USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. Ch., zastoupeného JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti žalovanému J. M., o 96.093 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 144/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022, č. j. 15 Co 315/2022-157,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se žalobou domáhal náhrady škody s tvrzením, že jako spoluvlastník bytové jednotky sousedící s bytovou jednotkou, jež v rozhodné době byla ve vlastnictví žalovaného, vybudoval akustickou předstěnu v důsledku řešení sousedských sporů. Bylo dohodnuto, že žalobce a žalovaný, každý ve své bytové jednotce vybuduje akustickou předstěnu. Žalobce ji vybudoval, žalovaný nikoli. Žalobce se proto domáhal toho, aby mu žalovaný uhradil polovinu nákladů na postavení jeho akustické příčky ve výši 38.098 Kč a částku 58.000 Kč jako náhradu za snížení hodnoty jeho bytové jednoty v důsledku zmenšení její výměry. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 31 C 144/2021-128, žalobu o zaplacení částky 96.093 Kč s příslušenstvím zamítl, co do částky 1.902 Kč řízení zastavil, rozhodl o vrácení
části soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení. Na základě zjištěného skutkového stavu věci uzavřel, že žalovaný sice porušil povinnost vybudovat ve své bytové jednotce sousedící s bytovou jednotkou žalobce akustickou stěnu (tak, jak si to účastníci řízení vzájemně dohodli na shromáždění vlastníků bytových jednotek dne 22. 11. 2018), avšak nebyl dohodnut termín, čas realizace, ani způsob vybudování takové stěny žalovaným, stejně jako následky nesplnění dohody směřující k ukončení sousedského sporu pro případ, že jeden z nich akustickou stěnu nevybuduje.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi porušením povinnosti žalovaného vybudovat akustickou (izolační) stěnu a tvrzenou škodou žalobce spočívající v nákladech na vybudování izolační stěny v jeho bytové jednotce, a v důsledku toho zmenšení podlahové plochy jeho bytové jednotky, není vztah příčiny a následku (příčinné souvislosti), neboť náklady vynaložené žalobcem souvisely s odhlučněním jeho bytové jednotky, došlo ke zvýšení komfortu jejího užívání, akustická stěna je jeho vlastnictvím a byla vybudována nezávisle na jednání žalovaného.
Není tak z pohledu práva na náhradu škody určující, zda žalovaný splnil povinnost, k níž se zavázal. Ve vztahu k příčinné souvislosti co do nákladů na vybudování akustické stěny a vzniku škody soud prvního stupně dodal, že žalobce by vynaložil náklady na vybudování akustické stěny a podlahová plocha jeho bytové jednotky by se zmenšila i tehdy, pokud by žalovaný splnil svou část dohody. Soud prvního stupně uzavřel, že převedl-li žalovaný následně vlastnické právo k bytové jednotce na třetí osobu, pak již nemohl objektivně svou smluvní povinnost splnit.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 11. 2022, č. j. 15 Co 315/2022-157, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil jak se skutkovými, tak i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jeho přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2019, ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 61/2013, a ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2295/2020, a to otázky odpovědnosti za újmu způsobenou porušením smluvní povinnosti jednáním, v jehož důsledku zanikla smlouva pro následnou nemožnost plnění podle § 2006 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dále má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného práva dovolacím soudem dosud nevyřešených, a to:
1) zda jednání smluvní strany, v jehož důsledku dojde k zániku smlouvy pro následnou nemožnost plnění podle § 2006 o. z., je porušením smluvní povinnosti zakládající právo na náhradu škody podle § 2913 o. z., 2) zda náklady, které vynaloží jedna smluvní strana za účelem splnění své smluvní povinnosti, resp. k naplnění hospodářského důvodu smlouvy, představují škodu na jejím majetku, dojde-li po jejich vynaložení jednáním druhé smluvní strany k zániku smlouvy pro následnou nemožnost plnění, a k „nezhodnocení“ bytové jednotky té smluvní strany, která provedla dohodnuté stavební úpravy,
3) zda smluvní strana, která prodejem své bytové jednotky způsobí zánik smlouvy pro následnou nemožnost plnění, odpovídá za škodu spočívající ve „nezhodnocení“ přímo sousedící jednotky. Dovolatel má za to, že žalovaný prodejem své bytové jednotky zavinil zánik smlouvy o vybudování akustických stěn pro následnou nemožnost plnění podle § 2006 o. z., a je tak zodpovědný podle § 2913 o. z. za škodu, kterou tím způsobil. Škoda představuje náklady, které žalobce vynaložil ještě před zánikem smlouvy za účelem splnění své smluvní povinnosti, spočívající v zabránění průniku imisí mezi bytovými jednotkami účastníků řízení.
S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.
lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. K otázce „odpovědnosti smluvní strany za újmu způsobenou porušením smluvní povinnosti jednáním, v důsledku kterého zanikla smlouva pro následnou nemožnost plnění“ odkazuje dovolatel nepřiléhavě na judikaturu Nejvyššího soudu, která se týká zániku smlouvy o smlouvě budoucí kupní a odpovědnosti za škodu.
O tento případ se však v dané věci nejedná, odvolací soud vyšel z toho, že mezi stranami byla uzavřena ústní nepojmenovaná smlouva o tom, že každá z nich zřídí mezi jejich bytovými jednotkami akustickou stěnu. Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na vyřešení dovoláním vymezených právních otázek, pak dovolání pro jejich řešení nemůže být podle § 237 o.
s. ř. přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) je založeno na závěru, že žalobci žádná škoda nevznikla a že není dána navíc příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením smluvní povinnosti žalovaného (ratio decidendi), přičemž jen jako obiter dictum soudy připojily úvahu o tom, že povinnost žalovaného zřídit akustickou stěnu zanikla v důsledku převodu vlastnického práva k bytové jednotce na třetí osobu. Platí přitom, že otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29
NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl). Nejvyšší soud se k otázce posuzování příčinné souvislosti jako jednoho z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. V poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 například v rozsudku ze dne 14.
7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, uvedl, že zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 1025, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005).
Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku
skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Dovolatel svou argumentací k otázce ad 3) zakládá na tom, že jeho škoda má spočívat v tom, že se v důsledku nesplnění povinnosti žalovaného vybudovat akustickou příčku, nezvýšila hodnota bytové jednotky žalobce. Tuto právní otázku dovolatel přednesl až v dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolatel formuloval otázku, která není pro napadené rozhodnutí relevantní, nemohla ani tato otázka založil přípustnost dovolání (k nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013). Jelikož dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). V části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů tohoto řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaný nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem). Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. Zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč [§ 1 odst. 1, 2 a § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 8. 2024
JUDr. Václav Duda předseda senátu