22 Cdo 2675/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobkyně R. W.,
zastoupené JUDr. Hanou Rámešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Skácelova
2792/34, proti žalovanému M. S., zastoupenému Mgr. Dagmar Vaverkovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Divadelní 3, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 214/2008, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. února 2012, č. j. 16 Co
282/2010-369, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. února 2012, č. j. 16 Co
282/2010-369, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu Brno-venkov (dále „soud prvního
stupně“) v roce 1991 domáhala se B. T. proti žalovanému M. S. (dále „žalovaný“)
a České republice – Okresnímu úřadu Brno-venkov určení neplatnosti rozhodnutí
ONV Brno-venkov z 9. 1. 1989, kterým byl žalovanému přidělen do osobního
užívání pozemek parc. č. 231/3 v obci a k. ú. B., a dohody uzavřené 13. 2. 1989
mezi žalovaným a MNV Blučina o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku.
Uvedla, že uzavřela 22. 12. 1987 s Čs. státem – MNV v Blučině kupní smlouvu,
kterou státu prodala pozemek parc. č. 231/3. Rozsudkem Okresního soudu
Brno-venkov z 15. 11. 1990, č. j. 6 C 170/90-21, který nabyl právní moci 6. 12.
1990, bylo Čs. státu – MNV v Blučině uloženo, aby jí vydal a vyklidil část
pozemku parc. č. 231/3 o výměře 648 m2. V katastru nemovitostí jsou však ona a
žalovaný vedeni jako duplicitní vlastníci pozemku parc. č. 231/3. Žalobkyně v
průběhu řízení rozšířila žalobu ještě proti obci Blučina a dne 8. listopadu
1996 zemřela. V řízení pak pokračovaly její dědičky dcery R. W. a J. Z. Ty se
souhlasem soudu rozšířily v roce 1997 a 1998 žalobu tak, že se domáhaly
určení, že B. T. je ke dni své smrti výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č.
231/3 k. ú. B. o výměře 487 m2, označenou písmenem a) v geometrickém plánu
vyhotoveným Geodezií Brno 8. 11. 1987, č. zak. 027924-609 – dále jen
geometrický plán z 8. 11. 1987.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. února 1998, č. j. 4C
1208/91-104, žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že rozhodnutí o přidělení
pozemku do osobního užívání z 9. 1. 1989 zrušeno ani změněno nebylo, do 31.
12. 1991 nedošlo také k žádné změně týkající se dohody o zřízení práva osobního
užívání pozemku ze 13. 2. 1989, takže ke dni 1. 1. 1992 se žalovaný v souladu
s § 872 odst. 1 občanského zákoníku (dále obč. zák.) stal vlastníkem označeného
pozemku. Pokud jde o určení neplatnosti rozhodnutí z 9. 1. 1989 a dohody o
zřízení práva osobního užívání pozemku ze 13. 2. 1989, neshledal navíc naléhavý
právní zájem na takovém určení. Otázka vlastnictví pozemku byla řešena v
předcházejících řízeních, vedených u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6
C 399/91 a sp. zn. 6 C 170/90, ve kterém bylo vyhověno žalobě B. T. na
vyklizení předmětného pozemku proti státu, jen jako otázka předběžná, a nebyla
obsažena v pravomocných výrocích rozhodnutí.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze
dne 30. srpna 2001, č. j. 38 Co 309/98-134, pod bodem I. výroku připustil
zpětvzetí žaloby proti žalovanému státu, rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích proti tomuto žalovanému zrušil a řízení v tomto rozsahu
zastavil. Pod bodem III. rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla
zamítnuta žaloba na určení neplatnosti dohody o zřízení osobního užívání k
blíže označenému pozemku z 13. 2. 1989 a na určení vlastnictví k tomuto
pozemku, ve vztahu k žalovaným potvrdil.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná obec není v této věci
pasivně legitimována a že na určení neplatnosti dohody o zřízení práva osobního
užívání pozemku z 13. 2. 1989 nemají žalobkyně naléhavý právní zájem, protože
by nic nezměnilo na právních vztazích mezi účastníky. Podle odvolacího soudu
soud prvního stupně správně rozhodl i ve vztahu k žalovanému. V úvahu by
přicházelo určení, že Blažena Tukačová „byla“ ke dni úmrtí 8. 11. 1996
vlastnicí předmětného pozemku, nikoli že „je“, jak žalobkyně žalují, takže na
takovém určení nemohou mít naléhavý právní zájem. Dále uvedl, že Okresní soud
Brno-venkov rozsudek z 15. 11. 1990, sp. zn. 6 C 170/90, kterým vyhověl žalobě
B. T. proti státu o vyklizení sporného pozemku, postavil na právním názoru, že
kupní smlouva z 22. 12. 1987 je neplatná. I kdyby stát nebyl vlastníkem tohoto
pozemku, rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání žalovanému nebylo
zrušeno ani změněno, není právním aktem nicotným, a protože žalovaný nabyl na
jeho základě práva v dobré víře, nelze je změnit nebo zrušit ani v rámci
přezkumu mimo odvolací řízení. Právo osobního užívání pozemku tak žalovanému
vzniklo platně a ke dni 1. 1. 1992 se transformovalo na právo vlastnické.
K dovolání žalobkyň Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. srpna 2003, č.
j. 22 Cdo 1508/2002-164, odmítl dovolání proti výroku rozsudku odvolacího
soudu, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí
žaloby na určení neplatnosti dohody o zřízení osobního užívání pozemku z 13. 2.
1989. Dále ve vztahu k žalovanému zrušil rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na
určení vlastnictví, rovněž zrušil rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku
a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Důvodem
bylo nesplnění povinnosti vyplývající pro soud z § 43 odst. 1 o. s. ř.,
Jestliže žalobkyně uváděly, že jejich zemřelá matka byla ke dni úmrtí výlučnou
vlastnicí pozemku, ale domáhaly se určení, že ke dni smrti je vlastnicí
pozemku, měly být o tomto rozporu mezi jejich tvrzením a žalobním petitem
poučeny a vyzvány k jeho odstranění. Odvolací soud také pominul námitku
žalobkyň, že rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání z 9. 1. 1989
nenabylo právní moci, neboť nebylo doručeno jejich matce.
Soud prvního stupně připustil změnu žaloby na určení tak, že B. T. byla
ke dni úmrtí výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č. 231/3 v k. ú. a obci B.
o výměře 487 m2, vyznačené na geometrickém plánu z 8. 11. 1987 písmenem a) a
rozsudkem ze dne 10. března 2004, č. j. 4 C 1206/91-194, žalobu zamítl.
Opětovně dospěl k závěru, že rozhodnutím správního orgánu, které není aktem
nicotným, byl žalovanému přidělen pozemek do osobního užívání. Pak je dohoda o
zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku, kterou následně uzavřel, platným
právním úkonem a právo osobního užívání se změnilo 1. 1. 1992 podle § 872
odst. 1 obč. zák. na právo vlastnické. Neplatnou neshledal ani kupní smlouvu
z 22. 11. 1987, kterou B. T. prodala pozemek parc. č. 231/3 o výměře 487 m2
Čsl. státu – MNV Blučina. Uvedl, že není vázán právním posouzením tohoto úkonu
vysloveným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. listopadu
1990, sp. zn. 6 C 170/90. Částka 10.000,- Kč, kterou B. T. převzala kromě kupní
ceny od otce žalovaného, nebyla úplatkem, jak tvrdily žalobkyně, mohlo jít jen
o pohnutku. I kdyby uzavřela kupní smlouvu v tísni, mohla od ní pouze
odstoupit, nešlo by o smlouvu absolutně neplatnou podle § 37 obč. zák.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 20. září 2006, č. j. 16 Co 440/2004-209, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Zjistil, že v dědickém řízení po zemřelé B. T. byl již uvedený
pozemek projednán. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. června 2001, sp.
zn. 13 D 499/2001, byla schválena dědická dohoda, podle které nabyla pozemek
žalobkyně J. Z. Na žalovaném určení tak žalobkyně nemají ve smyslu § 80 písm.
c) o. s. ř. naléhavý právní zájem.
Dovolání žalobkyň proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud
usnesením ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 28 Cdo 3545/2007-237, odmítl.
Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo
1222/2001, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v
rozhodné době (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), a to i bez právního důvodu, se
nemůže domáhat ochrany podle § 126 odst. 1 obč. zák., a to ani formou určení
právního vztahu podle § 80 písm. c) o. s. ř., mohla-li uplatnit nárok podle
restitučního předpisu. Stejný závěr zaujal také Ústavní soud ve stanovisku ze
dne 1. listopadu 2005, zn. Pl. ÚS 21/05.
Na základě ústavní stížnosti žalobkyň Ústavní soud nálezem ze dne 25.
září 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08, usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky soudů
obou stupňů zrušil. Dospěl k závěru, že výše uvedené stanovisko nelze v dané
věci použít, neboť „matka žalobkyň se určovacího výroku o vlastnictví k pozemku
domohla již před vydáním relevantních restitučních předpisů.“ Žalobkyně tak
legitimně očekávaly naplnění předchozího soudního rozhodnutí – rozsudku soudu
prvního stupně ze dne 15. listopadu 1990, č.j. 6 C 170/90-21, v němž soud
konstatoval, že strany otce žalovaného obcházení zákona a nepřípustné působení
na vůli navrhovatelky B. T. výhrůžkami vyvlastněním a úplatou. Ústavní soud
zdůraznil, že žalovaný získal pozemek za prokázané ingerence svého otce a že
rozhodnutí ONV Brno-venkov z 9. 1. 1989 bylo překonáno uvedeným rozsudkem soudu
prvního stupně. Uzavřel, že právě z tohoto rozsudku plynulo vlastnické právo B.
T.
Soud prvního stupně pak zjistil, že darovací smlouvou uzavřenou 28. 1.
2004, s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 29. 1. 2004,
darovala J. Z. pozemek parc. č. 231/3 zastavěná plocha o výměře 520 m2 a
pozemek parc. č. 231/35 zastavěná plocha o výměře 128 m2 (na které byl rozdělen
původní pozemek parc. č. 231/3 o výměře 648 m2) R. W. V katastru nemovitostí
jsou zapsáni se žalovaným jako duplicitní vlastníci těchto pozemků. Soud
prvního stupně k návrhu žalobkyň rozhodl usnesením ze dne 23. listopadu 2009,
č. j. 7 C 214/2008-292, tak že namísto žalobkyně J. Z. vstupuje do řízení
žalobkyně R. W. Při jednání 18. 1. 2009 pak připustil změnu žaloby tak, aby
bylo určeno, že žalobkyně R. W. je výlučnou vlastnicí těchto pozemků.
Dále rozsudkem ze dne 18. 1. 2009, č. j. 7 C 214/2008-317, výrokem pod
bodem I. určil, že žalobkyně je vlastnicí části pozemku parc. č. 231/3 v obci a
k. ú. B. o výměře 487 m2 zastavěná plocha a nádvoří, označeného v geometrickém
plánu ze dne 8. 11. 1987 písmenem a), zapsaného v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno –
venkov, na LV č. 1381 pro obec a k. ú. B. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu
na určení, že žalobkyně je vlastnicí části pozemku parc. č. 231/3 o výměře 33
m2 a pozemku parc. č. 231/35 o výměře 128 m2 k. ú. B., zapsaných na témže LV.
Shledal naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu § 80 písm.
c) o. s. ř. vzhledem k duplicitnímu zápisu vlastnického práva účastníků k
předmětným pozemkům. Dále vyšel ze zjištění, že geometrickým plánem z 8. 11.
1987 byl zaměřen pozemek parc. č. 231/3 k. ú. B. o výměře 648 m2, přičemž část
označená písmenem a) o výměře 487 m2 je totožná s pozemkem, který B. T. prodala
státu kupní smlouvou z 8. 12. 1987. S odkazem na nález Ústavního soudu tak
byla B. T. ke dni své smrti a posléze je žalobkyně jako její právní nástupkyně
vlastnicí pouze části pozemku parc. č. 231/3 o výměře 487 m2. V tomto rozsahu
také žalobě vyhověl. Jestliže však žalobkyně změnila žalobu tak, že oproti
pozemku o výměře 487 m2 se domáhá určení vlastnictví k pozemkům celkem o výměře
648 m2, nelze jí vyhovět. Nemůže jí být přisouzeno více práv než náleželo její
právní předchůdkyni.
Soud prvního stupně pak ještě usnesením ze dne 11. června 2010, č. j. 7
C 214/2008-336, rozhodl o povinnosti žalobkyň R. W. a J. Z. nahradit žalovanému
a státu náklady řízení. Uvedl, že jde o náhradu nákladů řízení za dobu do 8. 3.
2004, o nichž nebylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 29. března 2010, č. j. 7 C
214/2008-317.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze
dne 26. října 2010, č. j. 16 Co 283/2010-351, usnesení soudu prvního stupně
zrušil. Uvedl, že rozhodnutí nemá oporu v zákoně, neboť o nákladech řízení bylo
soudem prvního stupně rozhodnuto již rozsudkem ze dne 29. března 2010, č. j. 7
C 214/2008-317.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. února
2012, č. j. 16 Co 282/010-369, rozsudek soudu prvního stupně v napadených
výrocích ve věci samé změnil tak, že určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí
pozemků parc. č. 231/3 o výměře 520 m2 a parc. č. 231/35 o výměře 128 m2 pro
obec a k. ú. B. Odvolací soud zopakoval některé listinné důkazy. Tak zjistil,
že dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku uzavřená 13. 2. 1989 se
týkala pozemku parc. č. 231/3 o výměře 648 m2, který měl Čsl. stát- MNV
Blučina nabýt kupní smlouvou uzavřenou 22. 12. 1987 s B. T. Dále uvedl, že z
fotokopie geometrického plánu z 8. 11. 1987 je zjevné, že výměra pozemku parc.
č. 231/3 k. ú. B. činila 648 m2. Poukázal dále na právní názor Ústavního soudu
ohledně rozsudku soudu prvního stupně z 15. 11. 1990, sp. zn. 6 C 170/90, z
něhož se podává, že B. T. byla vlastnicí pozemku o výměře 648 m2 a ten nebyl na
stát platně převeden (později rozděleném na pozemky parc. č. 231/3 a parc. č.
231/35). Soudu prvního stupně také vytkl, že rozhodl o něčem jiném, než bylo
žalováno. Žalobkyně nenavrhovala, aby bylo určeno, že je vlastnicí pouze části
pozemku parc. č. 231/3 a neodkazovala ani na geometrický plán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Aniž se zabývá
jeho přípustností, uplatňuje podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř. ) dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Z geometrického plánu z 8. 11. 1987 totiž vyplývá, že pozemek parc.
č. 231/3 o výměře 648 m2 je tvořen původním pozemkem označeným písmenem a) o
výměře 487 m2 a dále pozemkem označeným písmenem b) o výměře 161 m2, který
je částí původního pozemku parc. č. 201/1, náležejícího státu – obci. Stát tak
žalovanému rozhodnutím 9. 1. 1989 přidělil do osobního užívání část svého
pozemku parc. č. 210/1, a to z toho důvodu, aby vznikl pozemek vhodného tvaru a
zákonné výměry pro stavbu rodinného domu. V každém případě byl mu tak řádně
přidělen do osobního užívání v tomto rozsahu pozemek státu a dohodou mu vzniklo
právo osobního užívání. Žalobkyně však svévolně předložila k zápisu do katastru
nemovitostí rozsudek sp. zn. 6 C 170/90, ze kterého vyplývá výměra pozemku
parc. 231/3 v rozsahu 648 m2. Ani darovací smlouvou vlastnické právo k tomuto
pozemku nenabyla, neboť nemohla nabýt více práv, než náleželo její
předchůdkyni. Žalovaný dále poukazuje na to, že geometrický plán z 8. 11. 1987
byl realizován pouze částečně. Soudy se nezabývaly tím, že z pozemku parc. č.
185 byl kromě dílu a) oddělen ještě díl označený písm. c) o výměře 80 m2 a z
parc. č. 210/1 díl d) o výměře 40 m2, ze kterých vznikl nový pozemek parc. č.
213/28 o výměře 120 m2. Tento nový pozemek „je průchodem a průjezdem k zadnímu
pozemku žalobkyně.“ Je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně pro prodej
části svého pozemku požadovala zajištění přístupu na její pozemek parc. č. 222
s domem č. p. 124. Tuto cestu žalobkyně dosud také užívá. Je tak pochybné, že
při splnění této podmínky mohla považovat prodej pozemku za vnucený. Je zřejmé,
že s převodem části svého pozemku zaměřeného jako díl a) pozemku parc. č. 231/3
souhlasila. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle obsahu směřuje
dovolání proti správnosti skutkového zjištění odvolacího soudu, které však
vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (jak vyplývá z platné soudní judikatury). Hodnocení důkazů
odvolacím soudem je správné a žalobkyně dále odkazuje na nález Ústavního soudu
vydaný v této věci. Zmínka o cestě sloužící k průchodu a průjezdu k pozemku
žalobkyně s předmětem tohoto sporu nesouvisí. Matka žalobkyně byla nucena pod
tlakem otce žalovaného, tehdejšího předsedy MNV, k prodeji svého pozemku a
nezbylo jí nic, než se jeho přání podvolit. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.
1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony).
Dovolání bylo podáno včas oprávněnou řádně zastoupenou osobou - účastníkem
řízení a je přípustné.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani
jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo
protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který
odporuje § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba
rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u
soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud učinil zjištění, že B. T. prodala státu kupní smlouvou z 22. 12.
1987 pozemek 231/3 o výměře 648 m2, jednak z dohody o zřízení práva osobního
užívání pozemku z 9. 1. 1989, kde byl tento údaj uveden, a dále z geometrického
plánu z 18. 11. 1987. Dohoda z 9. 1. 1989 sice uvedený údaj obsahuje: uvádí, že
stát nabyl pozemek o této výměře od B. T., v geometrickém plánu je však
uvedeno, že pozemek parc. č. 231/3 o výměře 648 m2 je tvořen ze dvou dílů, a
to z části pozemku parc. č. 185 o výměře 487 m2 - díl a) a z části pozemku
parc. 161 o výměře 161 m2 - díl b).
Soud prvního stupně provedl při jednání dne 1. 10. 1997 (č. l. 71) také důkaz
kupní smlouvou z 22. 12. 1987, ze které učinil zjištění, že B. T. prodala
pozemek o výměře 487 m2. Důkaz touto smlouvou však odvolací soud neopakoval a
odchýlil se od zjištění na jeho základě učiněného, ač šlo o přímý důkaz o tom,
jaká byla výměra pozemků, které jmenovaná státu prodala.
Také žalobkyně v podáních doručených soudu 9. 1. 1998 (č. l. 101) a 8. 3.
2004 (č. l. 174) tehdy ještě spolu s J. Z. navrhovala změnu žaloby na určení
vlastnictví k pozemku parc. č. 213/3 právě v této výměře 487 m2. Teprve po
rozhodnutí Ústavního soudu podáním z 25. 2. 2009 (č. l. 273) navrhly určení
vlastnictví žalobkyně k pozemkům parc. 231/35 o výměře 520 m2 a pozemku parc.
č. 231/35 o výměře 120 m2, na které byl v mezidobí původní pozemek parc. č.
231/3 rozdělen.
Žalovanému lze sice přisvědčit, že z geometrického plánu vyplývá ještě
vytvoření pozemku parc. č. 231/28 z pozemků parc. č. 187 a 210/1, avšak sám
teprve v tomto dovolacím řízení přišel s novým tvrzením, že šlo o vytvoření
přístupové cesty k nemovitostem B. T. K novým skutečnostem však dovolací soud
nepřihlíží (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
Nelze přehlédnout, že B. T. se ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 170/90 domáhala
určení neplatnosti kupní smlouvy z 22. 12. 1987, kterou prodala část pozemku
parc. č. 231/3 o výměře 487 m2 a posléze změnila žalobu na vyklizení části
pozemku parc. č. 231/3 o výměře 487 m2. Podle protokolu o jednání z 15. 11.
1990 byl vyhlášen rozsudek vyklizení části pozemku parc. č. 231/3 o výměře
původně 487 m2; tento údaj byl přeškrtnut a uvedeno 648 m2, a tato výměra je
uvedena i v písemném vyhotovení rozsudku č. j. 6 C 170/90-21 s tím, že tak byla
žaloba změněna; není ale zřejmé, kdy a kterým úkonem se tak mělo stát. Ostatně
i v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se střídavě uvádí, že výměru 648 m2
měl celý pozemek parc. č. 231/3, nebo jen jeho část (str. 4 dole a násl.).
Mělo by tak být zjištěno, co vlastně B. T. státu prodala, a z čeho se skládá
pozemek, přidělený žalovanému do osobního užívání. V řízení ve věci sp. zn. 6 C
170/90 se zjevně jednalo o vyklizení části pozemku parc. č. 231/3 (to je
zřejmé i z výroku rozhodnutí, ve kterém se – i po úpravě protokolu - ukládá
povinnost vyklidit část pozemku parc. č. 231/3 o výměře 648m2, a to navzdory
tomu, že nebylo tvrzeno, že by celý pozemek měl větší výměru, takže by jen jeho
část dosáhla 648 m2). Odvolací soud též dospěl z geometrického plánu z 8. 11.
1987 ke zjištění, že výměra pozemku prodaného B. T. činí 648 m2, aniž přihlédl
k dalším údajům v tomto plánu – že byl vytvořen ze dvou pozemků, z nichž jeden
odpovídal původně žalobkyní uváděnou výměrou 487 m2. Tyto nejasnosti je třeba
v dalším řízení vyjasnit.
Protože odvolací soud při hodnocení důkazů pominul skutečnosti, které ze spisu
vyplývaly, nemá jeho skutkové zjištění o výměře sporného pozemku oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
pozemku 648 m2, není rozhodující (závazností tohoto rozhodnutí pro právní
posouzení základu nároku se dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání,
nemohl zabývat). Jde o otázku tzv. subjektivních účinků právní moci soudního
rozhodnutí. Výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky a pro všechny
orgány; je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého (§ 159
odst. 2 o. s. ř.). Subjektivní meze právní moci rozhodnutí se zásadně mohou
vztahovat pouze na ty osoby, které byly účastníky řízení, nikoliv na osoby
třetí, které se řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, neúčastnily, a tudíž
nemohly uplatňovat procesní práva a neměly na výsledek řízení žádný vliv (viz
např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, ze
dne 22. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07). Jde o tradiční zásadu, formulovanou
již římskou jurisprudencí, a respektovanou i v právní vědě (viz např. Hora, V.
Učebnice civilního práva procesního. Praha, 1947, str. 403, Štajgr, F., a kol.
Učebnice občanského práva procesního. Praha, 1955, str. 302, Bureš, J., Drápal,
L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, Praha,
1997, str. 416; David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Lavický, P., Kasíková,
M. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, díl I., s. 721 a
násl.; Dvořák, B., Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Praha: C. H. Beck,
2008 s. 142 a násl.). Opačný názor, zakládající účinky právní moci i na osoby,
které se řízení nezúčastnily, by nepřijatelně povýšil soudní rozhodnutí na
úroveň obecně závazné právní normy (k tomu viz Hrdlička, J. Některé problémy
institutu právní moci v civilním procesu. AUC-Iuridica, 1973, č. 3, s. 197) a
ve svých důsledcích by závažně porušil právo třetích osob na spravedlivý proces
a na právní ochranu vůbec.
Nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08, je tedy
třeba interpretovat tak, že soudy se měly předchozím rozsudkem Okresního soudu
Brno-venkov ze dne 15. listopadu 1990, č. j. 6 C 170/90-21, týkajícím se
vyklizení (a tudíž v rámci řešení předběžné otázky i vlastnictvím předchůdkyně
žalobkyně) zabývat, vyrovnat se s jeho závěry, v žádném případě však jím v
řízení mezi jinými účastníky nemohly být vázány. To pochopitelně platí i pro
určení výměry sporného pozemku.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.). V dalším řízení bude především třeba postavit najisto, co
vlastně předchůdkyně žalobkyně B. T. státu – MNV Blučina prodala (identifikovat
tento pozemek), co z takto nabytého pozemku stát přidělil žalovanému do
osobního užívání a jakou část mu přidělil z pozemků, které nebyly předmětem
uvedeného převodu z předchůdkyně žalobkyně na stát.
Na žalobkyni leží důkazní břemeno, že právě sporné parcely jsou těmi, které
původně prodala B. T. státu, a které byly později přiděleny žalovanému do
osobního užívání. Žalovaný bude vyzván k upřesnění svých tvrzení ohledně toho,
že část pozemků jemu přidělených nepochází z pozemků prodaného státu B. T.
Jestliže bude zjištěno, že z vlastnictví B. T. pochází jen část sporných
parcel, bude třeba tuto část vymezit v geometrickém plánu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu