32 Cdo 1254/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Sonchen Consulting Limited, se sídlem 199, Arch. Makarios III Ave.,
NEOCLEOUS BUILDING, 3030 Limassol, Kypr, reg. č. HE 82957, zastoupeného JUDr.
Pavel Šafářem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 992/8, PSČ 110
00, proti žalované ADM Prague s. r. o., se sídlem v Praze 4, Lomnického 1705/9,
PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28937996, zastoupené JUDr. Alexandrem
Césarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, o
vydání věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 4/2010, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013,
č. j. 3 Cmo 402/2012-637, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 108.416,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího advokáta.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze
potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2012, č. j. 39 Cm
4/2010-567, kterým byla zamítnuta žaloba o vydání „UČS 2 rafinerie“ sestávající
z komponentů tam uvedených (dále jen „rafinerie“), není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že
odvolací soud se při výkladu a aplikaci ustanovení § 446 zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen
„obch. zák.“), umožňujícího nabytí vlastnického práva od nevlastníka, odchýlil
od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách). V tom se však dovolatelka mýlí. Dovolatelka argumentuje závěry, které Nejvyšší soud přijal v uvedeném
rozhodnutí (odpovídajícími pojetí, které ve své rozhodovací praxi prosazuje
Ústavní soud, srov. např. usnesení ze dne 20. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS
112/01, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem
30/2001, sešit č. 23/2001, nález ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02,
uveřejněný tamtéž pod číslem 110/2003, sešit č. 31/2003, a nález pléna ze dne
13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu pod číslem 119/2006, sešit č. 41/2006, a pod číslem 452/2006
Sbírky zákonů) a podle nichž ustanovení § 446 obch. zák.
na kupujícího klade
přísné nároky; chrání jeho dobrou víru v případě, že nevěděl, nebo vědět neměl
a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci. Je proto nutné, aby v
situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující
prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že
prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že
tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře. Důkazní břemeno týkající se
dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on. Nelze přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud se v souzené věci od těchto
závěrů odchýlil. Vzal je na zřetel, zároveň však nepřehlédl ani navazující
závěr, který dovolatelka ve své argumentaci pomíjí a v němž Nejvyšší soud
zdůraznil, že požadavek na prokázání dobré víry kupujícím nemůže znamenat, že
by kupující pro splnění kritérií obsažených v ustanovení § 446 obch. zák. musel
všechny rozhodné skutečnosti prověřovat i u každého předchozího vlastníka věci. V obchodních vztazích by nebylo reálné po každém podnikateli požadovat
prověření celé „historie“ takové věci, která není vedena v žádné dostupné
evidenci a jež byla navíc opakovaně zcizena; opačný výklad by znamenal popření
smyslu uvedeného ustanovení (z judikatury Nejvyššího soudu srov. shodně též
např. usnesení ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3707/2008, usnesení ze
dne 15. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1227/2010, a rozsudek ze dne 19. listopadu
2013, sp. zn. 22 Cdo 2919/2012). Úvaha odvolacího soudu, podle níž míra
ostražitosti a povinnosti kupujícího prověřovat oprávnění prodávajícího s
předmětem koupě disponovat není bezbřehá, musí být vyžadována s přihlédnutím k
okolnostem prodeje a v rozumném rozsahu a neznamená tedy povinnost prověřovat
další a další články řetězce prodejů, je s ustálenými judikatorními závěry v
plném souladu. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se pak odvolací soud
neodchýlil ani v právním posouzení, podle něhož zjištěné okolnosti případu
závěr o dobré víře kupujícího v intencích judikaturou vymezených požadavků
opodstatňují. Argument dovolatelky, že odvolací soud se spokojil s odkazem na názor soudu
prvního stupně, založený na nesprávném řešení otázky, kdo nese důkazní břemeno
stran dobré víry kupujícího, a že nežádal prokázání dobré víry po žalované,
nereflektuje obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že
spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo
jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §
237 o. s. ř. (srov. k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je
založeno na závěru, že žalovaná nabyla vlastnictví k rafinérii, a to i v tom
případě, že nabývala od nevlastníka, a tato otázka předpoklady stanovené v §
237 o. s. ř. nesplňuje, nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání dovolací
námitky zpochybňující správnost závěrů odvolacího soudu (vyslovených pouze
podpůrně či pro úplnost) o tom, že dovolatelka není ve věci aktivně
legitimována, neboť rafinerii nepřevzala a nenabyla k ní tudíž vlastnické
právo, a o tom, že z předběžného opatření vydaného soudem nevyplýval pro
společnost SETUZA, a. s., zákaz převádět vlastnické právo k rafinérii. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka
vady řízení (nesplnění poučovací povinnosti uložené soudu v § 118a o. s. ř.),
nezahrnující řešení otázky procesního práva a postrádající vymezení, v čem je
spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.),
nehledě na to, že tato námitka se vztahuje k závěru o absenci předání
rafinérie, tedy k otázce, jejíž řešení není, jak shora vysvětleno, pro výsledek
sporu určující. Ačkoliv dovolatelka výslovně zdůraznila, že dovolání podává do všech výroků
napadeného rozhodnutí, ve vztahu k výrokům o nákladech řízení postrádá
dovolání jakoukoliv argumentaci, ani v tomto směru tedy neobsahuje údaj o tom,
v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jenž je
obligatorní náležitostí dovolání (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. prosince 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013). Uvedený nedostatek nelze
již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit
(srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takovou
vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence
uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této jeho části. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř. má žalovaná vůči neúspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů,
které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejího advokáta
za zastupování a v jeho hotových výdajích (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát
žalované učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se
k dovolání. Podle ustanovení § 1 odst. 2 věty první vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II vyhlášky
č. 390/2013 Sb.), se jeho odměna určuje podle ustanovení § 6 odst. 1 ve spojení
s § 7 bod 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) této vyhlášky a činí 89.300,-
Kč (z ceny věci v částce 112.438.590,- Kč). Advokátovi dále náleží paušální
náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 89.600,- Kč je třeba připočíst částku
odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj.
částku 18.816,- Kč,
kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a
která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 108.416,- Kč je žalobce povinen žalované zaplatit ve
lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§ 243c
odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu