33 Cdo 939/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobců a/ Bc. P. D. a b/ Bc. M. D., proti žalované PENSTAV, spol. s r. o. se
sídlem Plzeň, Božkovské nám. 1/14, zastoupené JUDr. Karlem Havlem, advokátem se
sídlem Plzeň, Martinská 8, o odstranění vad a zaplacení 12.632 Kč, vedené u
Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 16 C 484/2011, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2015, č. j. 15 Co
232/2015-425, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 2. 3. 2015, č. j. 16 C
484/2011-357, uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku
„odstranit vady bytové jednotky č. 1178/14 - byt (LV č. 8434) v budově čp. 1178
- bytový dům, na pozemku parc. č. 164/11 - zastavená plocha a nádvoří (LV č.
7952), o výměře 295 m2, vše v k. ú. S. a obci P, okres P., budova v části obce
S., a to provést:
a/ opláštění západní a jižní strany budovy čp. 1178 zateplovací deskou o
tloušťce 50 mm po celé ploše,
b/ v dětském pokoji bytové jednotky provést sanaci postižených míst,
c/ předělat hydroizolaci na terase, která přiléhá k bytu ve vlastnictví pana V.
S. nacházejícího se nad bytem žalobců,
d/ a zároveň předělat stávající oplechování terasy tak, aby bylo ukončeno
minimálně 150 mm nad stávající dlažbou, čímž se zabrání dalšímu zatékání do
bytu žalobců“ (výrok I.). Řízení v části, v níž se žalobci domáhali také
předělání tepelné izolace na terase, která přiléhá k bytu Mgr. V. S., zastavil
(výrok II.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní
moci rozsudku na náhradě škody 12.632 Kč (výrok III.); současně rozhodl o
náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky IV. a V.).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 8. 2015, č. j. 15 Co 232/2015-425,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. písm. b/, c/, d/ a ve výrocích III.
a V. potvrdil (výrok I.), ve výroku I. písm. a/ jej změnil tak, že žalovaná je
povinna odstranit vady bytové jednotky č. 1178/14 - byt (LV č. 8434) v budově
čp. 1178 - bytový dům, na pozemku parc. č. 164/11 - zastavená plocha a nádvoří
(LV č. 7952), vše v k. ú. S. a obci P., okres P., budova v části obce S.,
spočívající v nedostatečné tepelné izolaci železobetonového věnce projevující
se kondenzací vodních par a vlhnutím, a to na západní a jižní straně této
budovy (výrok II.), změnil jej v nákladovém výroku IV. co do výše přiznané
náhrady (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu
mezi účastníky a mezi účastníky a státem (výroky IV. a V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není přípustné
ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2012 Sb.; dále jen
„o. s. ř.“), neboť odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího
soudu. Ze skutkových zjištění, která jsou v poměrech dovolacího řízení
nezpochybnitelná, se podává, že účastníci uzavřeli dne 2. 2. 2007 kupní
smlouvu, jejímž předmětem byla bytová jednotka specifikovaná ve výrokové části
napadeného rozsudku. Žalobci u žalované vytkli dne 4. 8. 2008 mimo jiných vad i
vadu spočívající v kondenzování vody a vzniku plísně v dětském pokoji s
požadavkem na jejich odstranění (reklamace č. 1). Tutéž vadu s uplatněním práva
na její odstranění pak vytkli dne 10. 12. 2010 (reklamace č. 2), dne 12. 1. 2011 (reklamace č. 3) a dne 18. 8. 2011 (reklamace č. 4). Žalovaná k odstranění
všech vad vytčených reklamací č. 1 nepřistoupila. Příčinou vad v dětském pokoji
byla nedostatečná izolace z hlediska tepelného odporu. Žalobci v žalobě podané
dne 5. 10. 2011 u soudu uplatnili právo na odstranění vad bytové jednotky a na
náhradu škody. V podání ze dne 29. 10. 2013 (vyjádření, rozšíření žaloby,
částečné zpětvzetí žaloby), doručené žalované dne 15. 11. 2013, žalobci vytkli
žalované další vadu projevující se zatékáním do ložnice, jejíž příčinou byly
porušená nebo nedostatečně provedená ochrana proti vodě u terasy v podlaží nad
bytem a nedostatečná tepelná izolace železobetonového věnce, a požadovali její
bezplatné odstranění konkrétním způsobem. Po připuštění navrhované změny žaloby
se stalo právo z odpovědnosti za vady uplatněné v reklamaci č. 5 předmětem
sporu, o němž soudy rozhodly. Vzhledem k tomu, že žalovaná je obchodní korporací prodávající bytové jednotky
v rámci své podnikatelské činnosti, odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně zjištěný skutkový stav věci poměřoval zvláštní právní úpravou vztahující
se k prodeji zboží v obchodě obsaženou v§ 612 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012
Sb.; dále jen „obč. zák.“), mající nejen doplňující, ale i speciální povahu ve
vztahu k ustanovením § 588 a násl. obč. zák. Jelikož žalovaná nepřistoupila k
opravě všech vad notifikovaných v reklamaci č. 1 (doručené žalované dne 4. 8. 2008), odvolací soud s odkazem na R 22/1983 dovodil, že dnem 5. 8. 2008 byla do
té doby běžící dvouletá záruční doba stavena a její běh se ani později
neobnovil. Z hlediska pokračování, resp. skončení běhu záruční doby považoval
za nevýznamné sdělení žalované ze dne 17. 2. 2012, že se o vady nejedná, a
neztotožnil se s jejím názorem, že dnem 5. 8. 2011, kdy marně uplynula tříletá
promlčecí doba k uplatnění práva z odpovědnosti za vady vytčené v reklamaci č. 1, pokračoval běh záruční doby. Konstatoval, že záruční doba a promlčecí doba
běží samostatně a že uplynutím promlčecí doby u jednoho dílčího práva nemůže
způsobit skončení (pokračování) běhu záruční doby. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, že žalobci uplatnili reklamaci č.
5 před skončením běhu záruční doby a že právo z odpovědnosti za vady s ní
spojené nezaniklo prekluzí (§ 626 odst. 1 a § 583 obč. zák.), je v souladu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ta navázala na dřívější judikaturu, jež je
uplatnitelná i při výkladu ustanovení § 627 odst. 1 obč. zák., které je
identické s textem ustanovení § 255 odst. 1 občanského zákoníku ve znění
účinném do 31. 12. 1991; k němu se vymezil Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne
30. 7. 1981, sp. zn. 3 Cz 67/81 (S IV, s. 566). K otázce stavení běhu záruční
doby v důsledku uplatnění práva na odstranění vytčené vady zaujal právní názor,
podle něhož jestliže kupující uplatní právo na odstranění vady věci prodané v
obchodě, dochází uplatněním tohoto práva ke stavení běhu záruční doby. Pokud
prodávající nezapočne s opravou, chybí předpoklad dalšího pokračování běhu
zákonné záruční doby, takže její stavený běh nemůže znovu pokračovat. Uplatněním práva na odstranění vady dochází ke stavení běhu zákonné záruční
doby bez ohledu na to, zda prodávající převezme věc k provedení opravy ihned
nebo zda záruční oprava je provedena až později. Bylo-li uplatněno právo na
odstranění více vad věci a obchodní organizace vůbec neprovedla opravu některé
z nich, zůstává zákonná záruční doba stavena i poté, kdy kupující převzal věc
zpět. Pro pokračování běhu zákonné záruční doby není však rozhodující, že
záruční oprava nebyla provedena řádně. K těmto závěrům se přihlásil Nejvyšší
soud i ve stanovisku ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/82, o průzkumu a
zhodnocení rozhodování soudů ve věcech týkajících se nároků z prodeje v obchodě
a z obstaravatelských služeb, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 22/1983 (konkrétně v jeho části A.4.c/ týkající se
odpovědnosti za vady věci prodané v obchodě), na něž odvolací soud poukázal. Otázku promlčení práva z odpovědnosti za vady věci prodané v obchodě Nejvyšší
soud řešil v rozsudku ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015; v něm
uvedl, že práva z odpovědnosti za vady prodané věci, pro které platí (zákonná
nebo smluvní) záruční doba, zaniknou, nebyla-li uplatněna v záruční době (§
583, § 625, § 626 odst. 1 obč. zák.). Jestliže prodávající neuspokojí právo,
které bylo uplatněno v záruční době, může se kupující domáhat ochrany u soudu;
promlčení tohoto práva nastane uplynutím tří let ode dne, kdy bylo uplatněno u
prodávajícího (§ 100, § 101 a § 102 obč. zák.). Nejvyšší soud sdílí právní
závěr odvolacího soudu, že v důsledku promlčení práva z odpovědnosti za vady
vytčené dne 4. 8. 2008 reklamací č. 1 nezačala znovu běžet do té doby stavená
záruční doba a že právo z odpovědnosti za vady uplatněné v reklamaci č. 5
nezaniklo uplynutím záruční doby. Jak se totiž obecně uznává v české právní
teorii a v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, důvodným uplatněním
námitky promlčení sice právo nezaniká, avšak ztrácí způsobilost být soudně
vynutitelné; po uplatnění námitky promlčení právo existuje a trvá dále ve formě
tzv. naturální obligace (je oslabeno o nárok).
Protože naturálnímu právu
věřitele odpovídá naturální dluh - závazek dlužníka, uspokojení (dobrovolné
splnění) promlčeného práva nezakládá bezdůvodné obohacení věřitele (§ 455
odst.1 obč. zák.). Ačkoli žalovaná ohlašuje, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve
všech jeho výrocích, tedy i v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku III., a v nákladových výrocích, ve skutečnosti
dovolání (posuzováno podle obsahu) neobsahuje žádné výhrady proti těmto
výrokům. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta
první o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.