33 Cdo 86/2022-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) R. T., b) P. T., c) T. T. a d) M. T., všech bytem XY, společně zastoupených Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované DER Touristik CZ a. s., se sídlem v Praze 4, Babákova 2390/2 (identifikační číslo osoby 453 12 974), zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 8, Větrná 848/16, o zaplacení 8.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 92/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 11 Co 96/2020-198,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Svobody, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2020, č. j. 8 C 92/2018-131, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 15.180,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 10. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Výroky II., III., IV. a V. uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců po 5.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 10. 2017 do zaplacení, rovněž do tří dnů od právní moci rozhodnutí, žalobu o zaplacení dalších 5.000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců zamítl (výrok VI.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 11 Co 96/2020-198, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III, IV. a V. tak, že zamítl žalobu ohledně částky 2.000,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 3. 10. 2017 do zaplacení ve vztahu ke každému z žalobců, jinak jej v těchto výrocích potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech předchozího dovolacího řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 26.
8. 2020, č. j. 11 Co 96/2020-151, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, č. j. 33 Cdo 152/2021-187, v části výroku I., jíž byly změněny výroky II., III, IV. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 1. 2020, č. j. 8 C 92/2018-131, tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 5.000,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 3. 10. 2017 do zaplacení ve vztahu ke každému ze žalobců, a v navazujícím výroku II. o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (ze dne 13. října 2021) podali žalobci
dovolání, jehož přípustnost dovozují z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, konkrétně výkladu pojmu „narušení dovolené“, při jejímž řešení se odvolací soud podle jejich názoru opětovně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 152/2021, a ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 745/2015). Po reprodukci závěrů dovozených Nejvyšším soudem v předmětné věci v rozsudku ze dne 26. 5. 2021, č. j. 33 Cdo 152/2021-187, dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se závazným právním názorem dovolacího soudu řídil pouze částečně a nevzal v úvahu všechna kritéria, která pro hodnocení míry narušení dovolené (ztrátu požitku z dovolené) dovolací soud vytýčil.
Namítají, že délku dovolené je na místě hodnotit jako významnou okolnost a nikoliv ji bagatelizovat, a znovu vyjmenovávají všechny vady, kterými se museli v průběhu dovolené zabývat. Odvolacímu soudu vytýkají, že se dostatečně nezabýval významností dovolené v rámci pracovního roku, nedbal, že šlo o rodinnou dovolenou, nezohlednil potřebu vyřizovat jednotlivé reklamace neustále, případně nepřijatelně argumentoval, že reklamace mohl vyřizovat pouze jeden z rodičů, zatímco druhý se mohl věnovat dětem (tj. užívat si dovolenou).
Nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud skutečnosti svědčící v neprospěch žalované (např. že byl hotel přeplněný) hodnotí v jejich neprospěch (že žalobci nepřišli o čas, který by strávili stěhováním). Prosazují, že „vady zájezdu mají dostatečnou intenzitu na to, aby mohla být vyčíslena v žalobě požadovanou částkou, která odpovídá přiměřenému zadostiučinění za ztrátu radosti z dovolené“.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl. Zcela se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Má za to, že žalobci své námitky opírají o skutečnosti, které nebyly v řízení zjištěny.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Žalobci nesouhlasí s právním posouzením míry intenzity narušení dovolené odvolacím soudem. Namítají, že ztráta jejich požitku z dovolené byla intenzivnější, než ji shledal odvolací soud (a že jim proto měla být přisouzena částka odpovídající jimi požadovanému zadostiučinění).
Podle § 2543 odst. 1 o. z., při porušení povinnosti, za niž odpovídá, nahradí pořadatel zákazníkovi bez zbytečného odkladu vedle škody také újmu za narušení dovolené, zejména byl-li zájezd zmařen nebo podstatně zkrácen. Pojem „narušení dovolené“ vyložil Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozsudku, který v předmětné věci dne 26. 5. 2021 vydal. Uzavřel, že žalobcům vznikl nárok na újmu za narušení dovolené a zavázal odvolací soud, aby v novém rozhodnutí ve věci zvážil všechna kritéria intenzity narušení dovolené potřebná pro určení výše finančního zadostiučinění, zejména význam dovolené v rámci pracovního roku, její délku, finanční nákladnost, množství a významnost vad a čas strávený řešením reklamací a míru zklamání účastníků dovolené způsobenou jednotlivými vadami a vytížeností akvaparku.
Nelze přisvědčit dovolací námitce, že se odvolací soud nedržel vodítek, která mu závazně poskytl dovolací soud. Je třeba pamatovat na to, že hodnocení závažnosti zjištěných okolností a míry intenzity, s jakou zasáhly do průběhu zájezdu, záleží zcela na individuálních okolnostech každého zájezdu, a nelze se tak konkrétně domáhat hodnocení kritérií, jaké byly dovolacím soudem určeny v jiných věcech (např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2263/2019), jak požadují žalobci.
Okolnosti zájezdu žalobců byly v řízení náležitě zjištěny (skutková zjištění nemohou být předmětem dovolacího přezkumu, viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Odvolací soud - vázán právním názorem dovolacího soudu - dospěl k závěru, že došlo k natolik intenzivnímu narušení dovolené žalobců, že jim vznikl nárok na imateriální újmu ze způsobené ztráty požitku z dovolené. Při vyčíslení imateriální újmy odvolací soud správně zohlednil všechny relevantní skutečnosti - že žalobci absolvovali relativně krátkou a finančně nákladnou dovolenou, při níž byla porušena podstatná část sjednaných podmínek smlouvy, a že zjištěné vady se nedaly v průběhu dovolené odstranit.
Dovolací soud nesdílí názor žalobců, že odvolací soud vnímal délku dovolené v jejich neprospěch, naopak zdůraznil její kratší dobu trvání ("relativně") a vysokou finanční nákladnost. Správně zdůraznil rozpor očekávání žalobců a denní realitu špatných hygienických podmínek i zklamání dětí nad vytížeností akvaparku, které ještě umocnilo rozčarování rodičů z průběhu celé dovolené, a deklaroval význam dovolené v rámci náročného pracovního roku (využití dovolené pro odpočinek a načerpání sil). Konstatování, že žalobci nebyli ochuzeni o čas způsobený případným stěhováním do jiného ubytovacího zařízení, nebagatelizuje skutečnost, že se vady ubytování nepodařilo odstranit, ani nepopírá případné zjištění, že hotel byl přeplněný.
Stejně tak úvaha, že žalobci neřešili reklamace po celý čas trvání zájezdu a že některé reklamace mohl řešit pouze jeden dospělý, nesnižuje váhu zjištěných vad ani hodnocení jejich dopadu na ztrátu radosti z dovolené v celku zjištěných pochybení žalované.
Nezbývá než uzavřít, že odvolací soud respektoval závazný právní názor, který Nejvyšší soud prezentoval ve svém rozsudku ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 152/2021. Dovolací soud neshledává v jeho rozhodnutí vady a jím určenou výši poskytnutého zadostiučinění považuje za odpovídající zjištěným pochybením. Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu