U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Společenství domu č. p. 646 Praha 6 - Liboc, se sídlem v Praze 6 –
Liboci, Pod Cihelnou 646/4, PSČ 161 00, identifikační číslo osoby 27085830,
zastoupeného JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem, se sídlem v Praze 3,
Lucemburská 1569/47, PSČ 130 00, proti žalované SPS engineering, s. r. o., se
sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 22, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby
45798851, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem, se sídlem v Praze 6,
Peckova 280/9, PSČ 186 00, o zaplacení částky 699 244,50 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 64 Cm 32/2011, o dovoláních
žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu
2013, č. j. 1 Cmo 115/2013-112, takto:
I. Dovolání žalobce a dovolání žalované se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku ve výroku pod bodem II,
jímž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2013, č. j. 64 Cm
32/2011-69, změněn tak, že ohledně částky 232 756 Kč se zákonným úrokem z
prodlení od 18. března 2011 do zaplacení byla žaloba zamítnuta, není přípustné. Žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení „otázek hmotného práva, které v rozhodování
dovolacího soudu buď nebyly doposud vyřešeny, popř. se při jejich řešení
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a současně na otázkách
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Vymezuje přitom dvě otázky. Předně předkládá otázku, „zda v případě, že si smluvní strany smluvně ujednají
možnost, že vady za splnění určitých podmínek může odstranit objednatel na
náklady zhotovitele, musí zhotovitel (míněn zjevně objednatel) odstranit jen
nezbytné minimum takových vad, popřípadě, zda může odstranit vady způsobem, aby
dosáhl kvality, úrovně a provedení očekávaném a presumovaném v původním
smluvním ujednání; ergo jakým způsobem a v jakém extenzivitě může objednatel
vady odstranit na náklady zhotovitele“. Na vyřešení takto vymezené otázky
hmotného práva však napadené rozhodnutí nespočívá. V rozhodnutí odvolacího
soudu nelze nalézt (ani implicite obsažený) názor, že objednatel je oprávněn
odstranit toliko „nezbytné minimum vad“, resp. zpochybnění zcela zřejmé
skutečnosti, že vada díla je odstraněna pouze tehdy, je-li odstraněna zcela,
totiž tak, aby provedení díla odpovídalo výsledku určenému ve smlouvě (srov. §
560 odst.
1 obchodního zákoníku). Odvolací soud založil zamítavý výrok ve věci
samé na skutkových závěrech (jejichž správnost v dovolacím řízení zpochybnit
nelze) o tom, které z prací, jež si objednatel (tj. žalobce) nechal provést
třetí osobou, byly vynaloženy na odstranění předmětné vady a které nikoliv
(které odstranění této vady přičítat nelze). Jako druhou nastoluje žalobce otázku, „zda v případě, že soud dospěje k
závěru, že žalobce neprokázal na základě navržených důkazů splnění všech
podmínek, které soud považuje za nezbytné pro autoritativní přiznání nároku a
provedení komplexní opravy střešní krytiny, včetně podmínek vyplývajících z
hospodářských důvodů (kauzy), může zamítnout žalobu, aniž by předtím dal
žalobci poučení (i) podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že splnění některé z
tvrzených podmínek nemá dosud na základě navržených důkazů za prokázané, popř. (ii) podle § 118a odst. 2 o. s. ř., že dle právního názoru soudu je nutno
prokazovat i splnění jiných než žalobcem tvrzených podmínek, přičemž na základě
navržených důkazů nemá tyto jiné podmínky dosud za prokázané“. Otázkou, v jaké procesní situaci je soud povinen poskytovat účastníkům poučení
podle ustanovení § 118a o. s. ř., se odvolací soud v souzené věci nezabýval
(neřešil ji), napadené rozhodnutí tedy na jejím řešení nezávisí (srov. § 237 o. s. ř.). Žalobce prostřednictvím takto formulované otázky vytýká odvolacímu
soudu procesní pochybení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního
práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídá (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ostatně ani
způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i
kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. července 2014,
sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014,
která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná,
veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách). Nad rámec uvedeného lze dodat, že žalobcem položená otázka v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu vyřešena byla. Nejvyšší soud vysvětlil, že postup podle
ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená
tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k
tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud
usnesením ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl). Byla-li tedy
žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto,
že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl
důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na
základě učiněného skutkového zjištění (tj.
že byla tvrzená rozhodná skutečnost
prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde
není pro postup soudu podle ustanovení § 118a důvod (srov. např. usnesení ze
dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek ze dne 29. dubna
2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Tak tomu bylo též v souzené věci; žalobce
mylně přičítá odvolacímu soudu, že zamítavý výrok založil na závěru o neunesení
důkazního břemene. Odvolací soud vycházel z učiněných skutkových zjištění, p
ostup podle ustanovení § 118a o. s. ř. tedy opodstatněn nebyl. Též výtkou, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, žalobce uplatňuje
vadu řízení nezahrnující odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva. Ostatně odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2001, není přiléhavý, neboť v souzené věci odvolací soud
nepřijal originální řešení, jímž by bdělé účastníky střežící svá práva (viz
obecný právní princip „vigilantibus iura skripta sunt“) mohl vzhledem k
dosavadnímu průběhu řízení zaskočit. Neučinil totiž nic jiného, než že
přisvědčil procesní obraně žalované uplatněné v odvolání, s níž byl žalobce
seznámen a k níž se písemně vyjádřil (srov. č. l. 102 spisu), jejímž
prostřednictvím žalovaná zpochybňovala, že k odstranění předmětné vady
střešního pláště, v jejímž důsledku docházelo k zatékání, bylo třeba nově
přeložit celou plochu střechy. V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud
uzavřel, že účastník nemůže být zaskočen (překvapen) samotnou skutečností, že
se soud v procesu zjišťování skutkového stavu věci přikloní na základě
hodnocení provedených důkazů ke skutkové variantě odpovídající tvrzením
protistrany. Odvolací soud se pak nemohl odchýlil ani od závěrů obsažených v
dalším žalobcem označeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, neboť z hlediska právní kvalifikace posoudil nárok
žalobce shodně se soudem prvního stupně (důvodem změny jeho rozhodnutí jsou
odlišné skutkové závěry). Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu též ve výroku o nákladech řízení před
soudem prvního stupně, vytýkaje odvolacímu soudu překvapivou a svévolnou (oporu
v právu postrádající) aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., aniž však oproti
požadavku na obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 241a odst. 2 o. s. ř. uvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. má být naplněn (srov. k tomu např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116). Kdyby pak bylo lze jeho shora zmíněnou argumentaci judikaturou, v níž Nejvyšší
soud zdůrazňuje zásadu předvídatelnosti rozhodnutí soudu, vztáhnout i na zde
uplatněnou námitku překvapivosti, nebylo by možno shledat dovolání přípustným. Jak bylo již vyloženo, přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím
soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv pouhá (ať již domnělá či
skutečná) vada řízení.
K námitce zpochybňující způsob, jakým se odvolací soud
vypořádal s aplikací advokátního tarifu ve vztahu k vyhlášce 484/2000 Sb.,
kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem
nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a
kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, zrušené s účinností ke dni 7. května 2013 nálezem
Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, se ovšem
argumentace judikaturou upravující předvídatelnost soudního rozhodnutí
nevztahuje v žádném případě. V tomto rozsahu tedy dovolání žalobce trpí vadami, jež nebyly po dobu trvání
lhůty k dovolání odstraněny (§ 241b odst. 2 věta první o. s. ř.) a které brání
tomu, aby byla v tomto směru posouzena přípustnost dovolání. Přípustné není ani dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku
pod bodem I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku
o věci samé, pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku
466 488,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. března 2011 do zaplacení. Žalovaná označuje jako předpoklad přípustnosti dovolání skutečnost, že odvolací
soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. 32 Cdo 1389/2007, při
řešení otázky hmotného práva, „zda mělo společenství vlastníků jednotek podle
zákona č. 72/1994 Sb., způsobilost nabýt postupní smlouvou práva a povinnosti
ze smlouvy o dílo, kterou byl vybudován dům či jeho část, k jehož správě
společných částí toto společenství vlastníků jednotek vzniklo, a tedy zda je
aktivně legitimován v tomto sporu“. Otázkou souladu smlouvy o postoupení pohledávek a převzetí dluhů ze smluv o
dílo uzavřené dne 22. března 2004, z níž žalobce dovozuje svou aktivní věcnou
legitimaci, s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují
některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů,
zrušeného ke dni 1. lednu 2014), se odvolací soud nezabýval, stejně jako soud
prvního stupně, zjevně proto, že žalovaný v řízení před soudy nižších stupňů v
tomto ohledu žádné námitky neuplatnil (učinil tak až v dovolání). Odvolací soud
se za této procesní situace spokojil se závěrem o platnosti uvedené smlouvy
založeným na úvaze, že smlouva obsahuje veškeré náležitosti stanovené
zákonem. Otázku hmotného práva, z níž žalovaná dovozuje přípustnost dovolání, tedy
odvolací soud neřešil a neučinil o této otázce žádný závěr, který by mohl být v
dovolacím řízení přezkoumán; právní názor, že žalobce byl jako společenství
vlastníků jednotek způsobilý smlouvou nabýt práva z vad týkajících se smlouvy o
dílo, který žalovaná odvolacímu soudu podsouvá, v jeho rozhodnutí nalézt nelze
(však na jiném místě v dovolání žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že se s
otázkou aktivní věcné legitimace nevypořádal vůbec). Není tedy splněn
předpoklad, vyplývající z ustanovení § 237 o. s.
ř., že napadené rozhodnutí na
vyřešení žalobcem nastolené otázky hmotného práva závisí (natož pak aby bylo
možno dovodit odchylku takového řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu). Samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení konkrétně
neuplatněnou nezabýval, ve světle judikatury Nejvyššího soudu dovolací důvod
spočívající v nesprávném právním posouzení nezakládá, nemůže tedy založit ani
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze
dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní
rozhledy, ročník 2009, pod číslem 12, a v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 7484, a z pozdější doby
usnesení ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014). Ačkoliv též dovolání žalované směřuje výslovně i proti výroku rozsudku
odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, její
argumentace se k náhradě nákladů řízení v žádném ohledu neupíná a její dovolání
je tak v tomto směru postiženo absencí obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř.), kterou již nelze odčinit a pro niž nelze v tomto směru
posoudit přípustnost dovolání (§ 241b odst. 2 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 2 věta první o. s. ř.), dovolání obou účastníků podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.