USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyň: a) UNITED BAKERIES a.s., identifikační číslo osoby (IČO): 289 76 231,
se sídlem v Praze 5, Pekařská 598/1, a b) OK REST a.s., IČO: 601 93 344, se
sídlem v Brně, Bohunická 519/24, obou zastoupených JUDr. Michaelou Šerou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalovaným: 1) Česká
republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 697 97 111,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) Sallerova výstavba Emporium II
k.s., IČO: 272 66 303, se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266, zastoupená
Ass.jur. Denisem Dieterem Riedigerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 383/58, 3) J. Š., nar. XY, bytem XY, 4) G. Š., nar. XY, bytem XY, 5) L.
Š., nar. XY, bytem XY, 6) J. Š., nar. XY, bytem XY, 7) A. M., nar. XY, bytem
XY, žalovaní 3) až 7) zastoupeni Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v
Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, a 8) Pražské pekárny a mlýny, státní podnik,
IČO: 000 16 616, se sídlem v Praze 9, Vysočany, Ke Klíčovu 256/1, o určení
vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C
190/2009, o dovolání žalobkyně b) a dovolání žalované 2) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2018, č. j. 25 Co 96/2018-1578, t a k
t o :
I. Dovolání žalobkyně b) se odmítá.
II. Dovolání žalované 2) se odmítá.
III. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3.363,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Michaely Šeré, advokátky se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31.
IV. Ostatní účastníci vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
28. listopadu 2016, č. j. 18 C 190/2009-1407 (ve znění opravného usnesení ze
dne 13. prosince 2017, č. j. 18 C 190/2009-1535), v poměru mezi žalobkyní a) a
žalovanými 1) a 2) určil, že Česká republika (žalovaná 1/) je vlastnicí ve
výroku označených pozemků v katastrálním území XY – dále jen „předmětné
pozemky“ (výrok I); ve zbylé části, v níž se žalobkyně a) domáhala určení
vlastnického práva žalované 1) k předmětným pozemkům ve vztahu k žalovaným 3)
až 8), žalobu zamítl (výrok II), stejně tak jako v části, v níž návrh na určení
vlastnického práva vůči žalovaným podala žalobkyně b) – výrok III; současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV až XIII).
K odvolání obou žalobkyň a žalovaných 1) a 2) Městský soud v Praze (dále jen
jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. června 2018, č. j. 25 Co
96/2018-1578, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v jeho výrocích I, II,
III, V a X (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zatímco ve výrocích IV, VI,
VII, VIII, IX, XI a XII jej změnil toliko co do výše přiznaných nákladů (výroky
II až V rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výroky VI až X).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení, že žalobkyně a), jež je
vlastnicí budov na předmětných pozemcích, k nimž je zapsáno v katastru
nemovitostí vlastnické právo žalované 2), je nadána věcnou legitimací a má
naléhavý právní zájem na určení tvrzeného vlastnického práva žalované 1);
naproti tomu žalobkyně b), jež pozemky neužívá a již není subjektem
vlastnického práva k budovám na nich stojících, aktivní věcnou legitimaci
postrádá. Pasivně věcně legitimovány ve sporu jsou pak právě žalované 1) a 2),
nikoliv již ostatní žalovaní, kteří nejsou zapsáni v katastru nemovitostí jako
vlastníci pozemků a do výkonu sporného vlastnického práva nezasahují.
Při posouzení žaloby po stránce věcné pak odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně uzavřel, že nositelkou vlastnického práva k pozemkům je žalovaná
1). S ohledem na zjištění, že předmětné pozemky k 1. 7. 1993 netvořily
zemědělský půdní fond, i odvolací soud na danou věc aplikoval příslušná
ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových
křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“). Dohody
o vydání věci, předmětných pozemků, uzavřené podle § 5 odst. 2 posledně
citovaného zákona shledal absolutně neplatnými, jelikož je žalovaní 3) až 7),
resp. jejich právní předchůdci coby oprávněné osoby, uzavřeli nikoliv s
povinnou osobou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., jíž byl státní
podnik Pražské pekárny a mlýny s.p., který v rozhodné době předmětné pozemky
držel, nýbrž se Státním statkem hl. m. Prahy, s.p., jenž postavení povinné
osoby prokazatelně neměl. Na neplatnost uzavřených dohod odvolací soud usoudil
i ze dvou dalších důvodů; dohody v rozporu s ustanovením § 10 odst. 1 zákona č.
403/1990 Sb. neobsahovaly ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá ta
která oprávněná osoba práva a závazky plynoucí ze smluv o dodávce stavebních
prací v souvislosti s výstavbou areálu pekárny na předmětných pozemcích, a
oprávněným osobám byly pozemky vydány navzdory tomu, že na nich byla umístěna
stavba, což odporuje ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Na základě
neplatných dohod o vydání věci oprávněné osoby (žalovaní 3/ až 7/, resp. jejich
právní předchůdci) vlastnické právo k předmětným pozemkům nabýt nemohly. To
nenabyly ani později vydržením (§ 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), jelikož se zřetelem
ke všem okolnostem (zejm. k vědomosti o tom, že na předmětných pozemcích je
vystavěn areál pekárny, jakož i k tomu, že již od doby vydání pozemků byla
zpochybňována platnost uzavřených dohod) nemohly být v dobré víře, že jim
vlastnické právo k předmětným pozemkům náleží. Nestali-li se žalovaní 3) až 7),
resp. jejich právní předchůdci vlastníky předmětných pozemků, nemohli následně
platně převést vlastnické právo k nim (kupními smlouvami) na právní
předchůdkyni žalované 2), která již v době uzavírání kupních smluv prokazatelně
měla vědomost o skutečnostech, které byly s to zpochybnit její dobrou víru v
zápis žalovaných 3) až 7) do katastru nemovitostí; při absenci dobré víry
nabyvatelky nelze tudíž uvažovat ani o tom, že mohla nabýt vlastnické právo od
nevlastníka.
Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláními žalobkyně b) a žalovaná 2).
Dovolání žalobkyně b) směřuje proti té části výroku I rozsudku odvolacího
soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o
zamítnutí žaloby podávané touto žalobkyní; splnění předpokladů přípustnosti
dovolání spatřuje žalobkyně b) v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (případně že jde o
otázky za daných okolností rozhodovací praxí dosud neřešené), a to konkrétně
při řešení otázek, má-li i žalobkyně b) naléhavý právní zájem na určení
vlastnického práva žalované 1) k předmětným pozemkům a zda je věcně
legitimována k podání určovací žaloby, byť předmětné pozemky již neužívá a na
rozdíl od žalobkyně a) již není vlastníkem staveb na nich postavených; přitom
žalobkyně b) argumentuje zejména tím, že je účastnicí dalších soudních řízení,
v nichž je otázka vlastnictví řešena jako předběžná a je proto žádoucí, aby
byla závazně vyřešena v tomto řízení.
Žalovaná 2) dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu.
Splnění vyjmenovaných předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237
občanského soudního řádu vztahuje pak k řešení otázek, zdali s ohledem na
předchozí rozhodnutí ve věci vyloučení pozemků ze soupisu konkursní podstaty
úpadce Pražské pekárny a mlýny, s.p., není v projednávané věci o určení
vlastnického práva dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Přitom zpochybňuje
i posouzení odvolacího soudu vztahující se k otázce, má-li žalobkyně a) na
požadovaném určení práva naléhavý právní zájem a je-li ve sporu dána pasivní
věcná legitimace žalované 1). Přitom tato dovolatelka obšírně polemizuje i se
závěry o absolutní neplatnosti dohod o vydání předmětných pozemků oprávněným
osobám, namítajíc i to, že odvolací soud neprovedl přesnou identifikaci
předmětných pozemků a nezkoumal důvody neplatnosti dohod o vydání věci ve
vztahu ke každému z nich zvlášť. K jednotlivým uvedeným důvodům neplatnosti
dohod namítá, že odvolací soud ve svých závěrech nepřihlédl k dobré víře
oprávněných osob, že dohody o vydání věci uzavírají s osobou povinnou; za
nesprávný považuje i závěr o rozporu uzavřených dohod s ustanovením § 10 odst.
1 zákona č. 403/1990 Sb. a neshledává ani naplnění překážky pro vydání věci
podle § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., jelikož před uzavřením dohod o
vydání věci nebyla na předmětných pozemcích umístěna stavba, k jejíž kolaudaci
došlo až po uzavření dohod. Kritizuje i závěr o absenci dobré víry oprávněných
osob coby základní podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením, dospívajíc
na základě jí akcentovaných skutečností k závěrům odlišným. Vyslovuje
přesvědčení, že odvolací soud pochybil i tím že, neposkytl ochranu dobrověrnému
nabyvateli pozemků. Za nesprávné považuje i to, že nebyl aplikován zákon č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolacímu soudu pak vytýká, že
nerespektoval ani účel a smysl restitucí a neprovedl test proporcionality.
Napadené rozhodnutí označuje za překvapivé, nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s
bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále
jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (odvolacím soudem
napadené rozhodnutí bylo vydáno poté, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v
účinnost).
Jak dovolání žalobkyně b), tak i dovolání žalované 2) přitom, aniž nařizoval
jednání (srov. § 243a odst. 1 větu první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl (dle §
243c odst. 1 o. s. ř.), neboť nejsou přípustná.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu
končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §
238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Co do závěru o absenci aktivní věcné legitimace a naléhavého právního zájmu na
žádaném určení na straně žalobkyně b), jež tato účastnice napadá v jí podaném
dovoláním, se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž určovací žaloba má preventivní
povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce
dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; naopak není namístě
tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, kde je k dispozici žaloba o
splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12.
2013); prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě
odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení
právního vztahu nebo práva již mít nemůže (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005, nebo přiměřeně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 630/2002).
Současně lze připomenout, že existence naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení vyžadovaná ustanovením § 80 písm. c) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2012,
nyní § 80 o. s. ř.) a věcné legitimace účastníků řízení jsou samostatné
procesně právní instituty tvořící předpoklady úspěšnosti určovací žaloby, i
když mnohdy obsahově rozhodnými skutečnostmi splývají. V souvislostech jejich
zkoumání pro potřeby rozhodnutí věci je třeba oba předpoklady posuzovat
odděleně, a to za přihlédnutí k funkci a k roli, kterou v řízení plní. Od
naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení je tedy nutno odlišovat
otázku jeho věcné legitimace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 3140/2006).
Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není,
nemají jen ti, kteří jsou účastníky sporného právního vztahu nebo o jejichž
sporné právo jde; přípustné je rovněž určení právního vztahu nebo práva, jichž
se žalobce – z pohledu hmotného práva – neúčastnil, jestliže se takový právní
vztah nebo právo přímo dotýká jeho právní sféry a jím požadované určení proto
může ovlivnit jeho právní postavení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy,
číslo 9, ročník 1999, s. 489; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1998, sp.
zn. 2 Odon 146/97, uveřejněné v časopisu Obchodní právo, číslo 2, ročník 2002,
strana 20; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 28 Cdo
1567/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo
1314/2015; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001
jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Podle ustálené judikatury pak naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.
1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v
případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou
vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak
případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit
celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Tyto funkce určovací
žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v
konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani
naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen
k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se
žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3,
ročník 1997, pod číslem 21).
Naléhavý právní zájem na požadovaném určení bývá zpravidla dán tehdy, domáhá-li
se žalobce určení, že je vlastníkem věci, nelze však vyloučit situace, kdy bude
dán naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem věci je žalovaný (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1571/2006, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3245/2007).
Žaloba, pokud se jí zde domáhá určení vlastnického práva (nikoliv pro sebe) k
předmětným pozemkům i žalobkyně b), preventivní charakter (tj. poskytnutí
ochrany právnímu postavení /právu/, a to ještě před tím, než dojde k porušení
právního vztahu nebo práva), evidentně postrádá. Bylo by pak v rozporu s funkcí
určovací žaloby, aby jí byly řešeny mezi účastníky sporné otázky týkající se
již uplatňovaných nároků (otázka vlastnictví, jež má v probíhajících sporech,
jichž je účastna žalobkyně b/, povahu otázky předběžné). V případě žalobkyně b)
– na rozdíl od žalobkyně a) – podaná žaloba neslouží jako prostředek zjednání
jistoty v právních vztazích (pro dobu budoucí), jež je s to zamezit vzniku
dalších sporů, přičemž spornost již vzniklých nároků nelze odstranit touto
určovací žalobou (rozhodnutím vydaným na jejím podkladě se předchozí vlastnické
poměry závazně neřeší a tato otázka je řešena v již iniciovaných sporech jako
předběžná).
Odvolacímu soudu lze pak přitakat v tom, že žalobkyně b) není nadána věcnou
legitimací k podání určovací žaloby a takový závěr je souladný i se shora
citovanou judikaturou [žalobkyně b) již není účastnicí právního vztahu, o nějž
v řízení jde, a sporný právní vztah (spor o vlastnictví) se jí již
bezprostředně netýká (nedomáhá se určení vlastnického práva k předmětným
pozemkům pro sebe a předmětné pozemky již neužívá z titulu vlastnictví staveb
na nich umístěných)].
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s další judikaturou dovolacího
soudu včetně té, na níž se odkazuje v podaném dovolání. V usnesení ze dne 25.
5. 1998, sp. zn. 2 Odon 146/97, Nejvyšší soud řešil situaci, zda třetí osoba,
jež není účastníkem právního vztahu, má možnost (resp. naléhavý právní zájem)
domáhat se určení neplatnosti právního úkonu v situaci bezprostředního ohrožení
jejích práv, tedy v případě, jenž je nyní posuzované věci zjevně nepodobný,
nehledě na to, že kladná odpověď na takto položenou otázku je podmíněna tím, že
určení existence či neexistence právního vztahu či práva má důsledky pro právní
postavení této (třetí) osoby. Žalobkyni b) zde neprospívají ani závěry z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98,
uveřejněného pod číslem 61/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž
řeší otázku věcné legitimace ve sporu o určení práva /právního vztahu/ se
závěrem, že věcnou legitimací je nadán ten, kdo je účasten právního vztahu nebo
práva, o něž v řízení jde, kdy může jít i o účast, jež se ve sporu o určení
vlastnictví neprojevuje přímo vlastnickým nárokem žalobce k předmětu určení,
nýbrž dědickým či restitučním nárokem žalobce k této věci; ani o takovou
situaci v souzené věci nejde. Ku prospěchu nejsou žalobkyni b) ani závěry z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 406/2007, v němž
dovolací soud současně akcentoval výjimečnost skutkového stavu jím tehdy
projednávané věci, a relevantní v souzené věci nejsou ani zbylá citovaná
rozhodnutí – rozsudky ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, a ze dne 30.
9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1723/2015, řešící toliko otázku naléhavého právního
zájmu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., nadto za skutkových a
právních poměrů odlišných od poměrů nyní posuzované věci; ani s těmito vposled
uvedenými rozhodnutími rozsudek odvolacího soudu v kolizi není.
Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání žalobkyně b) ve smyslu §
237 o. s. ř., neboť dovoláním označené otázky odvolací soud napadeným rozsudkem
vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž se
Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci nemíní odchýlit.
Jestliže žalovaná 2) v jí podaném dovolání, co do rozsahu, v němž jím napadá
rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně uvádí, že je podává „proti všem výrokům“
rozsudku odvolacího soudu, sluší se ponejprve uvést, že z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému
nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto
rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat
dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř. tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož
poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná
rozhodnutím dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod
č. 28, svazek 3, ročník 1998; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9.
2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 – ústavní stížnosti proti němu podané Ústavní
soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usneseními ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II.
ÚS 3793/14, resp. ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3827/14).
Žalovaná 2) tudíž není nadána subjektivní legitimací k podání dovolání proti
shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu v té jeho části, jíž odvolací soud
výrokem pod bodem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích pod
body II, V a X, a dále ve výrocích IV až VI a VIII až X rozsudku odvolacího
soudu, a v tomto rozsahu jde tedy o dovolání podané neoprávněnou osobou, které
je třeba již z tohoto důvodu odmítnout (srov. § 243c odst. 3 věty první, za
použití § 218 písm. b/ o. s. ř.), nehledě na současnou nepřípustnost dovolání
proti nákladovým výrokům ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak odvolací soudu
vyřešil žalovanou 2) předestřenou otázku, zda je v projednávané věci dán
nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté
(res iudicata – § 159a odst. 4 o. s. ř.) a kdy se neodchýlil ani od závěrů
vyslovených v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod
číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Řízení vedené právní
předchůdkyní žalované 2) proti správci konkursní podstaty úpadce Pražské
pekárny a mlýny, státní podnik, o vyloučení nemovitostí (předmětných pozemků)
ze soupisu majetku konkursní podstaty v konečném případě neřešilo ve výroku
otázku vlastnictví pozemků a nepředstavuje „nutný“ podklad pro změnu zápisu
vlastnického práva v katastru nemovitostí. Pouhé řešení předběžné otázky v
odůvodnění rozhodnutí nemá pro účastníky sporu o vyloučení nemovitostí ze
soupisu konkursní podstaty stejné účinky jako řešení stejné otázky ve výroku
rozhodnutí o určení vlastnictví. Jestliže se tedy žalobkyně a) v tomto řízení
domáhá určení vlastnického práva z důvodu, aby bylo dosaženo shody mezi stavem
právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, nemůže rozhodnutí v řízení o
vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty tvořit překážku
věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu
právní vztah nebo právo k nemovitostem je či není (k otázce totožnosti předmětu
řízení přiměřeně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006,
sp. zn. 29 Odo 1290/2004), nehledě na rozdílný okruh účastníků obou řízení (k
subjektivním mezím právní moci, potažmo závaznosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6 2013, sp. zn. 22 Cdo 2675/2012). Podle
konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například právní názory
vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo
394/2002, který byl uveřejněn pod č. 81 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 29
Odo 51/2005, které bylo uveřejněno pod č. 179 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97,
který byl uveřejněn pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn.
22 Cdo
2191/2009) rozhodnutí o žalobě na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty
úpadce není soudním rozhodnutím, které by určovalo, kdo je vlastníkem
nemovitostí; vylučovací žaloba je totiž toliko procesní žalobou, jejímž
prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu vymezuje příslušnost určitého
majetku ke konkursní podstatě a na základě které se soud vyjadřuje o právu
založeném předpisy práva hmotného jen jako o otázce předběžné, a v řízení a
rozhodnutí o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoliv) důvod, pro který má
být dotčený majetek ze soupisu vyloučen, nebo zda je zde (jakýkoliv) důvod,
jenž vyloučení majetku ze soupisu brání, a nikoliv o určení, jaké tu jsou k
tomuto majetku právní vztahy.
V této souvislosti se sluší uvést, že v posuzované věci odvolacím soudem
učiněné posouzení nemůže být nikterak v rozporu ani se závěry, na nichž spočívá
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1256/2015, jenž
byl vydán ve sporu žalované 2) se správcem konkursní podstaty o vyloučení věci
ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce Pražské pekárny a mlýny, státní
podnik, a v němž se Nejvyšší soud – i s ohledem na dovoláním vymezený rámec
dovolacího přezkumu – vyslovil toliko k otázkám včasnosti podané žaloby o
vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty, resp. k aplikovatelnosti
judikatury o nabytí vlastnického práva od nevlastníka v situaci, kdy závěr o
dobré víře kupujícího při uzavírání kupních smluv nebyl v tehdy projednávané
věci dovolatelem jakkoliv zpochybněn (a kdy se tak nezabýval ani otázkou
platnosti předchozích restitučních dohod).
V kontradikci s ustálenou judikaturou (viz již shora odkazovaná rozhodnutí,
jimiž byly vypořádány námitky žalobkyně b/ směřující proti závěrům o věcné
legitimaci této účastnice ve sporu) nejsou ani závěry odvolacího soudu o
pasivní věcné legitimaci žalované 1), jež je tím účastníkem řízení, o jejíž
právo jde, resp. žádané určení má přímý vliv na její právní postavení (má-li
být podle žalobního žádání určena jako vlastník předmětných pozemků); rozsudek
pak může být podkladem k tomu, aby stav zapsaný v katastru nemovitostí byl
uveden do souladu se stavem skutečným. Zpochybňuje-li snad žalovaná 2) i závěry
odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci (či naléhavém právním zájmu)
žalobkyně a) na žádaném určení, nelze ani v tomto směru závěru odvolacího
soudu, souladnému s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nic vytknout,
odůvodnil-li jej odvolací soud tím, že se sporný právní vztah (právo)
bezprostředně dotýká právě i žalobkyně a) coby vlastnice (i uživatelky) stavby
nacházející se na předmětných pozemcích, kdy žádané určení tudíž ovlivní i její
právní postavení a zjedná právní jistotu v poměru mezi vlastníkem pozemku a
uživatelem stavby na něm postavené (k tomu přiměřeně srov. např. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99). [Snad jen pro
úplnost sluší se také připomenout, že spornost vlastnictví je zde důsledkem
absolutně neplatného úkonu, která nastává bez dalšího, přímo ze zákona; nejde o
neplatnost relativní.]
Rozporuje-li žalovaná 2) závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti (§ 39
obč. zák.) restitučních dohod o vydání věci (předmětných pozemků), uzavřených
mezi žalovanými 3) až 7), resp. jejich právními předchůdci a Statním statkem
hl. m. Prahy, s.p., činí tak především prostřednictvím kritiky skutkových
zjištění odvolacího soudu coby výsledku provedeného dokazování (ve vztahu k
závěrům, že dohody o vydání věci nebyly uzavřeny s povinnou osobou ve smyslu §
4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.; že neexistovaly smlouvy uváděné v ustanovení
§ 10 odst. 1 citovaného zákona; že předmětné pozemky nebyly v době uzavření
dohod o vydání věci zastavěny stavbou – § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.).
Tyto námitky tudíž nevystihují kvalifikovanou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by mohla založit přípustnost dovolání. [Není uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem –
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Jde-li pak o samotné posouzení otázky platnosti uzavřených restitučních dohod,
ani zde se odvolací soud nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího
soudu, uzavírá-li, že uzavření dohody o vydání věci s jinou než povinnou osobou
ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. má za následek její absolutní
neplatnost (viz závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. 3.
2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, jenž byl vydán ve věci právního předchůdce
žalobkyně a/ a žalovaného 3/ a právních předchůdců žalovaných 4/, 5/ a 6/).
Odkaz žalované 2) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28
Cdo 3880/2012, a závěry v něm přijaté, je pro zcela odlišné skutkové akcenty
tehdy projednávané věci (v níž nebyly uplatnitelné ani závěry ustálené
judikatury reprezentované shora označeným rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 1361/2003)
od věci nyní posuzované zjevně nepřípadný. Neobstojí ani ta argumentace
žalované 2), že v době uzavření dohod o vydání věci nebyla dána překážka pro
vydání předmětných pozemků spočívající v jejich zastavěnosti stavbou ve smyslu
§ 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., zakládá-li ji žalovaná 2) na tom, že
stavby na předmětných pozemcích byly zkolaudovány až po uzavření dohod o vydání
předmětných pozemků, kdy ovšem přehlíží, že stavbou podle § 10 odst. 4 zákona
č. 403/1990 Sb. se rozumí stavba ve smyslu občanskoprávním (přiměřeně srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1709/2007),
nikoliv ve smyslu předpisů veřejného (stavebního) práva. Tedy i odvolacím
soudem přijatý závěr o zastavěnosti pozemků coby překážky naturální restituce
ve smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.) je v souladu s tím, jak je dané
ustanovení interpretováno ustálenou judikaturou (krom již shora citovaného.
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, dále
srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo
41/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo
1752/2002; obecně k pojmu stavba ve smyslu občanskoprávním srov. např. i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 521/98).
Zpochybňuje-li pak žalovaná 2) i závěr odvolacího soudu o porušení ustanovení §
10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., činí tak prostřednictvím skutkových námitek
(kritizuje-li zjištění o existenci smlouvy o dodávce stavebních prací, z čehož
následně dovozuje, že při její absenci nemusí dohoda o vydání věci obsahovat
ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba práva a závazky z
této smlouvy).
Ačkoliv dovolatelka – ve vztahu k otázce zastavěnosti pozemku coby překážce
jeho vydání oprávněné osobě – takovou námitku výslovně nevznáší, sluší se
uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani s tou judikaturou
dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 3937/2014), jež na ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.
pohlíží jako na ustanovení dispozitivní a v situacích, kdy není zpochybněno
dispoziční právo povinné osoby k tomu majetku (k tomu přiměřeně srov. např. i
nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. II. ÚS 236/97), nečiní
pominutí zastavěnosti tohoto pozemku dohodu o jeho vydání neplatnou. Avšak v
posuzované věci nebyl převodce majetku osobou povinnou (jí byl státní podnik
Pražské pekárny a mlýny s.p., který v rozhodné době předmětné pozemky držel,
nikoliv Státní statek hl. m. Prahy, s.p.), nebyl tak oprávněn s tímto majetkem
disponovat a logicky nemohl vyloučit ani použití těch ustanovení restitučního
předpisu, na která rozhodovací praxe nahlíží jako na dispozitivní. Ostatně,
důvody neplatnosti dohody jsou zde i jiné než spočívající v samotné
zastavěnosti pozemků, totiž závisí právě již na tom, že na straně povinné osoby
byla dohoda o vydání zastavěného pozemku, jenž byl v držbě státního podniku
(resp. v držbě státu realizované státním podnikem), uzavřena k tomu
neoprávněnou osobou (viz odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3.
2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003).
Vytýká-li dále žalovaná 2) odvolacímu soudu, že v posuzované věci nebyly
dostatečně identifikovány (resp. ztotožněny) předmětné pozemky s pozemky, které
byly oprávněným osobám vydány na základě uzavřených dohod o vydání věci, a dále
s pozemky, které byly hospodářskými smlouvami převedeny na Pražské mlýny a
pekárny, s.p., nese se tato její kritika opět v rovině zpochybnění skutkových
závěrů soudů nižších stupňů (soudy měly provedeným dokazováním za prokázaný
závěr opačný, resp. identifikaci předmětných pozemků za zcela dostatečnou). Ani
tyto námitky nepředstavují kvalifikovanou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by mohla založit přípustnost dovolání (jak vysvětleno shora).
Nezávažné jsou proto i další námitky žalované 2), jež jsou vázány na kritiku
identifikace pozemků (argumentace, že pokud nebyly jednotlivé pozemky
dostatečně ztotožněny, nemohly soudy ve vztahu ke každému z nich zkoumat
naplnění podmínek neplatnosti uzavřených dohod). Přitom ani tato polemika
žalované 2) nemůže na výsledku řízení ničeho změnit, zvláště pokud soudy
shledaly absolutní neplatnost dohod o vydání předmětných pozemků pro rozpor s
ustanovením § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. (a tento závěr – jako vidno
shora – je s judikaturou souladný), kdy bylo by tudíž nadbytečné posuzovat
naplnění dalších překážek pro vydání pozemků zvlášť ve vztahu ke každému z
předmětných pozemků.
Přípustnost dovolání nezakládají ani žalovanou 2) uplatněné námitky vůči závěru
odvolacího soudu, že vlastnické právo k předmětným pozemkům žalovaní 3) až 7),
resp. jejich právní předchůdci nenabyli ani později (originárně) vydržením (§
130 odst. 1, § 134 odst. 1 obč. zák.), protože nebyli v dobré víře, že jim
předmětné pozemky patří a nebyli tudíž oprávněnými držiteli (ve smyslu § 130
odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy
hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního
přesvědčení) samotného účastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15, ročník 2002).
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Řešení otázky,
byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je vždy úzce spjato s
konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím
řízení je lze přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení
byly nepřiměřené (k rozsahu dovolacího přezkumu v tomto směru srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 408/2012,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1766/2007,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013).
Takovým defektem hodnotící úvaha odvolacího soudu v souzené věci evidentně
netrpí, uzavírá-li se, že absence dobré víry držitelů se v daném případě
vztahovala již k okolnostem nabytí vlastnického práva, neboť ti věděli či s
přihlédnutím ke všem okolnostem přinejmenším vědět museli, že dohody o vydání
předmětných pozemků neuzavřeli s osobou povinnou, že jde o pozemky zastavěné, a
již bezprostředně po uzavření dohod čelili zpochybňování jejich platnosti.
Napadá-li současně žalovaná 2) způsob, jímž soudy hodnotily ve věci provedené
důkazy, zpochybňujíc tak i závěr o neexistenci dobré víry, směřují pak tyto
její výtky již opět do roviny skutkové (nikoliv právní), jež však předmětem
přezkumu v dovolacím řízení být nemůže a ani prostřednictvím těchto námitek
tudíž nelze založit přípustnost dovolání.
Právě uvedené závěry (ve vztahu k hodnocení dobré víry) lze přitom přiměřeně
aplikovat i na ty námitky žalované 2), jimiž odvolacímu soudu vytýká, že
neshledal dobrou víru její předchůdkyně při nabývání vlastnického práva k
předmětným pozemkům evidovaným v katastru nemovitostí od nevlastníků
(žalovaných 3/ až 7/, resp. jejich právních předchůdců). Ani v tomto případě
nelze shledat závěry odvolacího soudu zjevně nepřiměřenými, dovodil-li odvolací
soud vzhledem ke všem okolnostem případu (i s ohledem na informaci obsaženou v
kupní smlouvě o existenci sporu o vlastnické právo k předmětným pozemkům, jakož
i oznámení právního předchůdce žalobkyně a/ o sporné povaze vlastnického práva
k předmětným pozemkům poskytnuté žalované 2/, jež nebyly zpochybněny ani
výsledkem předchozího soudního řízení, v němž byla žaloba o určení vlastnického
práva sice zamítnuta, avšak z jiných důvodu, nikoliv proto, že by byl soudy
aprobován závěr o platnosti uzavřených restitučních dohod – viz již shora
odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo
1361/2003, či na něj později navazující usnesení ze dne 15. 10. 2007, sp. zn.
22 Cdo 3984/2007), že předchůdkyně žalované 2), potažmo žalovaná 2) nemohly být
v dobré víře v to, že stav zapsaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnosti,
a proto neshledal podmínky pro závěr o nabytí vlastnického práva od nevlastníka
zapsaného do katastru nemovitostí (nebylo-li nabytí podloženo dobrou vírou).
Přitom i ten závěr, byla-li předchůdkyně žalované 2), coby kupující předmětných
pozemků, v dobré víře či nikoliv (zda lze na její dobrou víru usuzovat se
zřetelem ke všem okolnostem), je zde úzce svázán s konkrétními skutkovými
zjištěními, jež nelze podrobit dovolacímu přezkumu.
Ve skutkových poměrech projednávané věci tak nejsou odvolacím soudem přijaté
závěry ani v rozporu s další judikaturou předestřenou v této souvislosti
žalovanou 2), tedy s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1257/2016, či nálezy
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000, sp. zn. I. ÚS 143/07, sp. zn. II. ÚS
165/2011, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, sp. zn. IV. ÚS 405/16, a sp. zn. IV. ÚS
2219/14.
Domáhá-li se žalovaná 2) v posuzované věci aplikace ustanovení § 28b zákona č.
229/1991 Sb., činí tak opět prostřednictvím námitek zpochybňujících zjištěný
skutkový stav (namítá-li, že v řízení nebylo prokázáno, že předmětné pozemky
byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu a že za takové situace odvolací soud
pochybil, pokud v projednávané věci neaplikoval zákon č. 229/1991 Sb.). Zde
sluší se znovu připomenout, že není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li
z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Závěry odvolacího soudu ve vztahu k povaze pozemků přitom nejsou provedeným
důkazům a z nich čerpaných zjištěním zjevně nepřiměřené či excesívní.
Nelze přitakat ani těm námitkám žalované 2), jimiž odvolacímu soudu vytýká, že
při rozhodování dané věci nerespektoval účel a smysl restitučního
zákonodárství. Především je nutno znovu zdůraznit, že závěry o absolutní
neplatnosti dohod o vydání předmětných pozemků jsou v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2778/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12.
2004, sp. zn. 33 Odo 1024/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001,
sp. zn. 28 Cdo 538/2000). S ohledem na tuto argumentační linii žalované 2) je
pak nutno připomenout, že soudy nižších stupňů shledaly hned tři různé důvody,
pro něž byly dohody o vydání předmětných pozemků oprávněným osobám absolutně
neplatné. Jedním z nich – jak uvedeno shora – bylo i porušení ustanovení § 10
odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Výklad citovaného ustanovení restitučního
předpisu, jež stanoví jako jednu z překážek naturální restituce obnovení
vlastnictví k původně vlastněnému pozemku, vychází jak z dikce tohoto
ustanovení, tak i jeho smyslu a účelu. Bylo-li od počátku záměrem zákonodárce
restitučními předpisy nevracet oprávněným osobám pozemky zastavěné stavbou
(srov. přiměřeně též ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a § 11 odst.
1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), nelze soudům nižších stupňů vytýkat
nerespektování účelu a smyslu restitučního zákonodárství, jakož i tvrzený
formalismus při výkladu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. Nadto je třeba
připomenout, že původní vlastníci mají v případech, kdy převod majetku do
jejich vlastnictví (nebo jeho dědice) není ze zákonem stanovených důvodů možný,
nárok na poskytnutí finanční náhrady (viz § 10 odst. 4 a § 14 zákona č.
403/1990 Sb.). Za nekorektní lze pak označit tu argumentaci žalované 2), podle
níž v důsledku jí vytýkaného postupu soudů restituenti, resp. oprávněné osoby
„mohou být zpětně a opakovaně majetku znovu zbaveni“. Pokud oprávněné osoby
nenabyly vlastnictví k předmětným pozemkům (z důvodů odvolacím soudem
citovaných), nemohou být takového vlastnictví ani zbaveni a tím méně může dojít
k zásahu do jejich tvrzeného vlastnického práva. K tomu sluší se znovu
připomenout, že restituce v souzené věci nemá podklad ani v žádném rozhodnutí,
jež by snad mohlo požívat presumpce správnosti, nýbrž toliko v dohodě
zúčastněných subjektů, jak vidno shora absolutně neplatné, při jejímž uzavření
nebyli nabyvatelé ani nadáni dobrou vírou.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu ani s žalovanou 2) naposled
citovanou judikaturou Ústavního soudu, včetně odkazovaných nálezů ze dne 22. 5.
2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, a ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17, v
nichž se akcentuje dobrá víra nabyvatele majetku (jež zde – dle zjištění soudů
nižších stupňů – dána není), nadto v kolizi s majetkovým zájmem církve na
restituci majetku podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi); o takový případ v
souzené věci nejde (a s ohledem na okolnosti nabytí majetku neuplatní se ani
závěry akcentující důvěru jednotlivce v rozhodovací činnost státu). Stejně tak
by bylo lze v souzené věci přiměřeně argumentovat i nálezy Ústavního soudu ze
dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS
349/17, z nichž vyplývá, že ani ochrana restituenta (v odkazovaných věcech
Ústavní soud řešil otázku nabytí náhradních pozemků oprávněnou osobou v dobré
víře na základě absolutně neplatné smlouvy) není bezmezná.
Brojí-li žalovaná 2) proti nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti rozsudku
odvolacího soudu, pak ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou.
Těmito námitkami totiž žalovaná 2) vystihuje tzv. jiné vady řízení, k nimž
přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř.). Nadto nelze než uzavřít, že žalovanou 2) vytýkanými
defekty odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postiženo není. V této souvislosti
sluší se připomenout i ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z
odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky
odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s.
ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalované 2), jíž nikterak nebránily v tom,
aby proti rozhodnutí formulovala dovolací důvody (k měřítkům přezkoumatelnosti
rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3102/2014).
Nedůvodné jsou i námitky žalované 2) o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo
„rozhodnutím překvapivým“. K tomu sluší se uvést, že rozhodnutí odvolacího
soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby
odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo
tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za
odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v
úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015).
Nepřípadný je zde pak i odkaz žalované 2) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006, v němž dovolací soud za překvapivá
rozhodnutí odvolacího soudu shledal taková, kdy odvolací soud vydal rozhodnutí,
jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně
předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově
argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího
soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně
a efektivně hájit před soudem svá práva. V posuzované věci se odvolací soud
plně ztotožnil jak se skutkovými, tak i právními závěry soudu prvního stupně a
do řízení nevznesl žádnou novou zásadní skutečnost. Také nebylo jeho povinností
(jak žalovaná 2/ současně namítá) zopakovat důkazy provedené v řízení u soudu
prvního stupně, jelikož neměl za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (srov. § 213 odst. 2
o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolání žalované 2) přípustné není (relevantní
otázky hmotného i procesního práva, na jejichž řešení závisí napadené
rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím
soudem již vyřešených právních otázek; srov. § 237 o. s. ř.).
Napadá-li snad žalovaná 2) rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě
nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že je podává „proti všem výrokům“), ve
vztahu k těmto výrokům (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko
jako výroky akcesorické) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k
obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje,
nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku
o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s.
ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), jako nepřípustné (v jeho celém rozsahu) dle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl i dovolání žalované 2).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.;
dovolání žalobkyně b) a žalované 2) byla odmítnuta jako nepřípustná, přičemž k
účelně vynaloženým nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně a), jež se
prostřednictvím advokátky vyjádřila k dovolání žalované 2/, patří odměna
advokátky v částce 2.480 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4
písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/, 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových
výdajů advokátky stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden úkon právní služby
(§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 583,80 Kč. Ostatním účastníkům v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
O návrhu na odklad právní moci rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.), podaným
žalovanou 2) současně s dovoláním, Nejvyšší soud (i s ohledem na závěry
vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16)
již dříve rozhodl samostatným usnesením (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
6. 2. 2019, č. j. 28 Cdo 4660/2018-1702).
Vzhledem k tomu, že v intencích ustanovení § 45 odst. 1, ve spojení s
ustanovením § 44 odst. 5 věty druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, již dříve zanikly účinky prohlášení konkursu vedeného na majetek
úpadce Pražské pekárny a mlýny, státní podnik, uvedené v ustanovení § 14 odst.
1 písm. a) až e), g), i) a l) cit. zákona (viz usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 31. 1. 2018, č. j. 91 K 11/98-1076, o zrušení konkursu na majetek tohoto
úpadce, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2018, č. j.
91 K 11/98-1093, jímž byl správce konkursní podstaty zproštěn funkce),
pokračoval Nejvyšší soud v dovolacím řízení na straně žalované 8) – místo se
správcem konkursní podstaty – přímo s Pražskými pekárnami a mlýny, státní
podnik.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 6. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu