USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. O., advokáta se sídlem XY, proti žalované DIAG HUMAN, SE, reg. č. FL-002.198.358-2, se sídlem Landstrasse 33, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupené JUDr. Ivou Kunz, advokátkou se sídlem Praha, Korunní 810/104, o 44 832 083 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 3/2006, o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2022, č. j. 8 Cmo 37/2016-764, 4 Cmo 98/2022, t a k t o:
Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2022, č. j. 8 Cmo 37/2016-764, 4 Cmo 98/2022, se zamítá.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 3. 2015, č. j. 11 cm 3/2006-421, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 11 Cm 3/2006-517, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 44 832 083 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3,5% ročně z této částky od 17. 1. 2003 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně 733 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 565 910 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit České republice soudní poplatek 1 495 411 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Městského soudu v Praze (výrok IV.) a potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4.
7. 2022, č. j. 32 Cm 28/2020-710 (výrok V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož součástí byl i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, kdy tento návrh nijak neodůvodnila.
Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit: a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, uvedl, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení, patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:
1/ dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně);
2/ podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3/ neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4/ podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, 5/ odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů tzv. „třetí osoby“).
Na podkladě takto ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v této věci uzavřel (i v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), že není splněn předpoklad v bodě 3/. Z obsahu dovolání se reálná hrozba závažné újmy žalované nepodává. Závažnost újmy se poměřuje možným dopadem výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů dovolatelky, a to i se zřetelem k rozsahu jejího majetku a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 78/2016). Dovolatelka neuvádí své aktuální majetkové poměry, ze kterých by bylo možno dovodit hrozbu závažné újmy v případě výkonu rozhodnutí, a její aktuální majetkové poměry odůvodňující takovou hrozbu nevyplývají ani z obsahu spisu.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud žádost dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2023
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu
V
tomto směru namítá, že Ústavní soud s žalovanou jako vedlejší účastnicí nejednal, ač jí zákon takové postavení přiznává, přičemž při doručování ústavní stížnosti postupoval vadně, což ve svém důsledku vedlo k nezákonnému odejmutí postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení. V řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, tak bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces, což samo o sobě dovolatelka považuje za důvod, pro který neobstojí napadený rozsudek jak z hlediska přípustnosti dovolání, tak jeho důvodů.
Dále (v části dovolání označené „Otázky procesního práva, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“) dovolatelka s odkazem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu vydaného v této projednávané věci namítá, že odvolací soud postupoval vadně, neboť (ač měl) účastníky nepoučil, že hodlá věc posoudit jinak, že hodlá vycházet z jiného právního posouzení, než mohou účastníci řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení předvídat, v důsledku čehož dovolatelku zkrátil na jejím právu na spravedlivý proces.
Absencí poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, jakož i k porušení práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud původně svůj právní závěr týkající se aplikace § 527 odst. 1 písm. b) obč. zák. posoudil v souladu s tehdy ustálenou judikaturou a výkladovými stanovisky, přičemž napadené rozhodnutí je založeno na judikatorním odklonu, nikoliv však cestou k tomu předepsané procedury. Dovolatelka připomíná, že rozhodné skutečnosti, k nimž se váže právní posouzení věci, se datují do roku 2001, žaloba byla podána v roce 2004, tedy dávno před změnou rozhodovací praxe, k níž došlo v roce 2018.
Žalobce - míněno zjevně žalovaná - tak měla legitimní očekávání, že její spor bude posuzován podle rozhodovací praxe roku 2016. Totéž se týká posouzení otázky, zda k platnému uzavření v řízení posuzované smlouvy o postoupení pohledávky byl třeba souhlas dozorčí rady společnosti. Dovolatelka odkazuje na (cituje) řadu rozhodnutí Ústavního soudu týkající se důsledků změn judikatury v průběhu soudního rozhodnutí. Dále – v souvislosti se závěrem odvolacího soudu, který shledal smlouvu ze dne 2. 3. 2001 platnou – vytýká odvolacímu soudu, že ignoroval rozhodčí nález JUDr.
Aleny Bányaiové, CSc., ze dne 16. 5. 2008, která platnost dotyčné smlouvy
posoudila jinak, ač měl (odvolací soud) ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházet ze skutkových zjištění učiněných rozhodcem v dotyčném řízení. Dovolatelka usuzuje, že odvolací soud se měl uvedenou otázkou zabývat v rámci volného hodnocení důkazů, vypořádat se s argumentací plynoucí ze zmíněného nálezu a se skutkovými zjištěními učiněnými v rozhodčím řízení, jimž je třeba podle dovolatelky přiznat vyvratitelnou domněnku pravosti. Dovolatelka v souvislosti s výkladem § 194 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č.
370/2000 Sb., zdůrazňuje, že
tehdejší výkladová stanoviska považovala dotyčné ustanovení za kogentní a převažoval názor (pojetí) prezentovaný v dotyčném rozhodčím nálezu, k jehož změně došlo až v roce 2012, kdy Nejvyšší soud přijal rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, v němž se uvedenou otázku zabýval jako otázkou do té doby v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou. Dovolatelka v tomto směru rovněž argumentuje odlišnými skutkovými okolnostmi projednávané věci, jež spatřuje v tom, že žalobce dovolatelku do detailů znal, neboť jí poskytoval právní služby.
Podle dovolatelky odvolací soud v projednávané věci rezignoval na ústavní principy rozhodování při změně judikatury v průběhu řízení, kdy měla legitimní očekávání, že věc bude posouzena podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku ve smyslu právního názoru platného ke dni uzavření smlouvy – jde o právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Nad rámec legitimního očekávání a judikatorního odklonu ve vztahu k tomu, jak důsledky uzavřené postupní smlouvy ze dne 2. 3. 2001 vyhodnotil odvolací soud, nelze přisvědčit jeho výkladovému závěru, že ujednání bodu 2 smlouvy nemá žádnou vazbu na činnost žalobce.
Dovolatelka prosazuje, že dotyčné ujednání, jež je nesrozumitelné a neurčité, nutně činí nesrozumitelným celý právní úkon postoupení, neboť není oddělitelné od ostatního obsahu. Odvolací soud svým závěrem „nad rámec výkladových pravidel bohatě dezinterpretoval původní žalobcův úmysl – za úhradu (neurčitě) uvedených nákladů zmocnit se majetku dovolatelky“. Konečně dovolatelka namítá, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Žalobce se k dovolání podrobně vyjádřil tak, že námitky dovolatelky jsou neopodstatněné, resp. žádná z nich není způsobilá založit přípustnost dovolání či jeho důvodnost.
Navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání není přípustné. V projednávané věci se žalobce domáhal zaplacení částky v napadeném rozsudku specifikované včetně příslušenství. Odvolací soud právně věc posoudil tak, že žalovaná tím, že přijala od dlužníka část pohledávky, kterou předtím na základě platné smlouvy ze dne 2.
3. 2001 postoupila na žalobce (bez toho, že by došlo k notifikaci postoupení), přijala dotyčné plnění bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Výhradami, že jí nebyl řádně doručen nález vydaný Ústavním soudem, že řízení, jež předcházelo vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, bylo stiženo vadou, neboť Ústavní soud s ní nejednal, a že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Přípustnost dovolání nezakládá výtka, že odvolací soud zkrátil dovolatelku na jejím právu na spravedlivý proces tím, že ač měl, účastníky nepoučil, že hodlá věc posoudit jinak, že hodlá vycházet z jiného právního posouzení, než mohou účastníci řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení předvídat.
To, že odvolací soud má oproti soudu prvního stupně na projednávanou věc odlišný pohled, samo o sobě nezakládá poučovací povinnost. Navíc je z průběhu řízení patrné, že kasací předchozího rozhodnutí odvolacího soudu Ústavním soudem (a to i se zřetelem k důvodům uvedeným v kasačním rozhodnutí) bylo oběma účastníkům dostatečně umožněno (skutkově i právně) argumentovat. Není-li napadené rozhodnutí založeno (a dovolatelka ani nic takového netvrdí) na závěru, že žalovaná ve sporu neuspěla proto, že neunesla břemeno tvrzení či břemeno důkazní - tedy že nesplnila svou procesní povinnost vylíčit řádně všechny rozhodné skutečnosti či nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, nebyl důvod k postupu podle § 118a o.
s. ř. jen proto, že odvolací soud uplatněný nárok – oproti soudu prvního stupně – shledal opodstatněným. Žalované - v řízení zastoupené advokátem - nebylo bráněno, aby ve svůj prospěch skutkově i právně argumentovala. O případ, kdy soud hodlá vycházet z jiného právního posouzení, než mohou účastníci řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení předvídat, nejde. Nemohlo proto dojít k porušení dovolatelčina práva na soudní ochranu.
Tvrzení žalované ohledně porušení práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům není nijak konkretizováno – dovolatelka neuvádí, ke kterým provedeným důkazům jí nebylo umožněno se vyjádřit. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že odvolací soud porušil legitimní očekávání dovolatelky tím, že se při řešení otázek, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, nepřípustně odklonil od dřívější judikatury. Nejprve je třeba poznamenat, že argument dovolatelky, že jde o právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, podle obsahu dovolání významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Dovolatelka se mýlí v přesvědčení, že napadené rozhodnutí je založeno na judikatorním odklonu (odklonu od ustálené judikatury), k němuž odvolací soud dospěl nikoliv cestou k tomu předepsané procedury, jakož i v tom, že právní závěr odvolacího soudu v předchozím rozhodnutí týkající se aplikace § 527 odst. 1 písm. b) obč. zák. byl v souladu s tehdy ustálenou judikaturou. Sama dovolatelka odkazuje na rozhodnutí 23 Cdo 4886/2016, z něhož je patrné, že šlo o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, a nikoliv, jak nyní prosazuje, že tímto rozhodnutím došlo k odklonu od dřívější již ustálené rozhodovací praxe.
Nelze proto přisvědčit argumentaci, že napadené rozhodnutí bylo založeno na judikatorním odklonu bez předepsané procedury a že by žalovaná měla legitimní očekávání, že její spor bude posuzován podle (jiné) rozhodovací praxe (roku 2016). Totéž se týká otázky, zda k platnému uzavření v řízení posuzované smlouvy o postoupení pohledávky byl třeba souhlas dozorčí rady společnosti. Dovolatelka odkazuje na (cituje) řadu rozhodnutí Ústavního soudu týkající se důsledků změn judikatury v průběhu soudního rozhodnutí, ač ve vztahu k této právní otázce o změnu dosavadní (natož ustálené) judikatury nešlo, neboť v rozsudku ze dne 11.
4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, Nejvyšší soud právní otázku důsledků absence souhlasu dozorčí rady se smlouvou podléhající ustanovení § 193 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění, řešil jako otázku dosud neřešenou. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. V souvislosti s výtkou, že odvolací soud ignoroval ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., neboť odlišně od rozhodce v rámci rozhodčího řízení posoudil platnost smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 3. 2001, dovolání nesplňuje zákonný požadavek vyplývající z § 237 o. s. ř. Žalovaná neuvádí, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva předkládá k přezkumu a v čem spatřuje splnění avizovaného předpokladu přípustnosti dovolání.
V této části dovolání neobsahuje náležitosti stanovené v § 241a odst. 2 o. s. ř. a v důsledku jejich absence nelze posoudit jeho přípustnost. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Má-li dovolatelka na mysli otázku aplikace § 135 odst. 2 o. s.
ř., přehlíží, že jí
poukazované rozhodnutí rozhodce se otázky platnosti smlouvy netýkalo, neboť předmětem řízení byla část pohledávky uplatněné původně Ing. Zdeňkem Caskou. V souvislosti s úvahou dovolatelky, že se odvolací soud měl uvedenou otázkou zabývat v rámci volného hodnocení důkazů, se sluší připomenout, že dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (§ 211 o.
s. ř.). Přípustnost dovolání nejsou s to založit ani výtky, že se odvolací soud měl vypořádat s argumentací plynoucí ze zmíněného nálezu a se skutkovými zjištěními učiněnými v rozhodčím řízení, jimž je třeba podle dovolatelky přiznat vyvratitelnou domněnku pravosti; jejich prostřednictvím dovolatelka nenapadá žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno. Přípustnost dovolání nezakládá nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že ujednání bodu 2 smlouvy nemá žádnou vazbu na činnost žalobce, oproti němuž dovolatelka prosazuje, že dotyčné ujednání, jež je nesrozumitelné a neurčité, nutně činí nesrozumitelným celý právní úkon postoupení, neboť není oddělitelné od ostatního obsahu.
Není nijak obsahově vymezen (v úvodu dovolání obecně avizovaný) důvod přípustnosti dovolání, tedy vymezení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této části dovolání neobsahuje náležitosti stanovené v § 241a odst. 2 o. s. ř. a v důsledku jejich absence nelze posoudit jeho přípustnost. Žalovaná napadla výslovně „výroky I. až IV. předmětného rozhodnutí“, tj. i výroky o nákladech řízení, proti nimž však dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu