U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně ESSOX s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám.
231/7, identifikační číslo 267 64 652, proti žalovaným 1) P. P. a 2) L. P.,
zastoupeným Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9,
o zaplacení 223.556 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C
275/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. 3. 2017, č. j. 21 Co 18/2017-196, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 4.
2017, č. j. 21 Co 18/2017-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 11 C 275/2015-124,
uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni do tří dnů
od právní moci rozsudku 223.556 Kč (výrok I.); žalobu co do 22.497 Kč a úroků z
prodlení z částky 241.556 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení
(výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2017, č. j. 21 Co 18/2017-196, ve
znění opravného usnesení ze dne 25. 4. 2017, č. j. 21 Co 18/2017-202, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které není podle §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť napadené rozhodnutí
nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných jako nedůvodné zamítl. Zcela se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Na přípustnost svého dovolání žalovaní usuzují z toho, že rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dovolací soud dosud ve
své rozhodovací praxi s přihlédnutím ke specifičnosti jejich případu
(skutkových okolností) nezodpověděl, konkrétně otázek
- zda dochází ke stavení běhu promlčecí doby podle § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028
zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obch. zák.“), v případě, že návrh na vydání
rozhodčího nálezu podle neplatné rozhodčí doložky byl podán 10 měsíců po
vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. sp. zn. 31 Cdo
1945/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011;
- zda, je-li v rámci rozhodčího řízení vydán rozhodčí nález na základě neplatné
rozhodčí doložky a je uplatněn jako exekuční titul v exekučním řízení, dochází
v exekučním řízení ke stavení běhu promlčecí doby ohledně nároků přiznaných
takovým rozhodčím nálezem;
- zda platí, že dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční
soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že
rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci
rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u
rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí;
- zda je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy v případě, kdy věřitel
(zde žalobkyně) vědomě zachovával protiprávní stav v podobě exekuce vedené na
základě nezpůsobilého exekučního titulu v době, kdy jeho pohledávka ještě
nebyla promlčena a věřitel si byl prokazatelně vědom (při znalosti judikatury
Nejvyššího soudu vyjadřující se k neplatnosti exekučního titulu) následků na
vykonávací řízení. Žalovaní jsou přesvědčeni, že závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudcích
sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a sp. zn. 29 ICdo 41/2014, se vztahují pouze na
případy, kdy „věřitelé získali rozhodčí nález v dobré víře, že postupují dle
platné rozhodčí doložky a i rozhodci při vynaložení veškeré odborné péče
nemohli seznat, že nemají dostatek pravomoci spor rozhodovat“.
Nelze je však
vztahovat na poměry, kdy věřitel (zde žalobkyně) věděl, že disponuje neplatnou
rozhodčí doložkou, a přesto úmyslně postupoval v rozporu s aktuální judikaturou
Nejvyššího soudu, „rozhodce jednající ve shodě s věřitelem jako organizovaná
skupina, motivován svými ekonomickými zájmy a zájmy věřitele“, vědomě a v
rozporu se známou judikaturou Nejvyššího soudu seznal, že spor může rozhodovat
a vydal rozhodčí nález, přičemž žalobkyně na základě takového titulu iniciovala
vykonávací řízení a podala návrh na zahájení řízení u soudu teprve osm měsíců
po zastavení vykonávacího řízení, tedy nikoliv bez zbytečného odkladu. Pro případ, že by dovolací soud nepřisvědčil jejich názoru, že závěry
dovozené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 19/2015 na nyní
posuzovanou věci nelze vztáhnout, žalovaní namítají, že citované rozhodnutí
Nejvyššího soudu je ve zřejmém rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2524/16 a navrhují, aby dovolací soud otázku promlčení
posoudil jinak, než v rozsudcích ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 23 ICdo 19/2015,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2017, či ze
dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2017. Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předně nelze přehlédnout, že žalovaní svou dovolací argumentaci zčásti
zakládají na vlastní skutkové verzi věci, konkrétně na tvrzeních, že žalobkyně
při znalosti aktuální judikatury Nejvyššího soudu vyjadřující se k rozhodčímu
řízení, úmyslně zachovávala protiprávní stav a nepodala návrh na zastavení
probíhajícího řízení o výkonu nicotného rozhodčího nálezu, ačkoliv tak měla (s
ohledem na aktuální vývoj judikatury Nejvyššího soudu) učinit. Zda žalobkyně
postupovala vědomě v rozporu s aktuálně se vyvíjející judikaturou Nejvyššího
soudu, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nezkoumal a takové
tvrzení tudíž nemá oporu ve zjištění, z něhož při právním posouzení věci
vycházel. Jedná se o konstrukt žalovaných rozšiřující skutkový základ věci, z
něhož soudy vycházely. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které
vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i
kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s
úspěchem zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní
úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Snaha žalovaných kategorizovat věřitele do dvou skupin vybavených odlišnými
právy a povinnostmi podle jejich dobré víry v platnost rozhodčí doložky (resp. vykonatelnost dle ní vydaného rozhodčího nálezu) nemá opodstatnění.
Zda věřitel
v tomto směru jedná v dobré víře či s určitým úmyslem se nemůže promítnout do
běhu a stavení promlčecích lhůt k uplatnění práva. Úprava promlčení je v českém
právu jednotná pro všechny subjekty; prolomení poskytuje jedině námitka, která
svědčí věřiteli (a tedy nikoliv žalovaným v postavení dlužníků), a to že
dlužník uplatnil námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Skutkové okolnosti posuzovaného případu se proto z hlediska aplikace
příslušných právních norem neliší od skutkových okolností případů, které
dovolací soud již ve své rozhodovací praxi řešil, takže nelze souhlasit s
žalovanými, že se jedná o právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Podáním návrhu na zahájení rozhodčího řízení zcela nesporně došlo ke stavení
běhu čtyřleté promlčecí doby k uplatnění práva věřitele ze smlouvy. K této
otázce se Nejvyšší soud vyjadřoval v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23
ICdo 19/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2017, v němž přijal a odůvodnil závěr, že ke stavení běhu promlčecí doby
dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí
doložky. Dovolací soud tento závěr nadále považuje za logicky odůvodněný,
odpovídající dosavadnímu vývoji práva a nemá důvod se od něho odchylovat. Odvolacímu soudu lze tudíž přisvědčit potud, že podáním návrhu na zahájení
rozhodčího řízení, byť na základě neplatné rozhodčí doložky, došlo ke stavení
běhu obecné čtyřleté promlčecí doby. Nelze mu však přisvědčit v posouzení vlivu
probíhajícího vykonávacího řízení na běh obecné promlčecí doby, neboť jím v
tomto směru přijatý závěr ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nekonvenuje. Současně však sama skutečnost, že žalobkyně iniciovala vykonávací řízení na
základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem, v jehož pravomoci nebylo o věci
rozhodnout, neznamená, že by na případ žalovaných nedopadaly závěry, které
přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2017. Zcela nepřiléhavá je argumentace žalovaných usnesením Ústavního soudu ze dne
31. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2524/16. Ústavní stížností napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, č. j. 32 Co 48/2016-250, revidoval
i Nejvyšší soud, který jej rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo
5258/2016, zrušil; závěry zde dovozené podpořil svou již ustálenou judikaturu
(viz rozhodnutí sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a sp. zn. 29 ICdo 41/2014). Tuto
skutečnost žalovaní argumentačně zcela pominuli. V rozhodnutí sp. zn.
33 Cdo 5258/2016 Nejvyšší soud zabývající se otázkou
promlčení práva věřitele z obchodněprávního vztahu vycházel z obdobného
skutkového terénu, jaký je i v nyní posuzované věci - rozhodčí řízení bylo
zahájeno před uplynutím obecné promlčecí doby, následně probíhalo vykonávací
řízení na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem mimo rámec jeho
pravomoci, které bylo z tohoto důvodu zastaveno (oba případy se liší pouze
pokud jde o dobu, která uplynula od okamžiku zastavení vykonávacího řízení do
podání žaloby u soudu, neboť ve věci posuzované v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo
5258/2016 uplatnila žalobkyně své právo u soudu v době kratší 30 dnů, zatímco v
nyní posuzované věci ve lhůtě cca 8 měsíců); s otázkou promlčení se vypořádal
právě s odkazem na svou již ustálenou rozhodovací praxi reprezentovanou
rozsudky sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a sp. zn. 29 ICdo 41/2014. Ve věci sp. zn. 29
ICdo 41/2014, Nejvyšší soud navázal na závěry, které přijal ve svém rozhodnutí
sp. zn. 23 ICdo 19/2015, a v incidenčním sporu o přihlášení pohledávky do
insolvenčního řízení (žalobě na určení, že pohledávky uplatněné přihláškou v
insolvenčním řízení jsou po právu) dovodil, že ve stejném duchu již přijatého
závěru (že ke stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 403 obch. zák. dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí
doložky) musí být posuzován běh promlčecí doby poté, co rozhodčí řízení skončí
rozhodčím nálezem, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným,
leč který byl podle následného posouzení exekučním soudem nebo insolvenčním
soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl
vydán mimo rámec pravomoci rozhodce. Jinak řečeno, dokud exekuční soud v
exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede
v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky,
jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení
nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Je-li závěr, že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo
rámec pravomoci rozhodce, přijat soudem v exekučním řízení případně
insolvenčním soudem v incidenčním sporu o pravost nebo výši věřitelovy
pohledávky, aniž byl takový rozhodčí nález formálně zrušen, nemůže mít při
takovém postupu (co do otázky promlčení) účastník méně práv, než kolik by se mu
jich dostalo, pokud byl rozhodčí nález odklizen soudem v řízení zahájeném
návrhem na zrušení rozhodčího nálezu. Od těchto závěrů Nejvyšší soud nemá -
podpořen judikaturou Ústavního soudu (viz nálezy ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10), jakož i vědomím, že
ani právní úprava účinná od 1. 1. 2014 neváže stavení promlčecí lhůty na
platnost rozhodčí doložky (srov. § 648 o. z. ve spojení s § 3017) důvod se
odchylovat ani nyní. Ze shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu pak nevyplývá, že by jejich
závěry byly použitelné pouze v případě, kdy věřitel neměl vědomost, že rozhodčí
nález nemá právní účinky, neboť byl vydán rozhodcem mimo rámec jeho pravomoci.
Podává se z nich pouze tolik, že i zahájením rozhodčího řízení na základě
neplatné rozhodčí doložky dochází ke stavení běhu promlčecí doby (zde podle §
403 obch. zák.) a přijme-li soud v exekučním řízení případně insolvenční soud v
incidenčním sporu závěr, že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož
byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z
něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Proto
Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 5258/2016 uzavřel, že ze srovnání
účinků rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena, a rozhodnutí podle § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. vyplývá, že podal-li žalobce - poté, co exekuce byla
pravomocně zastavena – žalobu, jíž uplatnil právo přiznané formálně nezrušeným
rozhodčím nálezem, bez zbytečného odkladu, k promlčení nedošlo. V případě žalovaných se jejich dluh ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru stal
splatným 16. 2. 2010; žalobkyně podala návrh na vydání rozhodčího nálezu 3. 4. 2012, rozhodčí nález byl vydán 25. 7. 2012 a exekuce byla podle tohoto titulu
nařízena (k návrhu žalobkyně) 23. 10. 2012; dne 26. 9. 2014 byla zastavena pro
nezpůsobilost exekučního titulu. Žalobu k vymožení své pohledávky žalobkyně
podala 12. 6. 2015. Žalovaným lze přisvědčit v tom, že v posuzovaném případě
nebyla žaloba podána „bez zbytečného odkladu“ (tedy bezprostředně poté, co se
žalobkyně dozvěděla, že není vybavena způsobilým exekučním titulem). Zda byla
žaloba podána bez zbytečného odkladu, rozhoduje soud vždy na základě
konkrétních skutkových okolností případu. Prodlevu osmi měsíců, která nastala v
posuzovaném případě, nelze vyhodnotit jako dobu podání žaloby „bez zbytečného
odkladu“. Ustanovení § 16 zákona č. 216/1994 Sb. se zde neuplatní, neboť nejde
o případ, kdy by o tom, že není dána jeho pravomoc, rozhodl rozhodce; taková
skutečnost se podává až z rozhodnutí exekučního soudu. V případě
obchodněprávního závazkového vztahu - na rozdíl od občanskoprávních závazkových
vztahů - po dobu exekučního řízení běh promlčecí doby pokračuje a nebyla-li
žaloba - tak jak je tomu v posuzovaném případě - podána u soudu bezprostředně,
resp. bez zbytečného odkladu, po skončení exekučního řízení, je právo věřitele
(žalobkyně) promlčeno. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17,
dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku
současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z
nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí
důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu
přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (v takovém případě není ani zapotřebí
se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na
celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít
vliv). K uvedeným právním závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil pro rovněž v
usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn.
29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, kde uzavřel, že spočívá-li
rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na
posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí
žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo
dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není
splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé
(vztaženo na občanský soudní řád ve znění účinném do 29. 9. 2017 - jestliže
dovolání proti některé z těchto otázek není přípustné podle § 237 o. s. ř.). Odvolací soud v posuzovaném případě sice pochybil, dovodil-li, že k promlčení
práva žalobkyně nedošlo, avšak současně - nezávisle na uvedeném závěru -
uzavřel, že námitka promlčení byla (nadto) uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Právní otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy označili dovolatelé za
dovolacím soudem dosud neřešenou pro skutkovou výjimečnost případu spočívající
v tom, že věřitel (zde žalobkyně) vědomě zachovával protiprávní stav v podobě
exekuce vedené na základě nezpůsobilého exekučního titulu v době, kdy jeho
pohledávka ještě nebyla promlčena a věřitel si byl prokazatelně vědom (při
znalosti judikatury Nejvyššího soudu k neplatnosti exekučního titulu) následků
na vykonávací řízení. Je zřejmé, že uvedenou dovolací námitku zakládají
dovolatelé na vlastní skutkové verzi o prokazatelné vědomosti věřitele, že
disponuje nezpůsobilým exekučním titulem, a jeho vědomě nevhodném postupu. Takové zjištění soudy neučinily a odvolací soud z něho při právním posouzení
věci nevycházel. Jak již však bylo uvedeno výše, skutkový stav, z něhož
odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, nelze v dovolacím řízení
úspěšně zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Pojem „dobré mravy“ v intencích § 3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud vyložil
opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 62/1997, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo
538/2003, a usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005), v nichž
dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je
okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití
korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet;
vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze
soudu.
Za dobré mravy je obecně třeba pokládat souhrn společenských, kulturních
a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost,
vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí
společnosti a mají povahu norem základních. Snaha žalovaných založit v tomto směru dovolacím soudem dosud neřešenou právní
otázku (odvislou od konkrétních skutkových okolností jejich případu) vyznívá ve
světle bohaté dosavadní judikatury Nejvyššího soudu k otázce poměřování
námitky promlčení práva korektivem dobrých mravů naprázdno. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje,
namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut
promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a
tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona
promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch
výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka,
který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by v konkrétní
situaci zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1729/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21
Cdo 740/2009, nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, z 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, z 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a z 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10). V rozsudku ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2582/2010, Nejvyšší soud - mimo
jiné - odkázal i na závěry odborné literatury, podle nichž použití „dobrých
mravů“ při výkonu práva s cílem nalézt cestu k realizaci ideje spravedlnosti
(aequum et bonum), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi psanými
občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, by v každém případě mělo
zůstat výjimečné. To znamená, že by nemělo vést k oslabování ochrany
subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu
narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že
v demokratické společnosti s psaným právem se idea spravedlnosti prosazuje
zejména za pomoci stanovených psaných norem, pravidel a postupů, které je jako
takové nutno dodržovat. Aplikace § 3 odst. 1 obč. zák.
jako občanskoprávní
normy s relativně neurčitou hypotézou je možná „jen ve výjimečných odůvodněných
případech (v části evropského právního prostředí se hovoří o krajním –
extrémním rozporu práva a mravního řádu) jako spravedlivě vyrovnávacího měřítka
pro citlivé hodnocení konkrétních okolností individuálního případu, které
sleduje odstranění případných tvrdostí a příkrostí zákona. V takovýchto
případech jde o uplatnění principu dobrých mravů (resp. někdy též slušnosti či
ekvity) ve vzájemných vztazích mezi jednotlivci (ius est ars equui et boni),
který je vlastní demokratickému právnímu řádu. Závěr, že výkon práva je v
rozporu s dobrými mravy, musí být proto vždy v každém jednotlivém případě opřen
o zcela konkrétní zjištění (nelze rozhodně předpokládat, že oprávněný bude v
budoucnu své právo vykonávat v rozporu s dobrými mravy), jakož i o jasné a
přesvědčivé odůvodnění soudu. Jen takové rozhodnutí soudu je s to naplnit
sledovaný požadavek, tj. přibližovat občanskoprávní normy k cíli, tj. hledání a
nalezení spravedlnosti. Jen tak zároveň mohou soukromé právo a jeho normy
preventivně výchovně působit do budoucna (viz Švestka, J., Škárová, M., Spáčil,
J., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 63 a
násl.). Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem, že měřítko „spravedlnosti“
svědčí žalobkyni, neboť to byli žalovaní, kdo - ačkoliv dobrovolně vstoupili do
závazku ze spotřebitelského úvěru a půjčené finanční prostředky konzumovali -
své povinnosti nesplnili, na výzvy k úhradě dluhu nereagovali (zůstali zcela
pasivní), aby následně po zjištění, že v exekučním řízení byl uplatněn
nezpůsobilý exekuční titul, vznesli námitku promlčení a argumentovali v tom
smyslu, že na úhradu svého dluhu nemají prostředky. Úvaha odvolacího soudu
ústící v závěr, že námitka promlčení byla žalovanými uplatněna v rozporu s
dobrými mravy, není nepřiměřená. Obecně nelze mít za nemravné, že se věřitel
průběžně neseznamuje s vyvíjející se judikaturou Nejvyššího soudu, nebo že -
jsa vybaven pravomocným exekučním titulem - podal návrh na zahájení
vykonávacího řízení. Obstojí-li samostatný závěr odvolacího soudu, že žalovaní uplatnili námitku
promlčení v rozporu s dobrými mravy, pak nezbývá než uzavřít, že jejich
dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je proto podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek řízení již
nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě
zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. prosince 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu