32 Cdo 2669/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Trigema Building a.s., se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách,
Bucharova 2641/14, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 27653579, zastoupené
JUDr. Gabrielem Achourem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 890/7, proti
žalovanému M. R., zastoupenému Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, o zaplacení 820 000 Kč s příslušenstvím a
částky 2 400 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 112/2013, o
dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015,
č. j. 1 Cmo 183/2015-251, takto:
Dovolání se odmítá.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou (po částečném
zastavení řízení v rozsahu 1 045 000 Kč na základě zpětvzetí žaloby ohledně
této částky) po žalovaném zaplacení 820 000 Kč jako smluvní pokuty za jeho
prodlení s odstraněním vytčených vad (netěsnosti hydroizolace vířivky a
zatékání bazénu), jakož i částky 2 400 Kč jako paušální náhrady na náklady
spojené s uplatněním pohledávek. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 36 Cm 112/2013-194,
zamítl žalobu o zaplacení 820 000 Kč s příslušenstvím i částky 2 400 Kč, a
uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení. Podle názoru soudu prvního stupně až do uzavření písemné smlouvy o dílo dne 3. 5. 2012 její účastníci nedospěli k dohodě o jejich podstatných náležitostech. Vycházeje ze zjištění, že dílo již bylo v době uzavření smlouvy prakticky
dokončeno, pokládá soud prvního stupně její ustanovení odst. 4.3 (zakládající
věcnou působnost uzavřené smlouvy i na rozpracovanou část díla provedenou před
jejím uzavřením) za neplatné pro obcházení zákona podle § 39 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn a doplňků, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Z důvodu nepřípustné zpětné účinnosti hodnotí
soud prvního stupně jako neplatnou i dohodu o smluvní pokutě obsaženou v odst. 11.5 Všeobecných smluvních podmínek provádění díla. Nad rámec posouzení
žalobního nároku soud prvního stupně upozornil, že požadovaná smluvní pokuta ve
výši 10 000 Kč denně by byla podle § 39 obč. zák. neplatná i pro rozpor s
dobrými mravy, neboť přesahuje nejvýše přípustnou výši podle judikatury
Nejvyššího soudu. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil
napadený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kasaci
napadeného rozhodnutí podložil zejména nedostatkem důvodů v napadeném rozsudku
a irelevantností závěrů o nedůvodnosti žalobního nároku, na nichž je rozsudek
založen, resp. jejich předčasností. Kromě toho nevyloučil, že ke zjištění
skutkového stavu věci bude třeba provést další důkazy navržené účastníky, které
překračují meze odvolacího přezkumu. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že k uzavření
smlouvy o dílo v době zahájení prací žalovaným na předmětné stavební akci
nedošlo, a to pro absenci způsobilého návrhu žalobkyně na uzavření smlouvy. K
písemné smlouvě o dílo podepsané oběma účastníky a datované shodně dnem 3. 5. 2012 uvedl, že tato smlouva obsahuje obě podstatné náležitosti podle § 536
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších změn a
doplňků, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) a že k tomuto datu
nebyly práce prováděné žalovaným na předmětné akci prokazatelně ukončeny. V
této souvislosti poznamenal, že poslední zápis zhotovitele ve stavebním deníku
je datován 12. 5. 2012, přičemž předání díla žalovaný zahájil 20. 5. 2012
podpisem předávacího protokolu.
Za této situace odvolací soud na rozdíl od
soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žádné kogentní ustanovení soukromého
práva nebrání smluvním stranám, aby práva a povinnosti vztahující se k dříve
rozpracované části díla podřídily režimu písemné smlouvy o dílo, platně
uzavřené před jeho dokončením. Takový závěr je podle názoru odvolacího soudu v
souladu i s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na jehož konkrétní judikáty v
odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Z dosavadního dokazování vzal odvolací soud za prokázané, že v průběhu záruční
doby žalobkyně u žalovaného notifikovala vady díla spočívající v zatékání
vířivky a bazénu. S ohledem na právní posouzení věci soudem prvního stupně však
navržené a zčásti provedené důkazy nebyly blíže hodnoceny k prokázání
skutečnosti o tom, že za notifikované záruční vady díla je žalovaný odpovědný,
a proto odvolací soud postrádá odpovídající skutková zjištění k učinění
právního závěru o této skutečnosti. Obdobně pro nedostatek důvodů pokládá za
nepřezkoumatelný i závěr soudu prvního stupně ohledně posouzení platnosti
dohody o smluvní pokutě, zajišťující včasné odstranění vytčených záručních vad. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně zejména dosud nijak nezabýval
otázkou určitosti vymezení zajišťované povinnosti, ani tím, jakou funkci
(preventivní, reparační či sankční) sjednaná smluvní pokuta plní. Pro úplnost
poznamenal, že ujednání o smluvní pokutě není možné v obchodněprávních vztazích
považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti
sjednané výše smluvní pokuty; může však být důvodem pro postup podle § 301
obch. zák. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o
§ 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. Dovolatel tvrdí, že odvolací soud svým postupem zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže posoudil
předmětnou písemnou smlouvu o dílo (včetně ujednání o záruce a odpovědnosti za
vady) jako platnou, aniž provedl důkaz smlouvou a aniž se vypořádal s jeho
námitkami, že tato smlouva je neplatná z důvodu nemožnosti plnění a neurčitosti
jejího odst. 4.3. Zdůrazňuje, že v době jejího uzavření nebylo možné objektivně
předmět díla podle projektové dokumentace zhotovit, neboť byl v době
podepisování smlouvy zcela dokončen. Podle dovolatele, odkazujícího na podporu
argumentace na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1787/2007, šlo přitom
o objektivní fyzickou počáteční nemožnost plnění, jejímž důsledkem je
neplatnost právního úkonu. Odvolací soud se však jeho námitkou o nemožnosti
plnění vůbec nezabýval; tím se podle dovolatele odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, aniž by její nerespektování jakkoli
relevantně zdůvodnil. Dovolatel vysvětluje, že pokud smlouvu o dílo podepsal,
učinil tak jen kvůli obavám, že se žalobkyně kvůli neexistenci písemné smlouvy
bude vyhýbat plnění své povinnosti zaplatit cenu díla. Smlouva o dílo tak měla
sloužit pouze jako formální podklad pro fakturaci již zhotoveného díla a měla
upravit vztahy mezi ním a žalobkyní do budoucna. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožňuje s právními závěry odvolacího
soudu a namítá, že dovolání žalovaného nesplňuje podmínky přípustnosti a ani
vymezení dovolacího důvodu zákonem stanoveným způsobem.
Podle jejího názoru se
odvolací soud svým závěrem o platnosti předmětné smlouvy o dílo od judikatorní
praxe Nejvyššího soudu nijak neodchýlil a rozhodl s ní v souladu. Rovněž tak
poukazuje na to, že dovolatel v rozporu se zákonnou úpravou uvádí nové
skutečnosti o nemožnosti plnění i o neurčitosti ustanovení odst. 4.3 smlouvy. Podle přesvědčení žalobkyně je smlouva natolik srozumitelná, že výkladových
pravidel, jichž se dovolává dovolatel, není třeba. Rovněž tak odmítá jeho
názory o nesprávnosti procesního postupu odvolacího soudu, pokud neprovedl
důkaz předmětnou smlouvou o dílo. Žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout pro
nepřípustnost, případně ho zamítnout jako nedůvodné. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka platnosti smlouvy o dílo uzavřené v době, kdy již byla část předmětu
díla provedena, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť tato otázka již byla
judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena (srov. právní závěr v rozsudku ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2173/99, na který odkázal v odůvodnění napadeného
rozhodnutí i odvolací soud a podle něhož „byla-li smlouva o dílo uzavřena v
době, kdy již byly některé stavební práce provedeny, tak i když takovýto postup
není obvyklý, na platnost smlouvy o dílo to nemá žádný vliv“; tento rozsudek je
– stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz)
a odvolací soud se v souzené věci při řešení této otázky od jeho rozhodovací
praxe neodchýlil. Odvolací soud správně vysvětlil, že smluvním stranám žádné
kogentní ustanovení soukromého práva nebrání, aby práva a povinnosti vztahující
se k dříve rozpracované části díla podřídily režimu písemné smlouvy, platně
uzavřené před jeho dokončením, a že právní názor o možnosti založení účinnosti
smlouvy pro préteritum respektuje autonomii vůle smluvních stran jako určitou
maximu soukromého práva.
Namítá-li dovolatel v souvislosti s tvrzenou neplatností smlouvy o dílo, že
předmět díla podle projektové dokumentace byl v době podpisu smlouvy zcela
dokončen (na rozdíl od zjištění soudu, že v době podpisu smlouvy nebyly práce
prováděné žalovaným prokazatelně ukončeny), zpochybňuje tím správnost
zjištěného skutkového stavu věci. Dovolatel tak patrně přehlédl, že ani v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím
spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). S ohledem na
zjištění soudu, že dílo nebylo v době podpisu smlouvy zcela dokončeno, nemůže
být napadené rozhodnutí ani v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1787/2007, jehož právních závěrů se dovolatel v
souvislosti s tvrzenou nemožností v době vzniku právního úkonu dovolává. Poukazuje-li dovolatel na neurčitost ujednání odst. 4.3 smlouvy o dílo ze dne
3. 5. 2012 (tj. ustanovení obsahující prohlášení smluvních stran, podle něhož
se smlouva bude vztahovat i na část díla provedenou zhotovitelem před jejím
uzavřením), Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud řešil otázku určitosti
smlouvy odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu včetně závěrů v
rozhodnutích citovaných dovolatelem. Kromě toho je možné k námitce dovolatele
uvést, že neurčitost právního úkonu nelze dovozovat z výhrady, že se soud
nevypořádal s jeho námitkami. Pokud dovolatel tvrdí, že odvolací soud svým postupem zatížil řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže posoudil
předmětnou písemnou smlouvu o dílo (včetně ujednání o záruce a odpovědnosti za
vady) jako platnou, aniž provedl důkaz smlouvou a aniž se vypořádal s jeho
námitkami, že tato smlouva je neplatná z důvodu nemožnosti plnění a neurčitosti
jejího odst. 4.3., jsou tyto jeho námitky irelevantní, protože podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o
procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která
by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž
založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení
dopustil (srov.
shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo
1145/2015). Pokud dovolatel popisuje důvody, které ho ve skutečnosti vedly k podpisu
smlouvy o dílo, jde o námitku nové skutečnosti, kterou dovolatel vznesl poprvé
až v dovolacím řízení, a proto k ní podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nemohl
dovolací soud přihlížet. Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace § 238a o. s. ř., který upravuje
přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o
něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani
podle § 237 o. s. ř., a proto, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro
nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda
senátu