33 Cdo 954/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové
ve věci žalobkyně České republiky – Ú. p. z. s. v. m., proti žalované J. S.,
zastoupené advokátkou, o zaplacení 44.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 25/2006, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2007, č.j. 15 Co
315/2006-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým krajský soud
ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne
30. 5. 2006, č.j. 6 C 25/2006-33, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a
b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6.
2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“) a nebylo
shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v
dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř).
K přezkumu předestřenou právní otázku, zda je právo žalobkyně na vrácení
státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého na základě
smlouvy uzavřené dne 27. 8. 1990 podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční,
úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci
rodinných domků
v osobním vlastnictví, ve znění účinném do 23. 11. 1990 (dále jen „vyhláška č.
136/1985 Sb.“), promlčeno, vyřešil odvolací soud (v konečném důsledku) v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ten již v rozsudcích ze dne 30. 9.
2005, sp. zn.
33 Odo 833/2005 a sp. zn. 33 Odo 905/2005, dospěl k závěru, podle něhož bylo-li
ve smlouvě o poskytnutí uvedeného příspěvku ujednáno, že stavebník vrátí
poskytnutý příspěvek, nesplní-li podmínku provést stavbu v souladu se stavebním
povolením tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do
deseti let od uzavření smlouvy (tak jako v dané věci), nemohl se tento závazek
stavebníka vrátit poskytnutý příspěvek stát splatným v průběhu této desetileté
lhůty, ale až jejím marným uplynutím. Prvním dnem podle § 101 ve spojení s §
122 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“), kdy právo mohlo být podáním žaloby u soudu
vykonáno poprvé (actio nata), byl v posuzovaném případě proto den 29. 8. 2000 a
od tohoto dne počala běžet desetiletá promlčecí doba(§ 870 obč. zák, § 109 obč.
zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991).
Okolnost, že odvolací soud označil (nesprávně) za actio nata 28. 9. 2000, nemá
na správnost závěru, že právo žalobkyně na vrácení státního příspěvku není (v
době podání žaloby nebylo) promlčeno, vliv.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm.
c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyni, která by na jejich
náhradu jinak měla právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu