USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně R. D., zastoupené Mgr. Janem Baerem, advokátem se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19d, proti žalované A. V., zastoupené JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 341/15, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 1 C 190/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2024, č. j. 25 Co 251/2024-233, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 345 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Pavla Utěšeného, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 1 C 190/2023-182, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že do jejího výlučného vlastnictví náleží spoluvlastnický podíl o velikosti 3/8 na v žalobě označených pozemcích v katastrálním území XY včetně
budovy č. p. XY, která je součástí jednoho z nich, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 25 Co 251/2024-233, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně a žalovaná jsou sestry. Předmětné nemovitosti v minulosti vlastnili matka účastnic I. Š. a její manžel V. Š. (nevlastní otec účastnic), a to Š. (od dubna 1965) ideální ? nemovitostí a Š.
společně s Š. v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (od srpna 1978) ideální ? nemovitostí. Manželé Š. obdarovali žalobkyni a žalovanou darovací smlouvou ze dne 12. 2. 1996 podílem na nemovitostech v souhrnné výši ? a Š. daroval podíl ve výši ? matce účastnic Š., přičemž všechny tři obdarované zřídily pro Š. věcné břemeno doživotního a bezplatného práva užívání nemovitostí a žalobkyně s žalovanou se zavázaly, že v darovaných nemovitostech nebudou přijímat návštěvy bez souhlasu dárců. Smlouvou uzavřenou 8.
4. 2015 účastnice řízení darovaly své spoluvlastnické podíly na nemovitostech (každá z nich v podílu 3/8) své matce I. Š., v důsledku čehož se tato stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. V lednu 2023 I. Š. darovala předmětné nemovitosti žalované, která jí zřídila věcné břemeno jejich doživotního bezplatného užívání. Dopisem z 21. 8. 2023 žalobkyně žalovanou vyzvala, aby jí převedla podíl ve výši 3/8 na nemovitostech, což žalovaná odmítla. Dopisem z 22. 9. 2023, který adresovala a doručila I.
Š. coby podle smlouvy z 8. 4. 2015 obdarované, žalobkyně jako dárkyně odvolala svůj dar pro nevděk, který spatřuje v tom, že matka nedodržela jejich ústní dohodu zpětného darování podílu na nemovitostech. Dne 28. 11. 2023 matka účastnic zemřela. Dne 12. 12. 2023 podala žalobkyně proti žalované žalobu na určení svého spoluvlastnického práva, které zakládá na právním jednání odvolání daru vůči I. Š. z 21. 8. 2023 s tím, že se v důsledku odstoupení od darovací smlouvy uzavřené 8. 4. 2015 znovu stala spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, které jsou v katastru nemovitostí vedeny jako majetek žalované.
Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně má sice na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a že tedy lze posuzovat účinky revokace jako prejudiciální otázku, důvodnou však shledal obranu žalované spočívající v námitce nedostatku její pasivní věcné legitimace. Akcentoval, že smyslem ustanovení § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), je sankcionovat nevděčné chování obdarovaného, nikoliv osob jemu blízkých, popř. jeho právních nástupců.
Žalobkyně jako dárkyně odstoupila od darovací smlouvy uzavřené 8. 4. 2015 dopisem z 22. 9. 2023 adresovaným obdarované I. Š. I kdyby bylo toto odstoupení důvodné, došlo k němu v době, kdy Š. již darované nemovitosti nevlastnila, sama je zcizila darovací smlouvou uzavřenou dne 2. 1. 2023, takže požadavek na vydání předmětu daru podle § 2072 odst. 1 věty druhé o. z. by nemohl obstát a žalobkyně coby dárkyně mohla po obdarované požadovat toliko zaplacení obvyklé ceny daru. Žalovaná proto nemůže být nositelkou povinnosti dar vydat (není ve věci pasivně legitimována). Z uvedeného důvodu soudy již nezjišťovaly, zda existovala dohoda mezi žalobkyní jako dárkyní a její matkou I. Š. jako obdarovanou, že darování bude mít jen dočasný charakter (resp. že obdarovaná nemovitosti v budoucnu bezúplatně převede v příslušném podílu zpět na dárkyni), a nezabývaly se ani tím, zda případné porušení takové dohody naplňuje znaky nevděku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že tento rozsudek „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil dostatečně specifika projednávané věci, konkrétně to, že žalovaná byla spolu s ní adresátem slibu matky a účastníkem společné dohody o zpětném darování sporných nemovitostí, ani to, že žalovaná působila aktivně na matku účastnic za účelem dosažení vlastního prospěchu na úkor žalobkyně.
Je přesvědčena, že žalovaná sporné nemovitosti nenabyla od matky v dobré víře, neboť přijala dar s vědomím porušení matčina slibu, resp. dříve sjednané ústní dohody o budoucím zpětném darování; jejímu jednání tak „nemůže být ustanovením § 2072 odst. 1 o. z. poskytnuta ochrana“. Žalobkyně rovněž prosazuje, že materiální újmu vzniklou dárci z pozbytého daru nelze v případě, kdy třetí osoba získá od obdarovaného darovanou věc za okolností zjevně nemravných, saturovat výlučně peněžním ekvivalentem hodnoty daru ze strany nevděčného obdarovaného.
Za dosud neřešenou považuje dovolatelka rovněž otázku, zda je třetí osoba v případě odstoupení dárce od darovací smlouvy pasivně věcně legitimována k vrácení daru, pokud se sama podílela na nevděku obdarovaného vůči dárci, a prosazuje závěr, že ano. Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila námitky žalobkyně za tendenční jak v rovině skutkové, tak právní. Akcentuje, že dovolací námitky vycházejí z předpokladu, že se podílela na nevděku matky vůči žalobkyni a že při přijetí daru nejednala v dobré víře, který nebyl naplněn.
Souhlasí rovněž se závěrem, že existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a věcná legitimace účastníků řízení jsou samostatné právní instituty tvořící předpoklady úspěšnosti určovací žaloby, takže úvaha, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, nevylučuje závěr, že žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 2072 o. z. ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny (odst. 1). Odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké (odst. 2).
Na dovolatelkou vymezených otázkách, „zda ustanovení § 2072 odst. 1 věta druhá o. z. poskytuje třetím osobám ochranu práv nabytých nikoli v dobré víře“ a „zda je třetí osoba v případě odstoupení dárce od darovací smlouvy pasivně věcně legitimována k vrácení daru, podílela-li se na nevděku obdarovaného vůči dárci“, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a nejsou proto způsobilé založit přípustnost dovolání. Ustanovení 2072 odst. 1 o. z. upravuje vztah mezi dárcem a obdarovaným, nikoli bez dalšího vztahy mezi dárcem a třetí osobou nebo obdarovaným a třetí osobou.
K zániku darovacího vztahu dochází na základě dvou po sobě následujících právních skutečností – zjevného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci a jednostranného právního jednání dárce vůči obdarovanému (odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk). Žalobkyně a žalovaná nebyly ve vztahu dárce – obdarovaný. Obdarovanou podle smlouvy uzavřené 8. 4. 2015 byla matka účastnic I. Š., která poté, co se stala vlastníkem předmětu daru, tento zcizila; smlouvou ze dne 2. 1. 2023 nemovitosti darovala žalované.
Žalobkyně coby dárkyně dopisem z 22. 9. 2023, který adresovala a doručila obdarované I. Š., odvolala svůj dar pro nevděk, resp. od darovací smlouvy uzavřené dne 8. 4. 2015 odstoupila a vyzvala obdarovanou k vrácení daru. Protože k odstoupení došlo v době, kdy obdarovaná I. Š. již předmětné nemovitosti nevlastnila, nelze platnost a účinnost zcizení předmětu daru (darování podle smlouvy uzavřené 2. 1. 2023) z hlediska oprávnění obdarované I. Š. jakkoli zpochybňovat, nakolik byla v době převodu vlastníkem.
Žalobkyně tudíž po ní nemohla – v případě, že by prokázala naplnění skutkové podstaty ustanovení § 2072 o. z. – požadovat, aby splnila povinnost restituovat dar (tuto povinnost pochopitelně nemá ani nový vlastník věci); mohla požadovat toliko zaplacení obvyklé ceny daru (§ 2072 odst. 1 o. z.). Takové uspořádání se podává přímo ze zákonného ustanovení upravujícího odvolání daru pro nevděk a není důvod řešit, zda materiální újmu vzniklou dárci z pozbytého daru lze za určitých okolností saturovat výhradně peněžním ekvivalentem hodnoty daru ze strany nevděčného obdarovaného (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 15.
12. 2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval ke stejné otázce za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a dovodil, že dojde-li projev vůle, jímž se dárce domáhá vrácení darované věci, obdarovanému až poté, co předmět daru zcizil, je obdarovaný, pokud jsou splněny podmínky § 630 obč. zák., povinen poskytnout dárci peněžitou náhradu daru podle zásad o bezdůvodném obohacení). Případné zjištění, že se třetí osoba (zde žalovaná) podílela na nevděku obdarované, na tom nemůže nic změnit.
Žalovaná nebyla a není nositelkou povinnosti vrátit dar, který od žalobkyně přijala matka účastnic (tzn. není ve sporu věcně pasivně legitimována). Nedostatek pasivní věcné legitimace žalované byl nosným důvodem zamítnutí žaloby. Nadbytečné bylo zjišťovat, zda mezi žalobkyní a její matkou I. Š.
existovala dohoda, že darování bude mít jen dočasný charakter a nemovitosti budou v budoucnu převedeny bezúplatně zpět na dárce, a zda porušení takové dohody naplnilo znaky nevděku ve smyslu ustanovení § 2072 o. z., případně, zda a jaký vliv měla žalovaná na rozhodnutí své matky darované nemovitosti zcizit. V situaci, kdy se žalobkyně mohla při naplnění skutkové podstaty ustanovení § 2072 o. z. po obdarované domáhat pouze zaplacení obvyklé ceny daru, bylo pro posouzení nároku na žalobou požadované určení práva irelevantní i případné zjištění, že třetí osoba (zde žalovaná) získala od obdarované I.
Š. předmětné nemovitosti za „nemravných“ okolností. Současně je třeba uvést, že odvolací soud nepochybil, zabýval-li se (stejně jako soud prvního stupně) jak existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, tak věcnou legitimací účastnic řízení. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vyžadovaná ustanovením § 80 o. s. ř. a věcná legitimace účastníků řízení jsou samostatné právní instituty tvořící předpoklady úspěšnosti určovací žaloby.
V souvislostech jejich zkoumání pro potřeby rozhodnutí věci je tedy třeba oba předpoklady posuzovat odděleně, a to za přihlédnutí k funkci, kterou v řízení plní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4660/2018). Žalobkyně sice v dovolání výslovně uvedla, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, proti jeho nákladovým výrokům však žádné konkrétní výhrady neuplatnila. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 5. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu