23 Cdo 1227/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně M 3000, a. s., se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Šaldova
36, PSČ 180 00, IČO 25084526, zastoupené Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem,
se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, proti žalované EKO systém - US, spol. s
r.o., se sídlem v Lanškrouně, Nádražní 400, okres Ústí nad Orlicí, PSČ 563 01,
IČO 25294741, zastoupené JUDr. Jarmilou Cindrovou, advokátkou, se sídlem v Ústí
nad Orlicí, B. Němcové 74, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Ústí nad
Orlicí pod sp. zn. 6 C 208/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 19 Co 120/2009-280,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3 360 Kč k rukám JUDr. Jarmily Cindrové, advokátky, se
sídlem v Ústí nad Orlicí, B. Němcové 74.
4JGBB75E76A002228 (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok pod bodem II a III). V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně se dne 11. 10. 2005 stala
vlastníkem vozidla tovární značky Mercedes Benz M ML 500, VIN
4JGBB75E76A002228, které koupila od společnosti A. Charouz spol. s r. o. Žalobkyně předmětné vozidlo užívala do 27. 4. 2007, kdy jej předala společnosti
Rona Plus, s. r. o., na základě kupní smlouvy ze dne 24. 4. 2007. Poté, co
nebyla řádně zaplacena celá kupní cena, žalobkyně zjistila, že zástupce
společnosti Rona Plus, s. r. o., kterému žalobkyně vozidlo předala, nebyl
osobou, jejímž jménem se prokazoval. Soud prvního stupně v tomto ohledu
dovodil, že pokud za společnost Rona Plus, s. r. o., jednala se žalobkyní jiná
osoba než jednatel společnosti na základě udělené plné moci, i když ve
skutečnosti udělené jiné osobě než v plné moci označené, nemůže se žalobkyně
domáhat neplatnosti takového právního úkonu podle § 39 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“). V daném případě se nejedná ani o neplatnost relativní
ve smyslu § 49a obč. zák. z důvodu omylu vyvolaného nepravdivostí údajů o osobě
jednajícího za kupujícího. Ani takové neplatnosti se však podle názoru soudu
žalobkyně domáhat nemůže, jelikož omyl způsobila sama žalobkyně tím, že
dostatečně neprověřila totožnost zástupce kupujícího. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že strana žalovaná řádně koupila
vozidlo od společnosti Camurra, s. r. o., se sídlem v Praze 10, podle kupní
smlouvy ze dne 11. 9. 2007, a to v souladu s ustanovením § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). V řízení bylo prokázáno, že
žalovaná učinila veškeré potřebné kroky k tomu, aby si prověřila, zda kupovaný
předmět není zatížen právem třetí osoby. Jelikož na základě platné kupní smlouvy ze dne 24. 4. 2007 přešlo vlastnické
právo na společnost Rona Plus, s. r. o., předáním movité věci, tj. tradicí dle
protokolu o předání věci ze dne 27. 4. 2007, soud prvního stupně dovodil, že
žalobkyně není aktivně legitimovaná k podání předmětné žaloby ve smyslu
ustanovení § 126 občanského soudního řádu (dále jen jako „o. s. ř.“). Z toho
důvodu žalobu zamítl. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 19 Co
120/2009-280, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud dospěl k závěru, že pro rozhodnutí v této věci není na prvém
místě právně významné, zda byla kupní smlouva mezi žalobkyní a společností Rona
Plus, s. r. o., uzavřena platně či nikoli, ale zda žalovaná řádně nabyla
vlastnické právo k předmětnému vozidlu ve smyslu § 446 obch. zák. V řízení bylo
prokázáno, že s vozidlem nakládá jako vlastník žalovaná, která jej koupila od
společnosti Camurra, s. r. o., na základě kupní smlouvy ze dne 11. 9. 2007,
která se řídí § 409 obch. zák. Podle § 446 obch. zák.
se v obchodněprávních
vztazích upřednostňuje dobrá víra před ochranou vlastnického práva původního
vlastníka jako výjimku ze zásady, že nikdo nemůže převést více práv než má sám,
a to pouze za situace, kdy kupující nevěděl, neměl vědět ani nemohl vědět, že
prodávající není vlastníkem prodávané věci. Vzhledem k předcházejícím
vlastníkům se povinnost prokázání dobré víry omezuje pouze na okolnost, zda
kupující věděl nebo vědět měl a mohl, že některá z těchto osob není, resp. nebyla vlastníkem. V řízení bylo prokázáno, že před uzavřením kupní smlouvy měla žalovaná k
dispozici informace od společnosti Cebia, spol. s r.o., která provádí
prověřování původu vozidel (PROVIN) na základě informačního systému pojišťoven
USA a databáze NICB USA a dále vnitřních informačních systémů Cebia, spol. s r. o., a veřejně dostupných informací policie ČR, leasingových společností ČR,
pojišťoven ČR a kanceláře pojistitelů ČR. O tuto službu žalovaná požádala dne
7. 9. 2007 prostřednictvím společnosti Camurra, s. r. o. Odvolací soud uzavřel, že když neexistuje žádný registr, který by stoprocentně
osvědčoval stav vlastnictví motorových vozidel, pak pokud žalovaná měla k
dispozici kupní smlouvu na předmětný automobil mezi předchozími vlastníky, tj. společností BONUS JACKPOT MORAVA s.r.o., a společností Camurra, s. r. o.,
technický průkaz vozidla, vyjádření společnosti Cebia, s. r. o., v nichž byly
zahrnuty i informace z databáze policie a leasingových společností, pak učinila
vše pro to, aby se přesvědčila, že prodávající je skutečně oprávněn převést
vlastnické právo k předmětnému vozidlu. Žalovaná tedy při koupi předmětného
vozidla byla v dobré víře ve smyslu § 446 obch. zák. Z toho důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu
potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včas podaným dovoláním. Jeho
přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Jako dovolací důvod uplatňuje § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a současně se
dovolává aplikace § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., neboť mimo jiné na straně
Krajského soudu došlo k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává dovolatelka v posouzení
otázky, jaké dopady na vlastnické právo má řetězový prodej vozidla mezi více
nabyvateli v poměrně krátkém časovém horizontu dle kupní smlouvy v režimu
obchodního zákoníku, kdy mimo jiné první nabyvatel vozidla v řetězci měl
evidentně status nevlastníka a poslední nabyvatel nejednal při uzavírání
smlouvy s řádnou péčí a obezřetností a podnikatelskou profesionalitou, čímž se
nemůže ani vzdáleně dovolávat ochrany dobré víry v jakémkoli směru, natož
platného převodu vlastnického práva k vozidlu. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pro rozhodnutí ve věci
není podstatné, zda byla kupní smlouva mezi žalobkyní a společností Rona Plus,
s. r. o., uzavřena platně či nikoli. Dovolatelka namítá, že kupní smlouva
uzavřená mezi ní a společností Rona Plus, s. r.
o., je neplatná, a proto na
jejím základě nemohlo dojít k převodu vlastnického práva k vozidlu na
společnost Rona Plus, s. r. o. Jelikož měla společnost Rona Plus, s. r. o.,
status nevlastníka, nemohlo dojít ani k platnému převodu vlastnického práva na
společnost BONUS JACKPOT MORAVA s.r.o. Dovolatelka dále upozorňuje, že k uzavření kupní smlouvy č. 1 dne 24. 4. 2007
mezi ní a společností Rona Plus, s. r. o., a kupní smlouvy č. 2 mezi
společností Rona Plus, s. r. o., a společností BONUS JACKPOT MORAVA s.r.o. dne
23. 5. 2007 došlo ve lhůtě kratší než jeden měsíc. Údajný převod vlastnického
práva je tak doprovázen účelovostí, která je v rozporu s elementární
podnikatelskou politikou. Takové jednání (řetězení kupujících předmětného
vozidla v krátkém časovém horizontu) svědčí o snaze obejít § 39 obč. zák. Přestože ani na společnost BONUS JACKPOT MORAVA s.r.o. nemohlo dojít k platnému
převodu vlastnického práva, tak společnost CAMURRA, s. r. o., jako další
kupující neměla vůbec přistoupit k uzavření kupní smlouvy ze dne 7. 9. 2007. Společnost CAMURRA, s. r. o., která provozuje autobazar, porušila při nákupu
vozidla zásadu profesionality tím, že nepřihlédla k aspektu poměrně rychlého
střídání většího počtu údajných vlastníků vozidla v krátkém časovém horizontu a
že řádně nezkoumala okolnosti prodeje předmětného vozidla. Dovolatelka dále namítá, že žalovaná měla z technického průkazu vozidla ve
znění ke dni 11. 9. 2007 zjistit, že ke dni uzavření kupní smlouvy je jako
poslední vlastník uváděna společnost BONUS JACKPOT MORAVA s.r.o., nikoli
společnost CAMURRA, s. r. o., jakožto prodávající. Dále měla zjistit, že
vozidlo bylo v krátkém časovém horizontu (květen 2007 až září 2007) převáděno
na celkem 4 nové majitele včetně žalované. V návaznosti na to žalobkyně
uzavírá, že žalovaná v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy se společností
CAMURRA, s. r. o., porušila elementární povinnosti podnikatele jakožto
profesionála. Dovolatelka proto namítá, že nedošlo k platnému převodu
vlastnického práva k vozidlu ani na žalovanou jako posledního toliko formálního
nabyvatele vozidla. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že učinila všechna možná a jí dostupná
opatření pro to, aby zjistila, že společnost CAMURRA, s. r. o., je vlastníkem
osobního automobilu a že toto vlastnické právo bude na ni řádně převedeno. Žalovaná dále namítá, že dovolatelka si sama nepočínala s řádnou péčí a
obezřetností a sama si počínala minimálně nezodpovědně. Žalobkyně sama
vytvořila podmínky pro to, aby se někdo choval k automobilu jako ke svému,
protože sama dovolatelka jej prodala společnosti Rona Plus, s. r. o., kupní
smlouvou ze dne 24. 4. 2007, kde bylo výslovně uvedeno, že kupující zaplatila
kupní cenu automobilu před podpisem kupní smlouvy. Tím žalobkyně porušila
základní povinnost předcházet hrozícím škodám.
Žalobkyně dále jednala minimálně v rozporu s dobrými mravy, když uzavřela dvě
kupní smlouvy s datem 24. 4. 2007 (jednu na společnost Rona Plus, s. r. o., a
druhou se společností GE Money Auto, a. s.) a na jedné z nich uvedla, že kupní
cena byla zaplacena. Závěrem žalovaná namítá, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé zásadní
právní význam, jelikož Nejvyšší soud České republiky se otázkou dobré víry a
nabytí vlastnického práva zabýval již v rozsudku sp. zn. 32 Odo 870/2003 Sb. Z výše uvedeného důvodu žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen po 1. červenci 2009, kdy nabyla
účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. července 2009. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přípustné, jestliže
dovolání není přípustné podle písmene b) tohoto ustanovení a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož odvolací
soud neřešil právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla
dosud vyřešena, a rozhodl ve věci v souladu s dosavadní judikaturou. Nejvyšší
soud se výkladem ustanovení § 466 obch. zák. a podmínkami řádného nabytí
vlastnického práva od nevlastníka zabýval např. v rozhodnutí ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007 (veřejnosti dostupné na webových
stránkách www.nsoud.cz). Pro posouzení dané věci je předně podstatné, zda žalovaná jako kupující v
řízení prokázala, že nevěděla nebo vědět neměla a nemohla, že prodávající není
vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Kupující (žalovaná) tak musí prokázat, že využila všechny dostupné prostředky k
tomu, aby se přesvědčila, že podávající je skutečně oprávněn převést
vlastnictví k předmětné věci. Současně ale nelze po kupujícím požadovat, aby
veškeré rozhodné skutečnosti zkoumal i ve vztahu k předcházejícím majitelům
vozidla (v tomto případě společnost BONUS JACKPOT MORAVA s.r.o., Rona Plus, s. r. o. a žalobkyni). Pokud tedy bylo v řízení prokázáno, že žalovaná před uzavřením kupní smlouvy
měla k dispozici technický průkaz k vozidlu, smlouvu předchozích dvou majitelů
vozidla a osvědčení PROVIN od společnosti Cebia, s. r.
o., je závěr odvolacího
soudu, že žalovaná učinila veškeré dostupné kroky k tomu, aby ověřila
vlastnictví společnosti CAMURRA, s. r. o., k předmětnému vozidlu, v souladu s
požadavky stávající judikatury na prokázání dobré víry ve smyslu § 446 obch. zák. Námitka dovolatelky, že pro řízení je rozhodné, zda byla platně uzavřena
smlouva mezi ní a společností Rona Plus, s. r. o., jelikož na tom závisí
posouzení otázky, zda vlastnické právo přešlo na další nabyvatele automobilu či
nikoli, je nepřípadná. A to právě proto, že obchodní zákoník v § 446
upřednostňuje v obchodních závazkových vztazích dobrou víru nabyvatele před
ochranou vlastnického práva původního vlastníka. To ovšem nezbavuje původního
vlastníka práva domáhat se náhrady škody po osobě, která mu ji svým jednáním
při převodu vlastnického práva způsobila. Pro převod vlastnického práva k automobilu není podstatný zápis nového majitele
do technického průkazu. Převod se provádí předáním předmětného automobilu, tedy
tradicí. Skutečnost, že společnost CAMURRA, s. r. o., nebyla zapsána do
technického průkazu vozidla jako jeho majitel, nemůže za situace, kdy byla
žalované při koupi vozidla přeložena kupní smlouva, jejíž stranou byl v
technickém průkazu posledně zapsaný subjekt a společnost CAMURRA, s. r. o.,
oslabit dobrou víru žalované v to, že společnost CAMURRA, s. r. o., byla
oprávněným vlastníkem vozidla. Stejně tak nemůže prolomení dobré víry žalované
způsobit skutečnost, že vozidlo bylo v době od dubna do září 2007 převedeno na
čtyři nové majitele. Tento fakt sám o sobě nenaznačuje snahu obejít § 39 obč. zák., jak namítá dovolatelka, a nemůže mít vliv na skutečnost, že podle všech
dokladů, které mohla žalovaná k ověření vlastnického práva k vozidlu získat,
byla prodávající majitelkou předmětného vozidla. Námitka dovolatelky, že společnost CAMURRA, s. r. o., jako provozovatelka
autobazaru, porušila při nákupu vozidla zásadu profesionality tím, že
nepřihlédla k aspektu poměrně rychlého střídání většího počtu údajných
vlastníků vozidla v krátkém časovém horizontu a že řádně nezkoumala okolnosti
prodeje předmětného vozidla, je nepřípadná. I pokud by společnost CAMURRA, s. r. o., porušila svou povinnost profesionality, pak může mít vliv na případné
posuzování dobré víry společnost CAMURRA, s. r. o., ale nemůže to mít žádný
vliv na posouzení dobré víry žalované ve smyslu § 446 obch. zák. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti
němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho důvodu se dovolací soud nezabýval ani námitkami dovolatelky
směřujícími do vad Mimoto je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může dovolatel napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení
otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím
řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování
účastníka v dovolacím řízení ve výši 2 500 Kč [§ 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 14
odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve
znění účinném od 1. 9. 2006], z paušální částky náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném
od 1. 9. 2006) a částky 560 Kč představující 20% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.),
tedy celkem ve výši 3 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu