32 Cdo 1145/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská
525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, proti žalovanému Ing.
T. R., zastoupenému JUDr. Milanem Jebavým, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Italská 1274/8, PSČ 120 00, o zaplacení částky 6 923 980 Kč, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 164/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 1 Cmo 70/2014-561, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání,
které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za
splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení ze dne 25. září 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále například usnesení ze
dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud
usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl, a které je,
stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na
http://www.nsoud.cz). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a má-li být dovolání přípustné proto,
že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu
dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za
dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov.
již citované R 4/2014). Otázku hmotného práva, zda pro souhlas věřitele s převzetím dluhu, k němuž se
dlužník zavázal v písemné smlouvě podle ustanovení § 531 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. lednu 2014 (dále jen „obč. zák.“), je
nutná rovněž písemná forma podle ustanovení § 40 odst. 2 obč. zák., kterou má
dovolatelka za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, Nejvyšší
soud oproti jejímu mínění ve své rozhodovací praxi řešil a odvolací soud se při
řešení této otázky od judikatorní praxe Nejvyššího soudu neodchýlil (srov. např. rozsudek ze dne 20. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1737/2009, a usnesení z
10. července 2013, sp. zn. 23 Cdo 947/2013). Dovolatelkou uplatněný předpoklad
přípustnosti dovolání tak naplněn není. Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání též v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Odvolací soud se měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního
soudu tím, že se nevypořádal s námitkami žalobce obsaženými v jeho odvolání. Žádnou otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil (jíž se v napadeném
rozhodnutí zabýval), tu dovolatelka nepředkládá. Námitka procesní vady,
nezahrnující otázku výkladu normy procesního práva řešenou odvolacím soudem,
předpokladům přípustnosti dovolání taxativně stanoveným v § 237 o. s. ř. neodpovídá; takové námitky ostatně nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem
(srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že
k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Takové námitky tudíž
přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních
pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32
Cdo 842/2014, ze dne 7. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32
Cdo 1254/2014). Dovolatelka ostatně nikterak neoznačila příslušnou rozhodovací praxi dovolacího
soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během
níž tak bylo možno učinit (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula (§
57 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti
nelze posoudit přípustnost dovolání. Nad rámec uvedeného lze dodat, že dovolatelka ve své argumentaci nálezem
Ústavního soudu ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, opomíjí judikatorní
závěry Ústavního soudu, které se promítly též v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu a podle nichž povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být
chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z
rozhodnutí Nejvyššího soudu např.
usnesení ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, rozsudek ze dne 13. července 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013,
a unesení ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, ústavní stížnost
proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS
494/2014). Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje ani
argument, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu při řešení otázek hmotného práva, které mají vyplývat z obsahového
vymezení důvodu dovolání pod bodem III odst. 1.1 až 1.5 dovolání, neboť ani v
tomto ohledu dovolatelka neoznačila příslušnou rozhodovací praxi dovolacího
soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Odvolací soud založil své rozhodnutí především na závěru, že smlouvou ze dne
21. března 1996, kterou posoudil jako smlouvu o převzetí dluhu ve smyslu
ustanovení § 531 obč. zák., převzala se souhlasem právního předchůdce
dovolatelky předmětný závazek společnost Pérovna Hostivař spol. s r. o.,
žalovaný tudíž není nositelem pasivní věcné legitimace. Ve vztahu k řešení této
otázky, které samo o sobě opodstatňuje posouzení žaloby jako nedůvodné, se
dovolatelce, jak shora uvedeno, předpoklady přípustnosti dovolání naplnit
nezdařilo. Pak ale nemůže přivodit závěr o přípustnosti dovolání zbývající část
dovolací argumentace uvedená pod bodem III odst. 2, jejímž prostřednictvím
dovolatelka prosazuje názor, že odvolací soud posoudil platnost ujednání o
splátkovém prodeji, obsaženého v dohodě o vydání a převodu majetku ze dne 1. prosince 1994, v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2010,
sp. zn. 23 Cdo 4249/2008, a ze dne 19. července 2007, sp. zn. 32 Odo 1040/2006. Byl-li postačujícím důvodem k zamítnutí žaloby závěr o nedostatku pasivní věcné
legitimace žalovaného a tento závěr dovolacímu přezkumu otevřen není (protože
stran něho není dovolání přípustné), pak na řešení otázky platnosti ujednání o
splátkovém prodeji napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí (srov. § 237 o. s. ř.). I kdyby totiž byl výsledkem dovolacího přezkumu závěr, že posouzení
ujednání o splátkovém prodeji jako neurčitého je nesprávné, na výsledku sporu
by to ničeho nezměnilo (srov. k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013). V části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o nákladech
odvolacího řízení, pak dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci a ani v tomto
bodě tudíž nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu