32 Cdo 2015/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Mercedes-Benz Česká republika s. r. o., se sídlem v Praze 4 –
Chodově, Daimlerova 2296/2, PSČ 149 45, identifikační číslo osoby 48024562,
zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Široká
25/6, PSČ 110 00, proti žalované MRAZÍRNY PLZEŇ – DÝŠINA a. s., se sídlem v
Dýšině, č. p. 408, PSČ 330 02, identifikační číslo osoby 25230484, zastoupené
Mgr. Alenou Chaloupkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, K Merfánům 178/47, PSČ
318 00, o zaplacení částky 1 562 375 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 58/2006, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014, č. j. 4 Cmo 193/2013-445, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 16 794,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
její advokátky.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.). Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze
potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. ledna 2013, č. j. 46 Cm
58/2006-391, ve výrocích pod body I, III a IV, tj. pokud bylo žalované uloženo
zaplatit žalobkyni částku 1 311 012,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 %
ročně od 29. března 2005 do zaplacení a uhradit náklady řízení před soudem
prvního stupně, a jímž rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné
jen podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 (jako v této věci),
je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za
splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze
dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, jež jsou stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu dostupná na jeho webových stránkách). Má-li být pak dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění
účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno,
o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené
rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále též jen „R 4/2014“). Údajem, že přípustnost odvozuje od ustanovení § 237 o. s. ř., dovolatelka těmto
požadavkům nedostála. Z argumentů, jimiž vymezila důvod dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), pouze jeden vyhovuje zároveň též požadavkům na sdělení, v čem je
spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V souvislosti s předestřenou otázkou, „v jaké výši bezdůvodné obohacení
nastává“, totiž dovolatelka odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
24. dubna 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006, a namítá, že v tomto směru se
odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury. V tom jí však přisvědčit nelze;
odvolací soud v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že při posouzení výše
peněžitého plnění je třeba vycházet z nejnižších nákladů, které zákazník v
daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění, a je nutno
přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění, právní otázku výše
bezdůvodného obohacení tedy řešil plně ve shodě se závěry uvedeného rozhodnutí
dovolacího soudu. Z navazující argumentace je zřejmé, že dovolatelka ve skutečnosti brojí proti
skutkovým závěrům odvolacího soudu o výši příslušných nejnižších nákladů,
zpochybňujíc znalecký posudek, z něhož odvolací soud v této otázce vycházel,
prosazujíc názor, že měl být proveden především důkaz samotným předmětným
vozidlem (míněno zjevně ohledání ve smyslu § 130 o. s. ř.), a vytýkajíc
odvolacímu soudu, že nevyhověl návrhu na provedení revizního znaleckého
posudku. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších
stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §
241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění
skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý
dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost
dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Požadavkům vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídají ani námitky vad
řízení nezahrnující otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil (jíž se
zabýval) a v jejímž řešení se odchýlil od označené ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu; i pro samotné vady řízení pak platí, že vzhledem k ustanovení
§ 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. např. závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne
29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32
Cdo 1254/2014). Takto uplatněné hledisko tedy přípustnost dovolání nezakládá. Ve zbývající části dovolání žalované nesplňuje požadavky zákona na obsahové
náležitosti dovolání.
Otázku, „zda je třeba odvozovat počítání lhůt pro promlčení až od dostatečně
určitých skutkových tvrzení žalobce (vymezených tak, aby nebyla zaměnitelná s
jinými)“, odvolací soud neřešil, nejedná se tudíž o otázku splňující podmínky
ustanovení § 237 o. s. ř. Vzhledem k obsahu odvolací námitky dovolatelky
odvolací soud řešil toliko otázku, zda je při posouzení důvodnosti námitky
promlčení rozhodné, jak žalobce právně kvalifikoval uplatněný nárok. Dovolatelka se až v rámci dovolání pokouší posunout problém z roviny právní
kvalifikace nároku do roviny dostatečnosti skutkových tvrzení. Dovolatelka
ostatně argumentuje, že odvolací soud tuto otázku řešil v rozporu „s ustáleným
rozhodováním“, avšak příslušné judikatorní závěry dovolacího soudu, od nichž se
měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, nikterak nespecifikuje
(srov. důvody již citovaného R 4/2014, popř. též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 356/2014). Otázku, „zda i bez plné moci mohl žalobce komunikovat s pojišťovnou“, odvolací
soud rovněž neřešil; v situaci, kdy podle jeho závěru nebyla smlouva o dílo
uzavřena a plnění žalobkyně posuzoval jako plnění bezesmluvní, je řešení takové
otázky v souzené věci právně nevýznamné (napadené rozhodnutí na ní nezávisí,
srov. § 237 o. s. ř.). Především však není způsobilým (odpovídajícím hlediskům
stanoveným v § 237 o. s. ř.) vymezením předpokladu přípustnosti dovolání
argument, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s hmotným právem, tedy
argument odpovídající úpravě dovolacího řízení účinné do 30. června 2009 (tj. občanskému soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání nejsou vymezeny též v té části dovolání, v
níž dovolatelka namítá, že přiznání náhrady nákladů řízení v celém rozsahu bez
zohlednění úspěchu ve věci je v rozporu „s rozhodovací praxí“, neboť
dovolatelka ani tu nikterak nespecifikuje judikaturu dovolacího soudu, od níž
se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit. K výtce nesplnění poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 118a odst. 2, 3
o. s. ř. Nejvyšší soud odkazuje na výklad shora vztahující se k námitce vady
řízení, jež nezahrnuje otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem. Ani
otázkou poučovací povinnosti se odvolací soud v souzené věci nezabýval, a neměl
k tomu ani důvod. Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že byla-li žaloba
zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto, že
účastník řízení stran určité rozhodné skutečnosti neunesl důkazní břemeno,
nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu věci, pak tu není důvod, proč by
takovému rozhodnutí soudu musel předcházet postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo
1591/2011).
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání vadou, pro
niž nelze (v příslušné jeho části) přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti
(srov. např. usnesení z 16. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014). Uvedené
nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak
bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula.
Nejvyšší soud proto dovolání ze shora uvedených důvodů (dílem pro
nepřípustnost, dílem pro vady) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání
bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady
dovolacího řízení. Žalobkyni náleží mimosmluvní odměna v částce 13.580 Kč podle
ustanovení § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od
1. ledna 2014, neboť úkon byl učiněn 29. července 2014, (srov. čl. II vyhlášky
č. 390/2013 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon
právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3
o. s. ř., tj. 2.914,80 Kč, kterou bude advokátka jako plátce této daně povinna
z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř.
rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 16 794,80 Kč je
dovolatelka povinna žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám její advokátky (§ 243b ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. listopadu 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu