22 Cdo 2919/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně KREM, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Chochola 261, IČO:
26251001, zastoupené Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova
3, proti žalované AGRO SERVIS CZ, spol. s r. o., se sídlem v Rajhradicích, U
Sýpky 1, IČO: 25586360, zastoupené Mgr. Andreou Trojanovou, advokátkou se
sídlem v Rosicích, Hybešova 307, o vydání věci, vedené u Okresního soudu Brno -
venkov pod sp. zn. 11 C 52/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 8. prosince 2011, č. j. 13 Co 361/2010-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 10
400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované Mgr.
Andrey Trojanové.
Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované vydat
jí pásové minirypadlo, typu JCB 802, výrobní číslo WINSLP08020TE0732219 (dále i
jen ,,předmětné minirypadlo“).
Okresní soud Brno - venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
22. června 2010, č. j. 11 C 52/2008-85, ve výroku I. žalované uložil povinnost
vydat žalobkyni předmětné minirypadlo. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k
předmětnému minirypadlu na základě kupní smlouvy ze dne 24. března 2004. Dále
bylo prokázáno, že minirypadlo je v držení žalované, která odvozuje své
vlastnické právo k němu od kupní smlouvy uzavřené dne 21. prosince 2007 s tím,
že jej nabyla v souladu s ustanovením § 446 obchodního zákoníku, ačkoliv
převodce, tehdejší držitelka minirypadla, obchodní společnost K & K
construction spol. s r.o., nebyla jeho vlastníkem. Soud prvního stupně vyšel při právním posouzení věci z toho, že ustanovení §
446 obchodního zákoníku, na které se žalobkyně odvolává, významně zasahuje do
ústavně zaručeného vlastnického práva ve prospěch právní jistoty účastníků
obchodně právních vztahů. Dospěl k závěru, že žalovaná nemohla být při
vynaložení běžné opatrnosti v dobré víře, že převodkyně, obchodní společnost K
& K construction spol. s r. o., byla vlastnicí předmětného minirypadla, a
žalovaná tak vlastnické právo podle ustanovení § 446 obchodního zákoníku
nenabyla. Pochybnosti o tom, že uvedená společnost je vlastníkem věci musela
žalovaná podle názoru soudu prvního stupně dovodit již ze skutečnosti, že
jednatel žalované a jednatel společnosti K & K construction spol. s r. o. byli
v příbuzenském vztahu. Vzhledem k tomu, že vztahy mezi žalovanou a společností
K & K construction spol. s r. o. nebyly dobré, byla na místě podle soudu
prvního stupně zvýšená patrnost žalované vůči této společnosti. Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 8. prosince 2011, č. j. 13 Co 361/2010-103, ve výroku I. rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu na vydání předmětného minirypadla zamítl a
ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování ohledně dobré víry žalované. Z provedeného
dokazování vyplynulo, že společnost K & K construction spol. s r. o. a žalovaná
byly před uzavřením smlouvy ze dne 21. prosince 2007 obchodními partnery, ovšem
následně se společnost K & K construction spol. s r. o. dostala do finančních
potíží. Jednatel žalované požadoval protiplnění za dodávky stavebního
materiálu, přičemž mu bylo nabídnuto společností K & K construction spol. s r. o., aby se uspokojil z jejího vozového parku. Jednatel žalované si pak vybral
předmětné minirypadlo. Vlastnické právo společnosti K & K construction spol. s
r.o. si ověřil tak, že ji vyzval, aby mu předložila nabývací titul, kterým byla
smlouva o půjčce a směnná smlouva uzavřená mezi K. S. a společností ZK Invest
s. r. o. Společnost ZK Invest s. r. o. pak vystupovala jako vlastník
minirypadla ve směnné smlouvě uzavřené se společností K & K construction spol. s r. o. Žalovaná uhradila kupní cenu zápočtem pohledávky. V průběhu spolupráce
žalované se společností K & K construction spol. s r. o. bylo předmětné
minirypadlo touto společností užíváno, což bylo žalované zřejmé. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že právní vztah mezi
účastníky je třeba kvalifikovat jako obchodně právní vztah.
Z tohoto pohledu
rovněž posuzoval aplikovatelnost § 446 obchodního zákoníku. Odvolací soud
uvedl, že je žalovaná jako kupující povinna prokázat svou dobrou víru v rámci
smluvního vztahu, v němž vystupuje, nikoliv v jakémkoli jiném z předcházejících
smluvních vztahů, na nichž nebyla účastna. Není po ní tedy možné vyžadovat, aby
zjišťovala okolnosti, za kterých nabyli vlastnické právo k věci její právní
předchůdci. Odvolací soud odkázal na rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 32 Cdo
44/2007. Skutečnost, že právní předchůdci žalované disponovali s předmětným
rypadlem případně neoprávněně, se žalovaná objektivně dozvědět nemohla. Ohledně
této skutečnosti na ni nelze ani přenášet důkazní břemeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Dovolatelka
vytýká odvolacímu soudu, že se příliš zabýval identifikací právních vztahů mezi
jednotlivými subjekty a přitom zcela přehlédl úmyslné obcházení zákona, když
důvodem složitosti těchto právních vztahů byl úmysl legalizovat svémocné odnětí
věci žalobkyni. Poukázala na právní úpravu obsaženou v novém občanském
zákoníku, ze které se podává, že nabytí svémocně odňaté věci od neoprávněného
není možné, pokud vlastník tuto skutečnost prokáže. Dovolatelka má za to, že ke
stejnému výsledku lze dospět i za účinnosti současné právní úpravy, a to
vzhledem k tomu, že jednání žalovaného je v rozporu s dobrými mravy a vykazuje
znaky zneužití práva. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za
věcně správný. Doplnila, že podmínky § 446 obchodního zákoníku byly naplněny, a
proto nabyla vlastnické právo k věci. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu
také v tom, že důkazní břemeno ohledně dobré víry nese kupující, avšak jen v
tom smluvním vztahu, jehož je sám účastníkem. Argumentaci právní úpravou v
novém občanském zákoníku považuje žalobkyně za nepřípadnou. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. prosince 2011,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání je v řešené věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není
však důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na aplikaci ustanovení § 446 obchodního
zákoníku, podle kterého kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy
prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl
vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není
vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32
Cdo 44/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz, vyložil, že obchodní zákoník v ustanovení § 446
upřednostňuje dobrou víru v obchodních závazkových vztazích před ochranou
vlastnického práva původního vlastníka jako výjimku ze zásady, že nikdo nemůže
převést víc práv, než sám má.
Dané ustanovení však na kupujícího klade přísné
nároky, a je třeba je vykládat rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu
(srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod
č. 30/2001, sešit 23/2001, a nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod
č. 110/2003, číslo sešitu 31/2003). Ustanovení § 446 chrání dobrou víru
kupujícího v případě, že nevěděl, nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající
není vlastníkem prodávané věci. V takovém případě je vždy nutné, aby v
situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující
prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že
prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že
tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře. Důkazní břemeno týkající se
dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám (srovnej usnesení
Ústavního soudu České republiky ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01 –
http://nalus.usoud.cz). Se zřetelem k uvedenému je nutno po kupujícím požadovat prokázání jeho dobré
víry, což však nemůže znamenat, že by kupující pro splnění kritérií, obsažených
v § 446 obchodního zákoníku, musel všechny rozhodné skutečnosti prověřovat i u
každého předchozího vlastníka věci. Povinnost kupujícího prověřit všechny
předchozí vlastníky či držitele věci (mimo prodávajícího) se omezuje jen na
okolnost, zda kupující věděl, nebo vědět měl a mohl, že některá z těchto osob
není, resp. nebyla vlastníkem. V obchodních vztazích by nebylo reálné po každém
podnikateli požadovat prověření celé „historie“ takové věci, která není vedena
v žádné dostupné evidenci a jež byla navíc opakovaně zcizena (k uvedeným
závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 15. srpna
2011, sp. zn. 23 Cdo 1227/2010, uveřejněném na internetových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Z uvedených východisek v předmětné věci odvolací soud vycházel a podrobně v
odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z jakých konkrétních důvodů spatřuje
naplnění předpokladů § 446 obch. zák. pro nabytí vlastnického práva žalovanou. Dovolací soud proto na uvedenou výstižnou a přesvědčivou argumentaci odvolacího
soudu odkazuje. Dovolatelka sice v dovolání ohlašuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti však
s tímto určujícím závěrem a argumentací odvolacího soudu žádným způsobem
nepolemizuje. Namítá toliko to, že „odvolací soud se v jinak precizně zpracovaném rozhodnutí
příliš zabývá identifikací jednotlivých právních vztahů mezi zúčastněnými
subjekty, když naprosto přehlíží úmyslné obcházení zákona, když jediným účelem
mnoha cesí, jež předmětná věc před údajným nabytím vlastnictví žalovaným
prodělala, byla legalizace svémocně odňaté věci pravému vlastníku – žalobci“. Toto obecné konstatování však v žádném ohledu nemůže být relevantním uplatněním
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., neboť z něj ani není
patrné, jak by se mělo promítnout v poměrech souzené věci a případnou
nesprávnost jakých konkrétních závěrů dovolatelka odvolacímu soudu vytýká. Dovolacímu soudu není ani zřejmé, jak by tvrzené a nekonkretizované tvrzení o
„přehlíženém úmyslném obcházení zákona“ mělo zpochybnit závěry odvolacího
soudu, na kterých založil svou úvahu o nabytí vlastnického práva žalovanou,
když i samotná dovolatelka naznačuje, že toto obcházení zákona mělo být
důsledkem cesí předcházejících nabytí vlastnického práva žalovanou. S odkazem na úpravu obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v
partii nabytí vlastnického práva od neoprávněného (§ 1109 a násl.), opětovně s
odkazem na zákaz obcházení zákona, dovolatelka – ve zcela obecné rovině a bez
poukazu na konkrétní skutečnosti souzené věci – naznačuje aplikovatelnost § 3
odst. 1 obč. zák. s tím, že uvedené zákonné ustanovení zakazuje „rozpor
právního vztahu s dobrými mravy“. Tato námitka je zjevně nedůvodná. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dovolacímu soudu opětovně není zřejmé, v čem by poměry souzené věci měly
aplikovatelnost korektivu dobrých mravů opodstatňovat a připouštět,
poukazuje-li dovolatelka na „zákaz rozporu právního vztahu s dobrými mravy“. V
rozporu s dobrými mravy může být ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. toliko výkon
subjektivních práv či povinností; v daném případě však žalovaná žádné
subjektivní právo nevykonává, pouze se brání proti vlastnické žalobě uplatněné
žalobkyní poukazem na skutečnost, že k předmětné věci jí svědčí vlastnické
právo. Jestliže pak dovolatelka naznačuje, že „je potřebné se na předmětnou věc
podívat z prizmatu právně-politického, kdy se nutně výrok odvolacího soudu musí
žalobci jevit jako denegatio iusticiae“, pak v této námitce zjevně nemůže
spočívat nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Bez ohledu na to, že
touto výhradou dovolatelka nijak nepolemizuje s konkrétními závěry odvolacího
soudu, je zřejmé, že o tzv. odepření spravedlnosti v dané věci nemůže zjevně
jít. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno na pozitivním závěru, že
žalovaná vlastnické právo k předmětné věci nabyla, je její vlastnictví a z
tohoto důvodu nemůže vlastnická žaloba žalobkyně obstát.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto dovolání žalobkyně podle § 243b
odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, čímž
žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení.
Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalované advokátkou) sestávají (v souladu
s ustanovením § 137 o. s. ř.) u žalované z mimosmluvní odměny za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 450 000,- Kč
podle § 8 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 7 bod 6. vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince
2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před
1. lednem 2013, částkou 10 100,- Kč (vyjádření k dovolání ze dne 15. srpna 2012
- § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky).
Takto určená odměna spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) představuje
celkovou částku 10 400,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř.
by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7.
května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb.
jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalobkyni uložil, aby žalované nahradila náklady
dovolacího řízení ve výši 10 400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám zástupkyně žalované (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudkem uložená, může se
žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. listopadu 2013
Mgr. Michal
K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu