33 Cdo 854/2019-254
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci
žalobkyně Home Credit a.s., se sídlem Brno, Nové sady 996/25, identifikační
číslo osoby 26978636, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem
Praha 1, Klimentská 1207/10, proti žalované L. H., bytem XY, zastoupené Mgr.
Petrem Němcem, advokátem se sídlem Praha 4, Mendíků 1396/9, o zaplacení 14
930,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v
Havířově pod sp. zn. 116 C 263/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2018, č. j. 15 Co 206/2017-212, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku I. a) rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 7. 6. 2018, č. j. 15 Co 206/2017-212, jímž byl co do částky 3
062,11 Kč zrušen rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne
7. 2. 2017, č. j. 116 C 263/2015-152, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2.
3. 2018, č. j. 116 C 263/2015-187, 4 C 192/2016-141, a řízení bylo v uvedeném
rozsahu zastaveno, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2018, č. j. 15 Co
206/2017-212, ve výroku I. b), jímž byl co do částky 11 868,09 Kč se smluvním
úrokem ve výši 3 062,11 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 11 868,09 Kč
za dobu od 14. 12. 2008 do zaplacení změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné
– pobočky v Havířově ze dne 7. 2. 2017, č. j. 116 C 263/2015-152, ve spojení s
opravným usnesením ze dne 2. 3. 2018, č. j. 116 C 263/2015-187, 4 C
192/2016-141, a v nákladových výrocích II. a III. se ruší a v tomto rozsahu se
věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. 116 C 263/2015-152, ve spojení s opravným
usnesením ze dne 2. 3. 2018, č. j. 116 C 263/2015-187, uložil žalované zaplatit
žalobkyni 14 930,02 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 3 062,11
Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 868,09 Kč ve výši 10,75 %
ročně od 14. 12. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,5 % ročně od 1. 7. 2012
do 31. 12. 2012, 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 29. 4. 2016 a nadále trvá-li
prodlení od 30. 4. 2016 z této částky až do zaplacení ve výši, která v každém
jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu
čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve
Věstníku ČNB a platné vždy k prvému dni příslušného kalendářního pololetí
(výrok I.), řízení o zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 949,45
Kč, řízení o zaplacení zákonného úroku ve výši 949,45 Kč a řízení o zaplacení
zákonného úroku z prodlení z částky 11 868,09 Kč od 11. 11. 2008 do 13. 12. 2008 v této části zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
III.). Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o úvěru
spotřebitelského charakteru, s výjimkou ujednání o smluvní pokutě, jež bylo
shledáno neplatným. V důsledku prodlení žalované žalobkyně dluh zesplatnila. K
žalovanou vznesené námitce promlčení soud prvního stupně poukázal na § 403
zák. č. 513/1991 Sb. (dále jen „obch. zák.“), podle kterého promlčecí doba
přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě rozhodčí smlouvy rozhodčí
řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se
rozhodčí řízení řídí. Dále odkázal na judikaturu dovolacího soudu, podle níž
promlčecí doba neběží bez ohledu na to, zda bylo rozhodčí řízení zahájeno na
základě platné či neplatné rozhodčí doložky. Z učiněných zjištění dovodil, že k
promlčení nároku žalobkyně nedošlo, a proto žalobě vyhověl. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2018,
č. j. 15 Co 206/2017-212 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. co do
částky 3 062,11 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, v rozsahu částky
11 868,09 Kč se smluvním úrokem ve výši 3 062,11 Kč a zákonným úrokem z
prodlení z částky 11 868,09 Kč za dobu od 14. 12. 2008 do zaplacení jej změnil
tak, že žalobu v rozsahu částky 11 868,09 Kč se smluvním úrokem ve výši 3
062,11 Kč a úrokem z prodlení z částky 11 868,09 Kč od 14. 12. 2008 do
zaplacení zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování, dospěl k závěru, že soud prvního
stupně z jednotlivých provedených důkazů učinil správná a úplná skutková
zjištění, nesprávným shledal posouzení žalovanou vznesené námitky promlčení. Dovodil, že pro zachování účinků stavení promlčecí lhůty je třeba aplikovat
30denní lhůtu stanovenou v § 16 zák. č.
216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o
výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“). Závěr prezentovaný v rozsudku ze dne
12. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, a v usnesení ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3717/2017, že dotyčné ustanovení dopadá pouze na situace, kdy o tom,
že není dána jeho pravomoc, rozhodl sám rozhodce, odmítl s odůvodněním, že
Nejvyšší soud v dotyčných rozhodnutích nevyložil, jak dospěl k délce lhůty pro
podání žaloby u soudu po zastavení exekučního řízení „bez zbytečného odkladu“
ve vazbě na § 34 ZRŘ, jež žádnou lhůtu nestanoví, a proto je třeba aplikovat §
16 ZRŘ. Za situace, kdy usnesení ze dne 28. 5. 2015, č. j. 125 Exe
1233/2011-40, kterým bylo zastaveno exekuční řízení (pro absolutní neplatnost
rozhodčí doložky), nabylo právní moci 26. 6. 2015, a žaloba byla k soudu podána
4. 8. 2015, tedy po uplynutí třicetidenní lhůty uvedené v § 16 ZRŘ, nedošlo k
zachování účinků podané rozhodčí žaloby spočívajících ve stavení promlčecí doby
nároků uplatněných v žalobě a tyto jsou promlčeny. Námitku promlčení neshledal
v rozporu s dobrými mravy. Proti (celému) rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které
Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.). V části, jíž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně co do částky 3 062,11
Kč zrušil a řízení zastavil, není dovolání objektivně přípustné podle § 238
odst. 1 písm. e) o. s. ř.; nepřípustné dovolání proto Nejvyšší soud podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Ve zbylé části dovolatelka přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací
soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu lhůty
určené k podání žaloby k obecnému soudu po pravomocném skončení exekučního
řízení vedeného pro vymožení práv z nevykonatelného rozhodčího nálezu, kterou
ve svých rozhodnutích uznává Nejvyšší soud jako podmínku pro závěr o
nepromlčeném nároku, a dále v otázce posouzení souladu vznesené námitky
promlčení s dobrými mravy. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
V souvislosti s otázkou, „výkladu lhůty určené k podání žaloby k obecnému soudu
po pravomocném skončení exekučního řízení vedeného pro vymožení práv z
nevykonatelného rozhodčího nálezu, kterou ve svých rozhodnutích uznává Nejvyšší
soud jako podmínku pro závěr o nepromlčeném nároku“, dovolatelka namítá, že
odvolací soud - zcela proti systematice ZRŘ a ustálené rozhodovací praxi
dovolacího soudu - s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci
nezkoumal, zda podala po pravomocném zastavení exekuce žalobu k obecnému soudu
„bez zbytečného odkladu“. Tím, že odvolací soud aplikoval lhůtu stanovenou v §
16 ZRŘ, postupoval v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3717/2017, které analogickou aplikaci lhůty uvedené v § 16
ZRŘ pro obdobné případy výslovně vyloučilo. Jeho rozhodnutí proto spočívá na
nesprávném právním posouzení uvedené otázky. Současně odvolacímu soudu vytýká,
že rozhodl-li se odklonem od prezentované judikatury aplikovat 30 denní lhůtu
podle § 16 ZRŘ, měl tak učinit důsledně i v tom ohledu, že připadá-li její
konec na neděli, je lhůta zachována, byla-li žaloba podána následující pracovní
den - tedy v pondělí 27. 7. 2015, jak se stalo i v projednávané věci.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se v souvislosti s řešením otázky
zachování účinků podané žaloby, na jejímž posouzení jeho rozhodnutí závisí,
odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu
sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp.
zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3.
5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu přijaté dne
28. 11. 2017 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně mohou
nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve
svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu
prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních
zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy
dospět. Podstatou přezkumu tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž
kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při
zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou
právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i
Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237
občanského soudního řádu.
Skutkový závěr odvolacího soudu, že žaloba byla podána 4. 8. 2015, je v
extrémním rozporu s obsahem spisu, z něhož se podává, že žaloba v projednávané
věci byla podána k soudu 27. 7. 2015 (srov. potvrzení na č.l. 4 spisu o
doručení žaloby do datové schránky soudu prvního stupně). Odvolací soud patrně
mylně vycházel z data 4. 8. 2015 uvedeného na prvopisu žaloby, jež je
potvrzením o provedeném lustru. Za situace, kdy usnesení ze dne 28. 5. 2015, č.
j. 125 Exe 1233/2011-40, kterým bylo zastaveno exekuční řízení pro absolutní
neplatnost rozhodčí doložky, nabylo právní moci 26. 6. 2015, připadá-li
poslední den 30 denní lhůty na neděli 26. 7. 2015, je posledním dnem lhůty
pracovní den nejblíže následující, což je pondělí 27. 7. 2015, kdy byla žaloba
v projednávané věci také podána k soudu. Z uvedeného vyplývá, že právní závěr
odvolacího soudu, že nedošlo k zachování účinků žaloby podané v rozhodčím
řízení, již jen z tohoto důvodu nemůže obstát. Dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl žalobkyní uplatněn
právem a Nejvyššímu soudu nezbylo než napadený rozsudek odvolacího soudu - ve
zbylém rozsahu - zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Nutno ovšem poznamenat, že i za situace, pokud by žaloba byla podána po
uplynutí 30 denní lhůty, by se právní závěr odvolacího soudu ocitl v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, a s
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3717/2017, od
nichž nemá dovolací soud důvod se odchylovat, podle nichž „ze srovnání účinků
rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena, a rozhodnutí podle § 34 odst. 1
zákona č. 216/1994 Sb. vyplývá, že podá-li žalobce poté, co exekuce byla
pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatní právo přiznané
formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, k promlčení nedojde“, a že „o tom, zda
byla žaloba (poté, co byla zastavena exekuce pro nezpůsobilost exekučního
titulu) podána bez zbytečného odkladu, rozhoduje soud vždy na základě
konkrétních skutkových okolností případu; ustanovení § 16 zákona č. 216/1994
Sb. se zde neuplatní, neboť nejde o případ, kdy by o tom, že není dána jeho
pravomoc, rozhodl rozhodce; taková skutečnost se podává až z rozhodnutí
exekučního soudu“. Odvolací soud přitom kromě sdělení, že má názor odlišný,
žádnou právní argumentaci vedoucí k případné revizi citovaných závěrů
nepřipojil.
S ohledem na výše uvedené logicky odpadá důvod pro přezkum správnosti řešení
otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2020
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu