalovaný směřuje své dovolání též proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je však
odvolání (viz § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje
funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí.
Absence funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a
Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 29. 6. 2012, č. j. 15 C 26/2010-85, které touto vadou trpí, zastavil
(viz § 104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, částí věty před středníkem, a
§ 146 odst. 2 a 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se
zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení
vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze
dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb.,
stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 6 vyhlášky č.
177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k
dovolání) 24.300,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
a navýšením o 21% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 29.766,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 7. října 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu